Houbová polévka Naděždy K. Krupské ve Staré aréně je dobře dochucená, ale místy malinko převařená
4.11.2023 11:38 Evelína Vaněk Síčová Divadlo Recenze
Premiéra inscenace Ladislava Vrchovského Houbová polévka Naděždy K. Krupské se v pátek konala v komorním prostoru Staré arény v Ostravě. Ladislav Vrchovský jakožto i autor písňových textů se ujal také režie, dramaturgie a scénografie. Hudební složku má ve svých rukou Edvard Schiffauer a o kostýmy se postarala Jitka Borovičková. Ve spolupráci s Monikou Horsákovou z Ústavu filmové a televizní tvorby Slezské univerzity Opava vznikla videoprojekce, kterou doprovází hudební intermezza jednotlivých sekvencí. Gurmánský prožitek to dle mého gusta nebyl, ale nakročeno k němu jistě má.
Na snímku z představení zleva Krupská, Lenin a Stalin.
Foto. Roman Jaroš
Skromná a zároveň křehká scéna z krepového papíru, tři postavy ležící a spící na svých kavalcích, hudební stojan a holčička s cůpky hrající si s panenkami. Představení zahájila píseň, které bylo velmi těžko rozumět. Kombinací hlasité hudby a nevýrazného zpěvu Markéty Dvořákové vše splynulo do podivné hmoty.
Následovalo první seznámení s ústřední trojicí „vězňů” a jakousi nadějí v podobě malé Světlany Allilujevové. Ladislav Vrchovský velmi dobře pracuje s napětím, postupně odkrývá celou svou myšlenku a jádro pudla servíruje divákům v dobře načasovaném závěru jakožto učebnicovou ukázku katarzního vyvrcholení.
Autor diváky vede do paralelního světa, kde se setkávají postavy z různého časoprostoru. Ten ústřední tvoří jakési záhrobí, kde se postavy Lenina, Stalina a Krupské neustále točí ve svých vlastních myšlenkách a řeší si pozemské konflikty. Do této jednosměrné bubliny vstupuje malá Světlanka (Kateřina Homolová) coby dcera Stalina, která se vyznačuje naivní adorací ke svému otci. Zatímco trojlístek revolucionářů, kteří mají stejný cíl, ale každý jinou cestu k němu, se neustále zaslepeně točí v kruhu, Světlana dospívá, roste a její pohled na otce, revoluci a dobu komunistické totality se mění. Tato závěrečná část inscenace je velmi sugestivní. I v podání amatérských herců má uvěřitelnou sílu.
Jitka Borovičková jako Naděžda K. Krupská, choť Lenina a vášnivá kuchařka houbové polévky, dokazuje, že i v malé postavě se skrývá velká síla. Postavu Krupské, která tahá za nitky a je věrně po boku manžela za všech okolností, uchopila Jitka Borovičková věcně a jasně. Sama sebe coby kostymérka oblékla do zelené košile a červené sukně. Vedle svých soukmenovců tak jediná má výrazné barvy, které dávají na odiv, že je to sice žena toužící po mateřství, ale revoluce je pro ni na stejném piedestalu. Neforemnost velké košile umocňuje její nepochybně těžké postavení v mužském světě.
Lenin a Stalin kolem sebe našlapují s velkou opatrností, smějí se jeden druhému, ale zároveň ze sebe mají strach. Drží se vzájemně v šachu a vytahují na sebe různé pikošky, aby doplnili celkový obraz o sobě navzájem. Ladislav Vrchovský si invenčně pohrává s historickými informacemi, aby dialog mezi oběma vůdci měl správnou jiskru.
Lukáš Adámek v roli Lenina prochází mnoha emočními fázemi. Vedle Jitky Borovičkové působí spíše jako její syn nežli partner, což je pro mě malinko rušivý vjem, ale rozmanitým projevem činí Lukáš Adámek z Lenina barvitou postavu.
Oproti tomu Jiří Pasz v roli Stalina volně pluje po jevišti a se svým stoickým klidem působí oproti Lukáši Adámkovi rozvážně a stabilně. Oba herci mají na sobě světlezelené mundúry, dalo by se říct až mdlé barvy, jakoby jejich role v historii bledla, ale jejich odkaz stále přetrvával. Inscenace nemá jen vážnou rovinu, dokonce bych řekla, že má místy až ambice k tragikomedii, ale především v sobě nese podprahový apel na společnost.
Záměrně se dostávám k hudební složce až na závěr. Po zhlédnutí premiérového představení jsem si obě roviny musela oddělit, protože hudební vložky krájející inscenaci na jakési menší etudy mi celý dojem spíše kalily. Nápad je to velmi dobrý, v kratším provedení a spíše mluveným slovem (což se ukázala při variaci Valtera Kotterby) by představení dostalo šmrnc, ale delší písně a opakující se refrény představení zbytečně natahují. Navíc neustále odcházení a přicházení zpěváků v pestrých kostýmech také celkový dojem ruší a marně v nich hledám smysl. Dobré texty, které by s hudebním doprovodem byly recitovány s důrazem na sdělení, by přinesly inscenaci chtěné ovoce, ale v této formě výslednému tvaru spíše ubližují.
Houbová polévka Naděždy K. Krupské určitě není určena jen pro fanoušky historie. Ladislav Vrchovský zkombinoval zajímavá historická fakta tak, že se dozvíte jistě něco, co jste ještě netušili. Text je velmi dobře vystavěný a má své právoplatné místo v programu Staré arény.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.