Cultus Inferi od metalových Ravenoir je potemnělé album s řadou sebevědomých songů

Psal se 31. říjen 1541, když podle oficiálních údajů Michelangelo dokončil v Sixtinské kapli malbu Posledního soudu. Letos byl tento den spojený i s vydáním nového alba formace Ravenoir, které šéfuje rodák ze Studénky Alesh AD. V tomto případě by se o poslední soud jednat nemělo. Minimálně po hudební stránce rozhodně ne.

Ravenoir ze své cesty neuhnuli. Nadále zůstávají věrní extrémním složkám metalu, a to ponejvíce black metalu v jeho rozmanitých podobách. Skladby si zachovávají hudební potemnělost, podstatným znakem je určitá mrazivost, jak už je pro kapelu typické, vyniká i kontrast rychlejších songů s těmi, které jsou vedeny ve středním tempu.

Přesto se dá s úspěchem tvrdit, že Ravenoir ve svých skladbách výrazně přitlačil i na melodickou pilu. A to ponejvíce ve své historii. To vše má za následek skutečnost, že většina skladeb získala epický až hymnický nádech.

Není pochyb o tom, že výslednou podobu alba ovlivnily další změny v sestavě. K Aleshovi AD (kytary, zpěv, klávesy a v páté skladbě Requiem dokonce bicí) a stálému baskytaristovi Igoru Hubíkovi se pro aktuální počin přidali bubeník Zbyněk Husa a sólový kytarista Jiří Háb. Jinými slovy jde o čtveřici muzikantů, kteří tvořili poslední sestavu skupiny Root, samozřejmě kromě zpěváka Big Bosse. A právě toto nové složení je podepsáno pod tím, že předkládané songy jsou prostřednictvím melodických ornamentů nyní jasnější, průzračnější a dominantnější. Příjemné to obohacení už rozpoznatelného rukopisu Aleshe AD.

Jestli by se měl určit jeden faktor, který je pro Cultus Inferi charakteristický, tak je to rozhodně hudební přesvědčivost. Díky kompoziční pestrosti, jež jednotlivé písně pohání, vyzařuje ze songů naprosto nepřeslechnutelné sebevědomí. Není to vyloženě hudební komponent, ale je natolik zásadní, že jej nelze opomíjet.

Zdravě nakažlivá je především intenzivně naléhavá vypalovačka Crows´ Call, která ovšem dostala do vínku i působivé melodické zátiší. Stejně jako úvodní Glorification of Godlessness nebo čtvrtá Confession to the Darkness. Black Luna, Belial´s Realm i Kingdom Amnesia jsou naopak písně vedené ve středním tempu, a přestože jsou spíše valivé a těžkotonážní, dokážou svou líbivostí pohltit. Navíc posledně zmíněná disponuje kytarovým sólem jak vystiženým z rockového slabikáře, respektive z nějaké kytarové přehlídky. Tak je neodolatelné. V dobrém slova smyslu.

Do jisté míry může být překvapující, že Ravenoir vyrukoval s albem, kde polovina skladeb je spíše pomalejšího ražení. Na druhé straně to ukazuje, že kreativní múza kapelu neopustila. Ta zůstává věrná metalové tvrdosti a hutnosti, nicméně pochvalu zaslouží i za to, že stále chce přicházet s něčím novým. Je pro ni málo spokojit se s tím, co se očekává na základě dosud vydaných počinů. Správná cesta.

S atmosférou alba koresponduje i potemnělý obal, který je dílem mexického umělce Nestora Avalose. Ten sice klasické metalové prvky neopomíjí, přesto je zde zachycena určitá neznámost, která nabízí vícero možností interpretace a která je právě proto lákavá.

Tři alba během třiatřiceti měsíců. To je bilance Ravenoir, kterou dosud zanechal v hudebním teritoriu. To letošní je ukázkou toho, že i laťku u vysokého standardu lze stále posouvat výš a výš.

Poslední říjen se dá slavit jak Samhain nebo jeho novodobější verze v podobě Halloweenu. Ať už se posluchač přikloní k jakékoliv variantě, tak v případě, že při oslavách zvolil poslech alba Cultus Inferi, bylo to přínosné rozhodnutí.

Ravenoir: Cultus Inferi. Celkový čas: 43: 15. Black Barn Music, 2023.