Nová operní naděje Theodor Šimáček. Mladý ostravský zpěvák zazářil na prestižní soutěži v Karlových Varech

Na mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka jste se přihlásil poprvé?

Ano, s panem profesorem Petrem Němcem jsme se pro to rozhodli poté, co jsem se v dubnu stal absolutním vítězem oboru zpěv na interpretační soutěži Pro Bohemia a absolutním vítězem v oboru klasický zpěv na soutěži Hlas Česka následující měsíc. Letošní jaro bylo velmi úspěšné, a tak jsme se rozhodli ještě zkusit kategorii Operní naděje karlovarské pěvecké soutěže. A i tentokrát se podařilo se skvěle umístit, z čehož mám obrovskou radost vzhledem k vysoké úrovni a velké konkurenci. Všechny výkony měly něco do sebe.

Moc vám gratulujeme! Můžete nám vylíčit atmosféru? Jak na vás soutěž zapůsobila a s jakým programem jste vystoupil?

Pro tuto soutěž jsem si do prvního kola vybral Bononciniho árii Per la gloria a Dvořákovu sedmou Biblickou píseň s názvem Při řekách babylónských. Do druhého kola jsem si přichystal Schubertova Krále duchů a árii o pomluvě z Rossiniho Lazebníka sevillského. Soutěžil jsem sice v jednodenní kategorii Operní naděje, ale i tak mě po celou dobu provázela příjemná atmosféra Karlových Varů a také samotné budovy Alžbětiných lázní, ve které probíhala soutěž. Přirozeně mě také kromě těchto příjemných pocitů celou dobu provázela i značná tréma a nervozita, ale to už k tomu patří. V roce 1967 na této soutěži v těžké konkurenci zvítězila má babička Marie Dřízgová, takže jsem myslel také celou dobu právě na ni.

Doufal jsem, že si na fantastický sukces vaší babičky a sestry skladatele Eduarda Dřízgy vzpomenete. Marie Dřízgová tehdy vyhrála celou soutěž, slovenská diva Edita Gruberová byla na druhém místě. Babička určitě má z vašeho úspěchu radost. Mluvili jste o tom?

Ano, o karlovarské soutěži jsme se spolu mnohokrát bavili. A nejinak tomu bylo i v průběhu mého letošního soutěžení, kdy jsme si stále volali.

Theodor Šimáček. (Foto: Kateřina Kocierzová)

Dala vám babička nějakou cenou radu, kterou jste si vzal k srdci?

Beru si k srdci všechny její rady, ale ta, kterou se řídím nejvíce, je zpívat hlavně srdcem. Zpívat za sebe tak, jak chci a jak to cítím. A dávat do toho vše, aby mi diváci uvěřili. Shrnul bych to slovem upřímně. Snažím se zpívat co nejvíce upřímně.

Výstižně řečeno. Legendy jste měl také v odborné porotě, která vám udělila krásnou druhou cenu. Hovořil jste s někým z porotců po soutěži?

Prostoru a času sice mnoho nebylo, ale je pravdou, že jsem měl to štěstí hovořit s mnohými z členů jak takzvané menší poroty, která hodnotila naši kategorii, tak i s některými z větší poroty, jež hodnotí ostatní kategorie. Dostal jsem různé zpětné vazby, které se často od sebe dost odlišovaly, ale já věřím, že si od každého něco vezmu a že mi slova každého z těch porotců, se kterými jsem mohl hovořit, budou k užitku. Mezi nejkrásnější okamžiky patřila slova předsedkyně poroty a taktéž gratulace a vřelá slova od ostatních dam z poroty, které mi tím udělaly velikou radost. Na co také nezapomenu, bylo, když maestra Gabriela Beňačková bezprostředně po vyhlášení výsledků naší kategorie zamířila ke stolu, u něhož jsem seděl, aby mi pogratulovala a potřásla rukou. A dojemným zážitkem taky bylo, když jsem rozzářil oči zakladateli a řediteli soutěže panu Aloisi Ježkovi pozdravem od své babičky, na kterou si i po tolika letech vzpomněl a nechal ji pozdravovat zpět.

To zní opravdu emotivně. Vypadá to, že zpěv je vás rodinnou tradicí, která se přenáší z generace na generaci.

Nevím, jestli se to dá říct přesně takto, ale rozhodně nás všechny v rodině spojuje hudba a láska k ní.

Zmínil jste jméno vašeho pana profesora Petra Němce, kterému rovněž vděčíte za skvělou přípravu. Do jaké míry se podílel na výběru repertoáru?

Pan profesor je člověk, který zná můj hlas dokonale a rozumí mu ze všech lidí nejlépe. Možná že ještě o něco lépe než já sám (úsměv). Vybírá mi vždy ty správné věci, co se týče tessitury, obtížnosti, stylu, charakteru, jazyka i autora. Teprve v létě jsme měli finální podobu programu, do poslední chvíle jsme váhali s výběrem písně z období romantismu. Pan profesor se ale rozhodl právě pro Schubertova Krále duchů a myslím, že jsme vybrali dobře!

Theodor Šimáček. (Foto: Ludmila Janoušková)

O tom už teď není pochyb. Je tady ale ještě někdo, komu byste chtěl přednostně poděkovat, viďte?

Obrovská poklona patří kromě mého pana profesora také mé paní korepetitorce Magdaléně Hrudové, která je schopna toto dílo, obtížné jak pro zpěv, tak i pro klavírní doprovod, zahrát naprosto fenomenálně! Bez ní by to nebylo ono.

Klavíristka Magdaléna Hrudová získala loni nominaci na Cenu Jantar. Myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme.

O tom jsem také přesvědčen.

Co vše je spojeno s druhou cenou? Uslyšíme vás také někde zpívat?

S druhou cenou je spojena Cena Daniely Štěpánové Šimůnkové, která je předsedkyní poroty. Co se však dalšího vystoupení týče, mohu pozvat jedině na koncert Janáčkovy filharmonie 23. května v příštím roce. V koncertní řadě Mladí sólisté přednesu dvě Biblické písně Antonína Dvořáka po boku tohoto skvělého orchestru. Konkurz však proběhl již v lednu, takže s karlovarskou soutěží to nemá přímou souvislost.

Chápu. Stát se operní nadějí, to je jistě obrovská radost ale i závazek. Co je vaším snem? Kam byste se chtěl v hudbě ubírat?

Velmi rád bych se věnoval opeře a divadlu, zejména pak dílům Richarda Wagnera, Leoše Janáčka a Richarda Strausse, která jsou mou největší srdeční záležitostí.

Dobrá volba! Přejeme vám mnoho dalších úspěchů a ještě jednou srdečně gratulujeme!