Inspirace přichází skrze toulavé myšlenky, velkou měrou mě formuje Vítrholc, říká debutantka Krista Kašpar

Sedím před hotelem Hilton na trávníku

Bojím se že vybouchne
Bojím se že ve výklenku pod námi
umře bezdomovec

Sedám si blíž
Přichází ke mně muž středního věku
Nabízí víno
Jdeme ho koupit do obchodu

Vidím různé lidi
Nevím jestli existují

Trávíme spolu den a kus noci
Kouříme hašiš v parku
Ztratila jsem ho v metru

Z metra mě to přivedlo do mafiánského baru
Češka? Tfuj
odplivl si Ital

V temném koutě seděl muž s kytarou
trávím noc u něj

Vysypaná taška

*

Sedím před hotelem Hilton na trávníku. I básnictví je často o kočovnictví. Autorská čtení, festivaly, patříte také k oblíbenému seskupení Vítrholc, to je asi samé harcování od akce do akce. Noclehy kdoví kde, nedostatek soukromí, neotravuje vás to už někdy?

Intenzita akcí chodí ve vlnách. V současné době je těch vystoupení tak akorát, určitě mě to neotravuje. Je pravda, že podmínky na akcích byly občas divoké, ale v současné době je zrovna komfort vysoký.

Bojím se že vybouchne. Debut, to je také něco jako nálož. První kniha, exploze šuplíku s rukopisy. Podle mě jste do prvotiny namíchala dosti výbušnou směs, jak byste ji charakterizovala?

První oddíl „Vídní bez průvodce“ je výpovědí zážitku ztracení se ve Vídni v psychóze. Tato epizoda trvala asi čtyři dny. Bezprostředně po návratu z hospitalizace jsem sepsala to, co mi v hlavě zůstalo. Druhý oddíl „Vítej“ je něco jako poema, kterou jsme sestavili ze starších i novějších textů s editorem Dominikem Bártem. Zjistili jsme, že mnoho z nich reflektují ten zážitek z Vídně, i když byly napsány před ním nebo po něm, je to takový druhý vyšší hlas toho prvního cyklu. Poema, protože hranice mezi texty nejsou pevné.

Bojím se že ve výklenku pod námi. Připouštíte si před uvedením sbírky i nějaké pochybnosti? Už si třeba nad některou básní říkáte, že byste v ní ráda něco změnila? Básnění, to může být i permanentní vývoj, ze dne na den…

Většinou texty po napsání neupravuji, ale někdy je proces proměny básní v čase zajímavý, nečekaný. Některé texty byly částečně upraveny, se změnami se u knihy počítá. Ale nic bych tam už neměnila.

Umře bezdomovec. Jste připravena i na odmítavé hlasy? Asi vás nerozsápe kritika, to se už moc neděje, myslím spíš něco takového jako „chladné přijetí“. Může přijít i od čtenářů, od nichž by to autorka nečekala. Nemusí to být přitom ani vysloveno, básnířka to stejně vycítí… 

Pro mě je vůbec zázrak, že jsem mohla takovou knihu vydat. Na ohlasy se těším, ať už budou jakékoliv. Žijeme v napjaté době, společnost je rozdělená, názory se vyostřují. Nebojím se však kritiky. Chci, aby kniha v člověku zanechala nějakou stopu. Budu vnímat jako úspěch, když se ke mně dostane zpětná vazba.

Sedám si blíž. S knihou vstupujete čtenářům rovnou do ložnic, alespoň pro mě je papír úplně jinou dimenzí než si číst básně z obrazovky mobilu. Jak ten rozdíl mezi papírem a digitálním světem vidíte vy?

Kniha je fascinující objekt, čtení na monitoru či obrazovce mě nikdy nenaplňovalo. Ráda se potěším vůní knihy a jejím provedením. Poezie se ke mně ale často dostane právě přes mobilní obrazovku, nejčastěji přes web Nedělní chvilka poezie.cz, kde vychází bloky básní jednotlivých autorů nebo samostatné tzv. hrubé básně.

Přichází ke mně muž středního věku. Muži ve vaší sbírce často zůstávají věčnými machisty. S mnohými digitální věk, gender a vůbec 21. století nijak nepohnulo. Loni jste oslavila třicátiny, změnilo či mění se nějak zásadně mužské plémě v těch třech dekádách, co ho můžete pozorovat? 

Určitě muže nevnímám jako machisty, mám muže ráda. Ve své generaci jsem často spatřovala fenomén mamánkovství, ale naštěstí se už z toho kluci vymanili. Přátelím se většinou s muži o generaci výš a na nich vidím proměny k větší citlivosti a empatii, jisté zjemnění, které mi přijde sympatické. Jako by v nich začala postupně převažovat ženská složka. Každý máme v sobě obě tyto polarity a možná se věkem zdůrazňuje ta opačná. Vlastně mě trochu mrzí, že je velmi málo žen, se kterými se bavím. Vždy jsem spíše inklinovala k mužským partám. Neznamená to však, že bych neměla opravdu dobré přítelkyně.

Nabízí víno. Pojďme k poezii, dá se napsat dobrá báseň po půllitru vína?

Báseň se takto určitě napsat dá, ale jestli bude nutně dobrá?

Jdeme ho koupit do obchodu. Kde hledáte inspiraci, jak velkou jste čtenářkou poezie? Ptám se napřed na podněty od velikánů, co třeba beat generation? V téhle literární škole jste podle mě pár tříd určitě vychodila.

Inspirace přichází skrze setkání s lidmi, zážitky a toulavé myšlenky. Velkou měrou mě formuje Vítrholc a lidé kolem něj. Jeho autory mám přečtené a inspirují mě. Například Dalibor Maňas mě určitě ovlivnil. Nejen jeho sbírka Tynošita, ale hodně textů, které mi poslal jen tak elektronicky. Obecně nejsem velkou čtenářkou. Velikány načtené nemám, nedokážu tedy posoudit, zda působím beatnicky, sociální rozměr tohoto fenoménu mě ale zasáhl.

Vidím různé lidi. Různá je i současná česká poezie, blízkost třeba ke Karlu Škrabalovi nebo Filipu Klegovi je dána už tím společným Vítrholcem. Co ostatní autoři?

Naposledy mi v ruce nečekaně přistála sbírka Marie Jehličkové a musím říct, že čtení bylo náročné. Je pro mě snazší jít na autorské čtení a poezii tam poslouchat než si ji přečíst. Obecně mi více vyhovuje mluvené slovo. Mám moc ráda knihy, ale chovám se k nim spíše jako k uměleckým objektům. Často do sbírek jen opakovaně nahlížím, než abych je souvisle četla. Poslední kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem, byly příběhy psychicky nemocných lidí nebo kniha Víno tvé výborné od Svatopluka Karáska.

Nevím jestli existují. Existují nějaké výrazné rozdíly mezi Brnem a Ostravou? V Ostravě jste vystudovala intermédia na Fakultě umění Ostravské univerzity, v Brně žijete.

Nevím, jaké je to v Ostravě teď. Rozdíl jsem při stěhování z Ostravy do Brna pocítila. Nedá se ale říct, že by některé město bylo lepší. Brno je možná trochu živější. V Ostravě jsem svůj čas prožívala na škole, tak to je jistě jiné než se snažit uchytit na trhu práce. Brno mi zatím moc náruč, co se týče práce, neotevřelo. Bylo by to v Ostravě jiné? Nebo jsme jako absolventi uměleckých škol těžko zaměstnatelní? Možná jsem vybíravá.

Trávíme spolu den a kus noci. Co vám daly či vzaly ostravské dny a noci? V debutu jsem na nějaké výrazné ostravské stopy nenarazil. 

V Ostravě jsem zažila jedno ze svých nejlepších období života. Vzpomínám na to s velkou láskou. Na Fakultě umění to bylo skvělé a město mi učarovalo. Líbilo se mi objevovat jeho zákoutí. Ostrava člověka zasáhne prý až do morku kostí, u mě to tak bylo. Nikdy jsem si tam nepřipadala v nebezpečí, ani když jsem po nocích chodila městem sama. Vyzkoušela jsem bydlet na různých místech: pod stadionem Bazaly, v Přívoze, v Mariánských horách a na Hulvákách či na Dubině. Na Hulvákách jsem bydlela se čtyřmi strojaři, a to byla velká paráda. Musím říct, že byli čistotnější než holky z kolejí.

Kouříme hašiš v parku. Čas je po hašiši vnímán zkresleně a plyne dost pomalu. Zato nakladatelství Větrné mlýny v edici Mlat chrlí jeden básnický debut za druhým, teď vychází vaše sbírka London Calling. O Londýn přitom úplně nejde, ale o Londýna čili Zdeňka Vokatého z české hospody Nachtasyl ve Vídni, také jsem ho v té krásně špeluňce v centru města několikrát potkal, i když hodně dávno. Než ho komunisti vyhnali do Rakouska, žil v Ostravě s Dášou Vokatou. Jak se teď Londýn vlastně má, vzpomene si někdy na Ostravu.

To právě nejde říct, že o Londýn nejde. Vybral jste si jeden z nich. Je to Londýn, ale i Londýn, a je to i Londýn… Volá. Který z nich a komu? Ale Londýn se má hezky. Pobývá střídavě v Praze a ve Vídni.

Ztratila jsem ho v metru. Současná poezie téměř ztratila metrum, rytmické schéma střídání stejného počtu slabik přízvučných a nepřízvučných. Jak vás oslovuje vázaný verš, zkoušíte ho někdy?

Vázaný verš jsem zkoušela, když jsem začínala psát. Dnes mě moc neoslovuje, jen když s ním někdo vtipně pracuje, třeba Kateřina Koutníková nebo Libor Poznámka Pospíšil.

Z metra mě to přivedlo do mafiánského baru. Od rýmů opět k volnému verši. Kdejaký mafián jednoduché rýmovačce porozumí lépe než třeba Holanově Noci s Hamletem. Kdo je vaší cílovou čtenářskou skupinou? Anebo jinak, koho byste ráda viděla mezi svými čtenáři?   

Byla bych ráda, aby se kniha dostala mezi lidi nejrůznějšího zaměření. Určitě bych chtěla oslovit také lidi s obdobným zážitkem psychózy, podpořit je ke sdílení vlastního příběhu. Mně samotné četba jiných příběhů hodně pomohla. 

Češka? Tfuj. Někteří mladší čeští básníci píšou rovnou anglicky, aby případný úspěch nemusel projít tou českou čtenářskou zkouškou a poté překladem. Co si o téhle cestě myslíte?  

Sama jsem napsala asi dvě básně anglicky, protože jsem je tak v hlavě slyšela. Pokud jde ale o snahu něco skrýt, přijde mi to škoda, protože čeština je krásný a barevný jazyk. 

Odplivl si Ital. Kristus je v Itálii milován, Krista jistě také. Na večeru Mlatu (Omlatina) v ostravském Provozu nebudete sama. Jak známo, prvotiny v Mlatu vycházejí po dvojičkách, společně s vaší knihou bude uveden debut Ondřeje Krystyníka Dům U Orobinců. Vpravdě kristovský večer. Jak vnímáte tvorbu kolegy?    

Ondrovu sbírku jsem zatím celou nečetla, knihy teprve přišly z tiskárny, ale znám jeho tvorbu z dřívějších čtení a z příspěvků na Facebooku. Líbí se mi jeho obraznost a jemnost.

V temném koutě seděl muž s kytarou. Na mnoho prvotin se rychle zapomene, pokud autor nepřipraví druhotinu. Vaše literární výhledy?

Zatím se mi nedaří moc psát. Po napsání „Vídní bez průvodce“ jsem neudělala ani čárku. Čekám až to přijde samo, na sílu nic nelze tlačit.

Trávím noc u něj. Spíše u ní, v Ostravě. Večer v Provozu (pátek 3. listopadu od 19.00 hodin) bude zřejmě dlouhý. Na jaké ostravské noční podniky vzpomínáte z dob studentských let na mariánskohorské AVU? 

Vzpomínám na Černou vránu (zde jsem dokonce i dvakrát obsluhovala za barem), mariánskohorskou Šatlavu, Les a také na Starou arénu, kde jsme se spolužáky z intermediálního ateliéru založili uměleckou skupinu In Saček Veritas. Některé večírky končily samozřejmě v Ikaru. 

Vysypaná taška. Co byste nechtěla v Ostravě zapomenout? Případně, co tam raději z tašky radši vysypete?   

Nechtěla bych zapomenout nic. Hlavně pohodovou atmosféru ateliéru Petra Lysáčka. Mrzí mě, jak na školu přišla taky čtvrtá vlna a pedagogové byli obviňováni z nekorektního chování. Žádné jsem nikdy nezažila. Přišlo mi nefér, že se pedagogové nemají jak bránit. Vztahy byly na škole vždy blízké, ale také velmi křehké, jak se zdá. Tímto bych jenom chtěla upozornit i na druhou stranu mince.