Mezi slámou a satelitními daty. Ostravský Bauhaus opět hostí laureáty umělecké Ceny Jindřicha Chalupeckého

Z ohromné organické hory Lenky Glisníkové složené z pokroucených PVC hadic vyrůstají poloprůhledné fotoplastiky, složené z plastické hmoty a deformované často pomocí tavení a manipulovaného fotografického obrazu. Tyto hybridní plody, které se zjevují uvnitř nakupené struktury hadic, můžeme vlastním pohybem uvnitř vnímat z mnoha různých úhlů, tudíž se nám jeví vždy trochu jinak.

Procházka touto nervní asambláží je zážitkem. Naproti užitému přívlastku jsem se ale nervózně necítil. Zastavený mnohoúrovňový pohyb v instalaci kontrastuje s matricí ukotvujících lanek celé konstrukce. Jako by z chaosu prosvítal řád.

Objekt Lenky Glisníkové. (Foto: Jan Kolský)

Kromě celkové architektury jsou podstatné právě ony fotoplastiky. Rezonuje z nich čirá hraničnost současnosti. Jak vznikají? Původní fotografický záznam je postprodukován, mísen a softwarově deformován, následně je přenesen na umělohmotnou průhlednou platformu, která je také formálně upravena na bázi fyzického materiálu, fragmentací, perforací a ohybem. Ve všem jako by latentně rezonovalo současné civilizační vztahování se k „pravdě“, k záznamům a distribuci obrazů světa, které jsou postiženy manipulací, ohybem a deformací. Celá kvantová substruktura pak evokuje společnost jako nekonečně se mísící množství perspektiv.

Detail díla Lenky Glisníkové. (Foto: Jan Kolský)

Autorkou další prostorově významné instalace je Petra Janda. Kontaktuje diváka při vstupu jako první, a musím uznat, že velice příjemně. Jde v ní o materiál, mandorlový tvar i procesuálnost samotného splétání sena a slámy. Velký „kořenový systém“ nekonečně dlouhých spletenců nás odvádí kamsi do minulosti, kde se příroda přirozeně spájela s lidskou činností. Splétání je tichá, repetitivní a urputná práce. Pro autorku je symbolickým kontaktem s ženstvím doprovázeným právě podobnými činnostmi v mocných vrstvách minulosti.

Detail z instalace Petry Jandy. (Foto: Jan Kolský)

Svou roli při čtení hraje také kolektivní rozměr spolupráce při vzniku instalace, kdy umělkyně zapojila větší množství spolupracovníků. Kolektivita je stále více v umění akcentována. Můžeme ji vnímat jako odraz existenční mechaniky. Pro přežití člověka na planetě je totiž jistá forma spolupráce klíčová, je jedinou možností, jak dosáhnout kritické většiny pro změnu paradigmatu, pro odklon od vykořisťování směrem k péči, od sobectví k altruismu.

Detail z instalace Petry Jandy. (Foto: Jan Kolský)

V tomto duchu přemýšlí i dívčí kolektiv StonyTellers. Jejich prací jsme doslova obklopeni v prostorách bistra, na jejich židle a stolky si můžeme sednout nebo položit knihu a z autorského servisu si dát čaj z vrbky úzkolisté. Bylina má zvláštní symboliku, vyrůstá totiž jako jedna z prvních na spáleném území. Je to svého druhu pití naděje na planetě, která již doutná pod vlivem globálních klimatických změn.

Nenápadná instalace kolektivu StonyTellers jako součást bistra. (Foto: Jan Kolský)

Třetím prostorově rozsáhlým projektem v Bauhausu je instalace Kryštofa Brůhy. Koncept, který bych měl nějak pojmově znásilnit, se pohybuje na pomezí výzkumu a land artu. Je opravdu zcela výjimečný svým vědeckým backgroundem, zároveň si uchovává charakter uměleckého údivu. Autor překračuje hranice lidské perspektivy a využívá nejsoučasnější technologické nástroje a data.

Instalace Kryštofa Brůhy. (Foto: Jan Kolský)

Při kontaktu s touto futuristickou konsekvencí jsem se neubránil upřímnému údivu. Už samotná fyzická technostruktura instalovaná v prostoru, které jsem primárně vůbec nerozuměl, mě fascinovala. Jako bych se setkal se zvláštní, snad až mimozemskou tkání, v níž se propojují technologie a „cosi“ živého. Protože jsem si předem nic nenastudoval, zažil jsem i silný moment překvapení, pohled skrze sklo, filtr, který aktivoval pohyb na ligtboxech, o němž jsem neměl ani tušení…

Detail instalace Kryštofa Brůhy. (Foto: Jan Kolský)

Mé oči ohledávaly, mozek však tápal. Dlouho jsem nic podobně silného nezažil. Rozklíčování podstaty tohoto uměleckého výzkumu přinesl další stejně silný zážitek. Detailnímu popisu výzkumu se ovšem vyvaruji a ponechám divákovi možnosti prožít to (co já…).

Obrazy Gabriely Těthalové.

Zdálo by se, že rozsáhlé site-specific instalace jako by již z principu zastiňovaly možnosti vnímat závěsné obrazy Gabriely Těthalové. Opak je pravdou. Malby svou povahou doplňují celé vyznění výstavy a jsou její organickou součástí. Strukturu obrazů asi nejlépe charakterizuje pojem mísení. V určité perspektivě na nich můžeme vnímat vydělené a nesouvisející entity, v celku ale převládá dojem provázanosti a kolaborace. Obrazy nesou velkou dynamiku a bohatost tvarových i barevných forem, přesto na mě působí vyváženě a harmonicky. Mají velký potenciál ukořistit divákovu pozornost a donutit ho postupně padat do jejich vizuálních hloubek.

Instalace Jonase Staala. (Foto: Jan Kolský)

Při rozboru nemůžu vynechat jakýsi muzeální labyrint hostujícího nizozemského umělce Jonase Staala. Vřele doporučuji! Stojí i za solitérní návštěvu. Můžete zde strávit i hodiny rozjímání nad povahou světa propagandy navázané na politické, lobbistické či ekonomické inženýrství, které si uzurpuje nadvládu nad společností, potažmo planetou. Mentální ponor umělce do povahy světa je komplexní a břitce analytický. Je to čirá bezskrupulózní angažovanost, kdy se umělec vyhýbá symboličnosti, spektakulárnosti nebo opisům kritizovaných fenoménů. Zůstává kritická dřeň, servírovaná divákovi skrze středně dlouhá videa dokumentární povahy a krátké doprovodné texty, to vše zasazeno do kruhové labyrintální dřevěné architektury mající polopropustný a provázaný charakter.

Instalace Jonase Staala. (Foto: Jan Kolský)

Musím říct, že letošní laureáti a celá výstava v Bauhausu na mě zapůsobila mocnou silou. Je zřejmé, že se současná nejmladší umělecká generace stále pohybuje na hraně environmentálního žalu, je citlivá k problémům světa, nikoliv jen k individuálním perspektivám, zostřeně vnímá vztah člověka a přírody, který je dnes sice napjatý, podprahově ale léčivý a přirozený. Zároveň cítím zpřesňování pozic obrany, spočívající ve zdůraznění a projekci kolektivní spolupráce, jakožto nástroje pozitivního obratu. Instalace svou povahou také splňují jakýsi antropo-dis-centrický diskurz. Obraz jiných světů, kde nevládne kapitál, ale jiné záhadně tvárné síly.

*

Výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého. Plato/Bauhaus. Pořádá Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Plato Ostrava. Výstava je k vidění do 25. února 2024.