Nová posila Divadla Petra Bezruče Marián Chalány: Střípky ženy jsou neprobádané území, což mě baví

Vystudoval jste herectví v Bratislavě na VŠMU. Jaké byly začátky, když se lámal chléb, zda se jako herec budete živit?

Moje začátky jsou obyčejné, možná až nudné. Začínal jsem klasicky skrze recitační soutěže, pak nějaký ten dramaťák, až jsem zjistil, že existuje konzervatoř. Jenže jsem šel raději na jazykový gympl, protože jsem chtěl mít aspoň něco kromě herectví, které jsem začal studovat až na vysoké. Vlastně už na základce jsem si řekl, že herectví se budu věnovat až po střední škole. Konzervatoř jsem vědomě přeskočil. Kdyby mě totiž nevzali na herectví na vysokou, tak jsem nechtěl končit konzervou.

Před nástupem k Bezručům jste žil čtyři roky v Německu. Zavála vás tam profese?

Vůbec ne. Před odchodem do Německa jsem působil osm let v brněnském HaDivadle. Měnilo se tam umělecké vedení a mně nebyla prodloužena smlouva. Řešil jsem tedy, co bude dál. Ve hře bylo stěhování do Prahy, že bych byl na volné noze, ale mě odjakživa fascinoval Berlín a tíhnu i k německému herectví. Tak jsem si splnil sen a přestěhoval jsem se tam. Vůbec jsem ale neměl ambice, že bych tam divadlo dělal. Rád jsem si po letech v HaDivadle profesně od herectví odpočinul.

Čím jste se tedy živil?

Úplně na začátku mi hodně pomohl sehnat bydlení kamarád ze základky, který tou dobou už v Německu žil třináct let. Normálně jsem začal uklízet byty pro jednu firmu a po večerech jsem chodil do divadel jako divák. Po dvou letech jsem ty samé byty už nabízel jako realiťák.

Nebál jste se, že už se k herectví nikdy nevrátíte? Respektive že nebude příležitost?

Ani ne. Takhle jsem to nebral. Naopak si myslím, že mě ty čtyři roky hodně posunuly, když jsem si vyzkoušel jiné profese. K divadlu jsem se vrátil v plné síle s novými zkušenostmi. O to víc jsem se na ten návrat těšil a nemám dojem, že by mi za tu dobu, co jsem žil v zahraničí, něco uniklo.

Takže teď vás čeká osm let u Bezručů a pak čtyřletka někde v zahraničí?

Na to už asi budu starý, ale uvidíme. Tenkrát se mi zkrátka líbila představa se od toho všeho odstřihnout.

Přišel jste během divadelní práce na nějaké své limity?

Co se týče zábran, tak ty na jevišti nemám. Tam je podle mého možné všechno a nejsem tam sám za sebe. Sloužím zkrátka nějakému obrazu. Možná kdyby se mělo jednat o nějaký extrém, na který by bylo i mně nepříjemné koukat, tak tam by asi přišla stopka. Jinak se stydím zpívat na jevišti. Myslím si, že slyším, když někdo zpívá falešně, takže slyším, že i mně to někdy ujede, ale jsem schopen to nějak nadrilovat. Rozhodně se v tom ale nevyžívám. Možná bych to pojmenoval i jako strach.

Vaše jméno je spojeno i s dabingem na rodném Slovensku. Koho jste třeba daboval?

Teď jsem dlouho ve studiu nebyl. Paradoxně jsem z Berlína daboval víc než dneska. Tehdy jsem měl i rozdělané nějaké seriály. Daboval jsem třeba amerického herce Juda Lawa nebo v seriálu Myšlenky zločince Matthewa Gray Gublera. Fanoušci seriálu jistě vědí.

V Česku byste si netroufl? Na první dobrou bych nepoznal, že pocházíte ze Slovenska, když vás poslouchám.

Mockrát děkuji za poklonu, nicméně si myslím, že to má k dokonalosti daleko. Řeknu to takhle, kdyby se někdo ozval, tak se napráskám, že jsem původem ze Slovenska, že to můžeme zkusit, a pokud to bude vyhovující, tak proč ne, ale sám bych se v Česku do dabingu určitě nehrnul.

Znal jste Ostravu už před nástupem do Divadla Petra Bezruče?

Znal jsem ji jako divák Divadla Petra Bezruče. Když jsem se přestěhoval ze Slovenska, tak mě zajímalo, jak se divadlo v Česku dělá. Bezruči pro mě byli vždy skvělí. Rád jsem do Ostravy jezdil, když se vypravili na zájezd do Brna, tak jsem vždycky jejich představení viděl. V podstatě jsem byl dávno před nabídkou angažmá fanouškem DPB.

V inscenaci Šikmý kostel. (Foto: Jiří Zerzoň)

To jste šťastný člověk, že jste se stal posilou divadla vašemu srdci blízkého. Nemaloval jste si něco při příchodu až moc narůžovo?

Vůbec ne. Já už si obecně divadlo neidealizuju po osmi letech v Brně a třech letech v Jihlavě. U Bezručů se cítím skvěle.

Ostrava jako město se vám zamlouvá?

Líbí se mi, že je tady tolik divadel a pořád je co dělat pro společenského člověka, jako jsem já. Když to třeba srovnám s Jihlavou, je to velký rozdíl.

Lze podle vás nějak srovnat české a slovenské divadlo?

Na to jsou studovaní lidé, aby se pouštěli do nějakých hlubokých debat na toto téma, ale pokud mám říct ryze svůj názor, tak za mě je české divadlo odvážnější stylem dramatiky i herectvím. Slovenské divadlo dle mého trochu přešlapuje u Stanislavského a forma jakéhosi hereckého nadhledu chybí. České divadlo je více racionální a koncepčnější, to slovenské jde více ze srdce. Berte to ale jako velké zobecnění.

U Bezručů vás čeká 24. listopadu první premiéra Střípky ženy. O čem inscenace pojednává?

Otevírá témata, která se týkají každého z nás. Primárně jde o upřímnost k sobě samotnému a ke svým nejbližším. Taky pojednává o vyrovnání se se smutkem. Je to příběh jedné rodiny během jedné večeře, kdy se rozkrývají nedořešené věci z minulosti. Velká vztahovka, kdy první část je vlastně filmem a teprve pak přicházíme my a činohra. Je to ale velmi propojené. Ve filmu uvidí divák střípek života a my už pak rozehráváme, jak se s tím jednotlivé postavy vyrovnávají.

V dnešní době mám pocit, že by člověk pohledal semknutou rodinu, kde je spousta lásky. Je to tedy z tohoto pohledu velmi aktuální téma?

Je to přesně, jak říkáte. Přičítal bych to i době, ve které žijeme. Mám pocit, že lidé se pořád nějak vymezují a dělí se. Máme tendence se spíše rozdělovat než spojovat, což není dobře.

Ze zkoušky Střípků ženy. (Foto: Jiří Zerzoň)

Ztvárníte postavu Larse. Jaký je?

Velmi komplikovaný. Nechte se překvapit. Opravdu to nemůžu říct, protože každá ta postava má nějaké své tajemství a nerad bych odkryl něco, na co má třeba divák přijít až na konci.

Máte s Larsem něco společného?

Asi jsme oba zábavní a záleží nám na tom, aby ve společnosti byla lepší nálada, než když zamrzne vzduch těžkými tématy. Oba jsme nějakým způsobem vzdělaní, jinak Larse hledám mimo sebe.

Jak se tedy ve své práci snažíte s danou postavou ztotožnit a napojit se na ni?

Rád říkám, že jako herec jsem vlastně interpret a sloužím jako nástroj někomu, kdo je chytřejší, sofistikovanější a vidí trochu víc za roh. Nejprve si velmi rád přečtu samotnou hru, takže první autoritou je pro mě sám autor. Pak je to režisér se svou vizí o celku i mé postavě. Sbírám inspirace od těchto lidí a pak se snažím vše podstatné naplnit.

Zaujalo mě, že jste řekl, že se necháte vést někým chytřejším. To vypadá, že o hercích nemáte valné mínění.

Nooooo, vlastně tolik nemám. Ne, dělám si legraci, protože takhle střílím do vlastních řad. Chci tím jen říct, že potřebuju nad sebou někoho, kdo ví více než já, co se týče tvorby. Pak je to pro mě inspirace a je pro mě nesmírně důležité, abych k těm tvůrcům vzhlížel. Někdo se toho lekne, když se setká s člověkem, který je dál a třeba mu tím pádem nerozumí, ale já jsem šťastný, protože mě to obohacuje a posouvá.

A co když se potkáte například s režisérem, který jaksi „dál“ není?

Není to problém, ale je fakt, že práce mě potom tolik netěší. I když je to třeba hra, kterou bych si já sám nevybral, snažím se být profesionálem a odvedu svou práci tak, jak mám.

Jsou Střípky ženy hrou podle vašeho gusta?

Ten text Katy Wéber je úžasný. Nechci říct, že jsem expert na současnou dramatiku, to zdaleka ne, ale z toho, co se ke mně dostalo za poslední třeba dva roky, je to nejlepší text, se kterým jsem se setkal. Mám velkou radost, že Střípky ženy u Bezručů děláme. Je to hra, která měla nedávno světovou premiéru v Polsku a teď to děláme my. Víte, mě strašně baví to neprobádané území. Kdybych měl hrát Romea, tak si řeknu, že už jich přece bylo tolik. Když je něco nového, přistupujete k tomu čistěji, ať už jste herec, divák či kritik.

Kým by byl Marián Chalány, kdyby nebyl hercem?

Byl by jiným Mariánem Chalánym, protože by nenastoupil na tu cestu poznávání sebe sama, kterou zažívám jako herec skrze divadlo. Profesně bych mohl být čímkoliv. Člověk něco vystuduje, a když je pak třeba nucen dělat něco úplně jiného, má obavy. Německo mě ale naučilo, že zvládnete cokoliv. Důležité by pro mě jen bylo, aby mě to bavilo.