Nová inscenace Slezského divadla Nabucco: Láska a nenávist jako aktuální téma na diváka funguje

Verdiho Nabucco se stal také prvním titulem pro nového ředitele Slezského divadla Petra Kazíka, který snad přinese divadlu větší stabilitu a udělá maximum, aby měli diváci důvod se vracet. První opatrné krůčky k tomu ostatně učinil už během onoho večera. Ve svém úvodním projevu se Kazík představil opavskému publiku jako zdatný rétor, který nezapomněl poděkovat zřizovateli, sponzorům a divákům za přízeň a podporu. Slova se poslouchala hezky, teď je ale na čase konat důležité kroky směřující k zlepšení neradostné finanční situace Slezského divadla.

Abychom nezapomněli, ještě před novým ředitelem oznámil předseda opavských „Cen Thálie“ Vladimír Peringer nového držitele tohoto ocenění. Stala se jím sbormistryně Kremena Pešaková za standardně kvalitní nastudování během posledních tří sledovaných sezon. Nutno dodat, že tato patriotická, ale nepochybně velmi motivační cena putovala do správných rukou.

Z operní inscenace Nabucco. V popředí tenorista Juraj Nociar . (Foto: Lukáš Wodecki)

Teď ale k nové inscenaci. Režisérka Jana Andělová Pletichová má svůj rukopis, který inklinuje k tradičním vyjadřovacím prostředkům a poměrně důslednému respektu k původní naraci. Proto se režie také tentokrát zaměřila na stěžejní témata příběhu, jejichž aktuálnost asi není zapotřebí připomínat: výbušný konflikt dvou sousedních národů, střet náboženských kultur a komplikovaný milostný trojúhelník. Režijní koncepce je sice konvenční, ale daří se jí vylíčit dějovou linku opery prostřednictvím psychologicky prokreslených výkonů. Za povšimnutí stojí hned úvodní motiv bezbranných dětí násilně vytržených ze svých domovů. Režie Andělové Pletichové se nevyhnula ani drsnosti, bez níž by opera působila neduživě.

Z operní inscenace Nabucco. (Foto: Lukáš Wodecki)

Scéna Jaroslava Milfajta je koncipována z několika pojízdných modulů, které vizuálně evokují masivní stavby starověkých chrámů. Jejich přeskupování a významové proměny se několikrát odehrávají přímo před zraky diváků, což působí osvěžujícím a dynamickým dojmem. Projekce v zadních prostorách jeviště se rovněž účinně podílí na ději: chvíli vrhají divákům za pomoci živé kamery zvláštní zpětný pohled, v němž se zrcadlí postavy na scéně, jindy v dramatických partiích podporují vyprávění iluzí ohně, který symbolizuje vypálení Šalamounova chrámu, i dalšími motivy.

Inscenační tým myslel i na barevnou synestezii: modrozlaté volumeny jsou zamýšleny jako asociace Ištařiny brány. Slušivé jsou také kostýmy Michaely Savovové, které zobrazují kontrast dvou odlišných kultur: jednoduchost a pompéznost, pokoru a pýchu. Bojovnost i umírněnost.

Z operní inscenace Nabucco. (Foto: Lukáš Wodecki)

Nabucco Pavla Klečky se vžil do role babylonského krále s patřičnou razancí. Přitom dokázal herecky působivě vyjádřit proměnu ze sveřepého vládce v bojácnou a zmatenou loutku. Klečka našel dost sil i pěvecky a závěrečnou scénu prozření ztvárnil působivě. Jeho nemanželskou dceru Abigail ztvárnila Radoslava Müller, jež na poslední chvíli zastoupila jednu z avizovaných sólistek. Vzhledem k tomu, že Müller do inscenace vstoupila až ve čtvrtek, se sluší pochválit její okamžité a bezpečné vplynutí do role. Sopranistka zvládla pověstné náročné sólové pasáže velmi slušně a zaujala svým nosným hereckým projevem. Nabuccovu dceru Fenenu sehrála Alžběta Vomáčková znamenitým způsobem. Mezzosopranistka se do role hodí nejen typově, ale také charakterem svého vznešeného, dramaticky vzletného mezzosopránu. Její sólové výstupy patřily během nedělní premiéry k těm nejzdařilejším.

Jiří Přibyl jako Zachariáš v opeře Nabucco. (Foto: Lukáš Wodecki)

Podobně přesvědčivý výkon ukázal Jiří Přibyl jako Zachariáš, jehož vášnivý herecký projev byl podepřen procítěným a bohatě kolorovaným zpěvem. Přibyl svou postavu nevedl jednosměrně, ale vyjádřil hluboké pochyby a odhodlání židovského velekněze s razancí, která nezůstala bez vřelé odezvy publika. Bez zajímavosti nebyl ani výkon Juraje Nociara, který sehrál králova synovce Ismaela, bezpečně své úlohy ztvárnili i další protagonisté jako Zdeněk Kapl, Vendula Vaníčková a Martin Štolba.

Orchestr vedl a hudební nastudování připravil Petr Šumník, který má s opavským souborem letitou osobní zkušenost. Jeho provedení se vyznačovalo příjemnými tempy a prokreslenou hrou v individuálních i orchestrálních pasážích. Provázela je spolehlivost v rytmu i melodice, z jednotlivých nástrojů je třeba vyzdvihnout příčnou flétnu a sólové violoncello.

Juraj Nociar a Alžběta Vomáčková v inscenaci Nabucco. (Foto: Lukáš Wodecki)

Na počátku tohoto textu jsme zmínili, že sbormistryně Kremena Pešaková obdržela opavskou Thálii. Možná se na tento moment publikum rozpomnělo, když poslouchalo znamenitý přednes divadelního sboru. Náročné mužské, ženské i smíšené sborové pasáže se Pešakové podařilo nastudovat opět s velkým pochopením. Přitom se vyhnula obratně patosu, který zněl opravdu tam, kam patřil. Sbor dokázal odstínit jednotlivá čísla vždy s odlišným důrazem na obsahové vyznění a kontext.

Nová operní inscenace Slezského divadla se povedla. Nabízí divákovi atraktivní vizuální obraz pradávného světa, který ovládaly podobné emoce jako dnes. Tehdy i dnes lidé prahli po lásce, moci a slávě. Tehdy i dnes lidé naráželi na nezdravé ambice, posedlost mocí, úskalí a překážky. Stále stejně milují a také nenávidí. Nabucco v Opavě ukazuje, že touha ovládnout svět končívá špatně. Babylonský král měl ještě velké štěstí, že se mu vrátila rozvaha a zdravý rozum. Kéž by se to povedlo také dnešním mocipánům.