Tomasz Władysław Przybyla z Těšínského divadla: Nikola Šuhaj? Nebádám, hledám si cestu

Vystudoval jste na ostravské konzervatoři hru na saxofon. Proč jste šel touto cestou?

Moje maminka je učitelka houslí a tenkrát se rozhodla, že i já musím také hrát na nějaký nástroj. Ve čtyřech letech mě dala ke své kolegyni právě na housle. Nesl jsem to těžce, protože mě to strašně nebavilo. Naštěstí mě ale do houslí nenutili, přestal jsem tam chodit, ale že si tedy mám vybrat něco jiného, tak mě dali pro změnu na zobcovou flétničku. Jak jsem rostl, tak už to nebylo ono. Ptali se mě, kam bych se chtěl posunout mezi dechovými nástroji a saxofon se mi vždy líbil, byl takovou jasnou volbou.

Takže přesun na konzervatoř byl pak jen logickým vyústěním?

Na základce jsem to vůbec nevěděl, postupně jsem ale zjistil, že se dá taková věc studovat. Slýchával jsem, že mi to docela jde, takže bych měl možná jít, a tak jsem šel.

Byl jste tedy takový ten přirozený talent?

Můžeme to tak asi nazvat. Slovy mého profesora: Takový potenciál máš a ty se vůbec nesnažíš! I když já si nemyslím, že jsem nebyl pilný student. Vždycky jsem se snažil, ale asi jsem nikdy nebyl schopen zahrát koncert od začátku do konce tak, jak má být. Vždycky jsem se někde vysekal a dva, tři řádky improvizoval. Pokaždé jsem tam něco někde pomotal. Mám to vlastně dodnes i v herectví. Přesnost textu mi dělá problémy. Jdu po smyslu, ale někdy se nevyhnu tomu, že parafrázuji podle svého.

Takže si text upravujete, jak se říká, do pusy? To musejí mít kolegové radost.

Snažím se to nedělat, ale pravidelně se nějaké to okénko dostaví a musím se z něj nějak vylhat. Kolegové jsou pak úplně nadšení. Ne, dělám si legraci, jsou shovívaví. Ono se to vždycky nějak zachrání.

Vás ale k herectví od saxofonu přivedla hospoda, že?

Tak trochu ano, ale já zírám, jaké máte informace. Ona je to taková historka, kterou nerad vyprávím. Jednou jsem se v hospodě rozseděl trochu déle než zbytek mých kamarádů, takže jsem zůstal u velkého stolu sám. Najednou přišla banda nějakých kluků, a že jestli si můžou přisednout, tak jsme se dali do řeči. Z nich vypadlo, že jsou skupina externích tanečníků Těšínského divadla. Úplně přesně si dál nepamatuji, jak to bylo, ale padlo něco ve smyslu, že když jsem z konzervy, tak mám jít tancovat s nimi. Druhý den zvoní u baráku, že teda pro mě přijeli, tak jsem šel. Zkoušel se František z Asisi, byla tam fajn parta lidí, něco nového. Pak se šlo zase na pivo. Dva, tři dny jsem tam takhle hopsal…

Jít si ale jen tak trsnout, to je pořád k hlavním rolím v kamenném profesionálním divadle docela daleko, ne?

On tam právě tehdy nějak onemocněl klučina, který měl hrát postavu Černého rytíře. Ten muzikál byl takový fajnový bigbít. A já právě dříve měl bigbítovou kapelu. A nynější šéf České scény Miroslav Liška o tom věděl a říká, vezměte tady mladého, ať to zkusí. Tehdejší šéf České scény Miloslav Čížek se na mě podíval, chtěl, abych něco zazpíval, tak jsem něco zazpíval. On po mně hodil textem, a tak to celé začalo. Pak za mnou přišel a zeptal se, jestli bych nechtěl dělat divadlo, tak si mě tam už nechali.

Ze zkoušky Balady pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

To je až takový pohádkový příběh. Na konzervatoři jste vůbec neměl herecké ambice?

Vůbec ne. Až na konzervatoři jsem zjistil, že se tam studuje i herectví. Už v průběhu konzervy mi ale docházelo, že asi nechci být saxofonista, i když mám ten nástroj moc rád. Chtěl jsem být zpěvákem a jsem šťastný, že se to vlastně splnilo, protože v Těšínském divadle děláme často muzikály a můžu si dosyta zazpívat.

Už podle jména je jasné, že máte kořeny v Polsku, ale jste věrný České scéně Těšínského divadla. Cítíte se být více Čechem?

Moje maminka je Polka, tatínek je Čech s polskými kořeny. Znáte to, pohraničí. Já se sice narodil v Polsku, ale brzy se celá rodina přestěhovala do Českého Těšína. Mám za sebou všechny české školy, takže k české mentalitě mám blíž a bezpečně můžu říct, že se lépe cítím v českém jazyce, přestože někdy hostuji na Polské scéně. Dnes mám dvojí občanství.

V sobotu vás čeká premiéra české verze muzikálu Balada pro banditu, ve kterém hrajete Nikolu Šuhaje. Představuje pro vás větší zodpovědnost hrát postavu, která žila, respektive ji řada diváků zná?

Tak to nevnímám. Víte, jak jsem byl dlouho divadlem v podstatě nepolíben, takže nemám úplně dokonalý přehled o divadelních hrách. Přiznám se, že Baladu pro banditu jsem dříve také neznal. Maximálně jsem někde slyšel dvě, tři písničky. Jsem za to vlastně rád, protože aspoň nejsem ničím ovlivněn a musím si k tomu sám dojít.

Hledal jste si o své postavě bližší informace? Pro někoho je hrdina, pro někoho zločinec.

Nehledal. Při zahajovací zkoušce jsem dostal dostatek informací, protože máme velmi pečlivou paní dramaturgyni. Myslím, že nic dalšího bych snad o něm už ani nenačetl. Letmo jsem jen koukl, jak ztvárnili určité písně v jiných divadlech pro hrubou představu. Určitě jsem ale nijak nebádal.

Ze zkoušky Balady pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

Jako herecký neplavec jste byl v podstatě vhozen do vod profesionálního divadla před několika lety. Máte pocit, že se pořád učíte?

Když se mi ze začátku něco nepovedlo, tak mě to mrzelo, ale řekl jsem si, že je to v pohodě, protože jsem tam krátce. Teď už jsem v divadle snad sedmý rok a už doba hájení pominula. Už není prostor na nějaké školácké chybky. Neřekl bych, že se učím za pochodu, už bych měl vědět, co a jak, protože jsem něco odehrál, ale člověk se obecně tak nějak učí celý život.

Byl pro vás začátky těžké? Nekoukal na vás někdo skrz prsty, když jste přišel k angažmá bez hereckého vzdělání?

Bylo to složité a našlo se pár lidí, co mi to dávali sežrat. Pro někoho to bylo nepochopitelné, když každoročně konzervatoře, DAMU i JAMU produkují nové a nové herce, takže je z čeho brát. Miloslav Čízek ve mně tenkrát asi něco viděl a chtěl mě v souboru. Vždycky za mnou chodil a říkal, ať nikoho neposlouchám, nic si z toho špatného nedělám, však oni budou koukat. Když jsem pak odehrál nějakou větší roli, tak přišel a povídá: Vidíš? Koukaj! (smích)

To muselo být stresující zejména na startu herecké dráhy, ne?

Začátky byly fakt hrozné. Neměl jsem o tom řemesle vlastně ponětí. Do toho od některých kolegů nemohla být řeč o nějaké podpoře, ale mnohem více bylo těch, co mě podporovali, hodili do placu dobrou radu a podobně, za což jsem vděčný.

Kým by vlastně byl Tomasz Wladyslaw Przybyła, kdyby nebyl hercem a saxofonistou?

No, já jsem v dětství hrával fotbal a snad nebudu přehánět, když řeknu, že jsem nebyl úplně nejhorší. Dostal jsem se do výběru Moravskoslezského kraje, pak jsem měl jít do Ostravy na sportovní školu, ale postihla mě Osgood-Schlatterova nemoc, kdy jsem hrozně rychle vyrostl, měl jsem problém s koleny kvůli nedostatku vápníku. Přišla tedy stopka. Byl jsem rád, že chodím, natož abych hrál fotbal. Já to totiž jako dítě přeháněl. Hrál jsem třeba dva zápasy denně, pak jsem po příchodu domů šel hrát zase fotbal s klukama za barák a tělo to nedalo. Takže kdo ví, třeba bych teď byl profesionální fotbalista, kdyby vydrželo zdraví.