Česká kletba v Divadle Mír: Velká porce vulgarismů jde ruku v ruce s kvalitním hereckým provedením

Vždy, když se chystám na další premiéru do Divadla Mír, říkám si, čím mohou tvůrci ještě překvapit. A jako vždy zjišťuji, že nejen mohou překvapit, ale hlavně, že úroveň všech složek inscenační tvorby je opět vysoká. Dotažený text, vizuálně příjemná scéna, civilní kostýmy dotvářející postavy a především sehraný tým herců, kteří z malého problému (tedy situace) dokážou vytvořit fascinující podívanou. Ta je vždy plná perfektně načasovaných hlášek a rýpanců do živého, kořeněných explicitními vulgarismy, které v jejich podání rozesmějí i konzervativního zastánce slušné češtiny.

Česká kletba v režii Davida Vyhnánka dokonale zapadá do výčtu mírovských inscenací. Tématem, zpracováním a posouváním hranic, co vše lze na jevišti vyjádřit slovy, inscenace Česká kletba opět vyčnívá. Původní text Martina Casella posunuli tvůrci do českých reálií, čímž otevřeli (b)rány do myšlení našinců. A čeho že se vlastně Česká kletba týká? Nu, vlastně takového malého (bez)významného problému, který má však velký, místy až gigantický dopad na životy všech zúčastněných mužů.

Intimní detaily inscenace ponechám na fantazii čtenáře a doporučím si vše ověřit na vlastní oči. Prozradím ale, že pohled do nitra pětice dospělých mužů, jejichž život je ovládán jejich mužstvím, dostává širší rozměr prostřednictvím postupného rozkrývání zážitků, prožitků a zkušeností v soukromém životě. Iniciativní, dobrotivý kněz (Robin Ferro v alternaci s Ondřejem Malým) pořádá terapeutickou skupinu pro muže. V jeho kostele se postupně scházejí různorodé existence, které by si v běžném životě jen těžko k sobě hledaly cestu, aby se vzájemně podpořily ve své „situaci”.

Albert Čuba a Bořivoj Čermák. (Foto: Jan Lipovský)

Svérázný Štěpán Čuba (Albert Čuba), policista pochůzkář, jehož tajný sen je být detektivem v utajení, jakoby vypadl z devadesátkových seriálů. Vynikající outfit podpořený neupraveným vzhledem Alberta Čuby (delší vlasy a neoholená tvář) dotváří vulgarismy nešetřícího homosexuála, jenž se se svým handicapem vyrovnává prostřednictvím lovení mužů na jednu noc. Albert Čuba jde jako vždy na hranu a svou postavu si doslova užívá. Nešetří kolegy ani diváky a pumpuje svá moudra, kořeněná rozličnými výrazy, do extrému. Jeho herectví je nezpochybnitelné, a tak je radost ho prostě nechat hrát a jen to přijmout.

Uhlazený právník JUDr. Josef Polák (Vladimír Polák) bojuje nejen se svým původem, který ho determinuje, ale také se svým vlastním postavením ve společnosti, potažmo v manželství. Jeho konzervativní stránka se rozpadá pod náporem tlaku soukmenovců, aby nakonec dospěl ke své vlastní upřímnosti. Vladimírovi Polákovi vždy sluší klidnější projev a jemné doklepávání gagů, a tak mu role vzorně upraveného právníka velmi sedla. Ani on však ve svém postavení nezůstává dlouho a sešněrovaná zuřivost brzy vylézá na povrch.

Z inscenace Česká kletba. (Foto: Jan Lipovský)

Bořivoj Čermák dostává v České kletbě právem velký prostor. Věkem kolegy zdaleka nedohání, hereckým projevem je jim však zcela roven. Čermák je přirozený talent, jeho role Richarda „Ričího” Čermáka je nejen uvěřitelná, ale i velmi barvitě podaná. Mladého ambiciózního studenta hraje velmi přesvědčivě a všechny emoce dokáže vyjádřit přesně a bez patosu.

Michal Sedláček, coby nově příchozí pokrývač Karel Sedláček, svými dotazy otevírá Pandořiny skříňky všech zúčastněných. Kdyby věděl, co ho čeká na konci seance, určitě by se kostelu sv. Šebestiána vyhnul obloukem. Ale díky tomu, že nic netuší, vznikne lavina emočních monologů, které vedou k prohlubování tématu a nekonečnému hledání řešení „situace” všech návštěvníků.

Robin Ferro na premiéře účinkoval v roli otce Libora Ferra, nenápadného zaníceného faráře, starajícího se o své ovečky, kostel a především svá tajemství. Díky příchodu nového člena také on dostane příležitost osvobodit se od svého dobrovolného vězení a prozradí, jak se s danou „situaci” vyrovnává on sám. Talent Robina Ferra není předmětem diskuze, ale čistým faktem. V roli faráře se příjemným obloukem dostává do poněkud důstojnější role, která mu velmi sedí. I on prokáže emoční vodopád, který diváci právem ocení.

Z inscenace Česká kletba. (Foto: Jan Lipovský)

Celá plejáda osobností inscenace Česká kletba si nebere servítky a vulgarismů je zde přehršel, nikoho nezastaví ani fakt, že jsou v kostele. Scéna Matúše Ďurana se skládá z presbytáře, oltáře a ambonu. V pozadí před vitrážovými okny stojí dominantní kříž, před oltářem čtyři lavice a nezbytnou součástí je také zpovědnice. Matúšovi Ďuranovi se podařilo dostat na jeviště vše podstatné ve velmi minimalistickém provedení. Scéna působí dojmem moderního skromného kostela, aniž by na sebe strhávala pozornost. Stejnou roli sehrávají také kostýmy, které pro tuto inscenaci navrhla Dominika Katonová.

Při pohledu do hlediště mě zaujala rozmanitost diváků. Pokud byste hledali typického diváka Divadla Mír, není to ani věk, ani profese, a už vůbec ne společenský status. Je to touha bavit se, a to mají všichni společné. Někdo se směje více, někdo se drží, ale když se všichni zapomenou hlídat, nakonec se smějí i oni. A to je kouzlo Divadla Mír.

Jsou vulgární? Ano, jsou. Má to svůj účel? Má. A tak i já, jakožto velký odpůrce zbytečného nadužívání sprostých slov, musím uznat, že zde je to namístě a bavit se prostě budete.