Na výletě v Nové Horce: Václav Luks u cembala ukázal, jak zní klasicistní punk
7.11.2023 09:48 Milan Bátor Hudba Recenze
Cyklus Hudební výlety pořádá Svatováclavský hudební festival a probíhá na různých atraktivních místech Moravskoslezského kraje. V neděli 5. listopadu jsme zavítali na zámek Nová Horka u Studénky, kde vystoupil jeden z nejrespektovanějších českých dirigentů současnosti Václav Luks spolu s italským houslistou Lucou Giardinim. Tentokrát šéf oceňovaného orchestru Collegium 1704 dirigování pověsil na hřebíček, usedl k cembalu a rozezněl spolu se svým kolegou hudbu jednoho z nejslavnějších českých muzikantů Josefa Myslivečka a dalších klasicistních skladatelů.
Z koncertu na zámku Nová Horka.
Foto: Ivan Korč
Není od věci objevit, jak úžasné památky nám lidé předešlých staletí zanechali. Jednou z nich je nepochybně zámek Nová Horka u Studénky. Barokní tříkřídlý zámek byl postaven na místě renesanční tvrze ve 40. letech 18. století hrabaty Vettery z Lilien. V jeho prostorách se nachází freskami vyzdobený komorní sál, který je přímo ideálním místem pro koncertní produkce. Nádherný interiér, vděčná akustika a především bezprostřední kontakt a blízkost s umělcem, něco takového člověk v městských podmínkách nalezne stěží.
Možná si někteří dosud mysleli, že Václav Luks se zabývá výhradně dirigováním. Opak je pravdou, tento všestranně založený umělec je také výtečný cembalista. Své celoživotní zkušenosti Luks v loňském roce zúročil hudební supervizí pro film Il Boemo o životě Josefa Myslivečka a dokument Zpověď. Právě hudba českého rodáka Myslivečka se stala osou, která zaštítila dramaturgickou linku nedělního hudebního odpoledne.
Beznadějně nabitá sala terrena zámku Nová Horka nenechala nikoho na pochybách, že o koncerty Hudebních výletů je obrovský zájem. Jediné místo nezůstalo volné a není divu. Užít si koncert v luxusním zámeckém prostředí je přidaná hodnota, která se nenabízí každý den. Ještě než přikročíme k samotnému programu a jeho provedení, měli bychom představit také druhého interpreta. Italský houslista Luca Giardini se věnuje historicky poučené praxi houslové hudby 17. až 19. století. V této specializaci patří k předním hráčům v Evropě, podílel se na více než sto nahrávkách pro prestižní labely a jeho znovuobjevování starší hudby se zajímavě doplňuje se zvukovým designem, kterému se Giardini rovněž věnuje ve spolupráci s kulturními institucemi.
Oba pánové se zámeckému publiku představili nejprve v díle Johanna Christiana Bacha. Jeho Sonáta č. 1 D dur byla milým zahájením koncertu. Náročnější kus interpreti předvedli v následující Sonátě č. 2 D dur Josefa Myslivečka. Ta zaujala vitální první větou a drobounkým Menuettem v závěru, který vyvolal úsměvy na tvářích posluchačů. Vystopovat a zdůraznit v hudbě prvky humoru a smích je vůbec dovednost, kterou Luks se svým spoluhráčem ovládá znamenitě. Dařilo se mu to nejen v interpretaci, ale rovněž v průvodním slovu, v němž dokázal posluchače zasvětit nejen do konkrétní doby, ale také do myšlenkového ovzduší a individuálních vlastností jednotlivých skladeb.
Luksův komentář přitom není nikdy suchopárný. Při své mimořádně rozsáhlé odborné erudici se z něj nestal akademický puritán, ale člověk, který vnímá hudbu v širokých souvislostech. Svědčí o tom například půvabný bonmot „punk své doby“, kterým Luks počastoval Rondo č. II G dur Carla Philippa Emanuela Bacha, které na koncertě zaznělo. Spojení líbezných prostých motivů s překvapivými vpády nečekaných rytmických i melodických momentů bylo vzrušující i velmi zábavné.
Co se interpretace týče, nabídli oba pánové seriózní pojetí, které potěšilo přítomné bezvadnou souhrou a jednotným tahem hudebních frází, dynamiky a agogické výstavby. Dlužno říci, že sonáty prezentované na koncertě nejsou koncipovány s ohledem na housle virtuózně. Italský houslista se svým nástrojem působil spíše jako komentátor cembala, kterému byla po celou dobu svěřena nelehká úloha. Dobový nástroj Giardiniho odpovídal zvukově estetice staré hudby. Možná v uších některých posluchačů zněl občas příliš suše a matně, bez jasnějších kontur a typicky svítivého houslového zvuku, ale tak to prostě bylo. A dlužno dodat, že barevná kombinace s lesklejšími témbry cembala byla naprosto ideální.
Hra Václava Lukse potěšila brilancí a hravou zvukovostí, která využívala cembalo v jeho barevném spektru. Jeho pojetí v každém ohledu našlo a ztvárnilo podstatné prvky každé jednotlivé kompozice. Luks nehraje asketicky a suchopárně, ani u cembala nijak nezastírá své horlivé zaujetí pro každou hudbu, kterou se rozhodne posluchačům představit.
Jednou z nejzajímavějších skladeb koncertu byla Sonáta č. 4 D dur Luigi Boccheriniho, během níž se stala muzikantům malá „nehoda“. Luks nešťastně shodil své noty na zem a skladbě takzvaně spadl „řemen“, ale interpreti se bezprostředně snažili navázat, což se také podařilo. Nádhernou tečkou koncertu po dalších hudebních sondách do Myslivečkovy hudby byla Sonáta e moll Wolfganga Amadea Mozarta. Drobné dílko uhranulo bezprostřední intimitou, ve které se zračila bolestná i hřejivá vzpomínka na Mozartovu maminku, jejíž úmrtí skladatel očividně reflektoval svou nádhernou hudbou.
Koncert Václava Lukse a Luka Giardiniho v Nové Horce se rozklenul i s přestávkou přes dvě hodiny. Publiku to zjevně nevadilo, jelikož si vytleskalo ještě přídavek. Ten Václav Luks pojal jako reparát a provedl opět jednu větu Boccheriniho sonáty poznamenané nešťastným pádem not. Tentokrát se oprava podařila na výbornou. Velmi oceňuji také nadhled, s kterým muzikanti ukázali, že chyba je běžnou součástí živé produkce a může vyvolat i pozitivní efekt.
Program koncertu velmi osvěžilo průvodní slovo, přesto se osobně domnívám, že byl pro běžného posluchače ve své aktuální podobě trochu náročný a hodilo by se mu drobné zestručnění. I tak se ovšem jednalo o velký zážitek a potěšení z lahodné hry, která nezněla ani na chvíli tuctově.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.