Taneční oddělní Janáčkovy konzervatoře slaví 70: Od baletu k flamencu a ještě mnohem dál

Příjemně svižný a rozmanitě koncipovaný večer zasazený do prostor Janáčkova sálu nabídl ochutnávky nejrůznějších tanečních stylů, které v současnosti tvoří základ vzdělávání v oborech klasický a současný tanec. Program otevřely baletní divertissements a variace, kterým dominoval dobře známý titul Don Quijote.

Eliška Kukolová, variace Kitri z baletu Don Quijote. (Foto: Radim Golka)

Od klasického tance jsme se plynule přesunuli k ukázkám španělského flamenka a současným choreografiím, které připravili pedagogové konzervatoře i externí choreografové, často ve spolupráci se samotnými studenty. Příliš prostoru tentokrát nedostaly lidové tance (pokud nepočítáme flamenco), jejichž zastoupení na koncertech tanečního oboru je tradičně silné. Na jevišti se nicméně vystřídali interpreti a interpretky od nejmladších až po ty nejzkušenější, rozdíly v míře profesionality a věku však spolehlivě smazávala sdílená vášeň pro tanec.

Vzhledem k tomu, že hlavním cílem koncertu bylo představit (a oslavit!) taneční oddělení konzervatoře – nyní vedené Miroslavou Mechelovou – jako takové, nevidím hodnocení jednotlivých výkonů jako to nejzásadnější. Soustředění a energie, kterou do svých vystoupení vkládali, byla ostatně u všech účinkujících maximální a v průběhu večera nesoucího se v profesionálním duchu se v podstatě neobjevil výrazněji slabší moment. Chtěla bych ale zmínit  několik momentů, které mně osobně v rámci večera utkvěly v paměti, zejména proto, že do určité míry znám uměleckou historii daných interpretů a jejich vztah k ostravské taneční scéně.

Michaela Vápeníková a Antonín Blahuta. (Foto: Radim Golka)

Na jevišti se objevilo několik umělců, kteří v minulosti několik sezon působili na jevištích Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a Moravského divadla v Olomouci a zároveň jsou bývalými absolventy Janáčkovy konzervatoře a jejími současnými pedagogy. Patří mezi ně Michaela Vápeníková a Antonín Blahuta, kteří společně zatančili pas de deux z Dona Quijota (v němž mimochodem oba excelovali i během své divadelní kariéry), a také Barbora Vašků Kaufmannová, jejíž charisma jsme si mohli znovu užít (já tedy s jistou dávkou nostalgie) v tanci cikánky z téhož baletu.

Barbora Vašků Kaufmannová (z baletu Don Quijote). (Foto: Radim Golka)

Ze zahraničí dorazila také velmi úspěšná absolventka Věra Kvarčáková, která má za sebou angažmá ve Francii a Kanadě a nyní je sólistkou National Theater v německém Mannheimu. V moderním sóle potvrdila nejen technickou virtuozitu, ale i cit pro detail a „stage presence“.

Věra Chvarčáková v choreografii Sama. (Foto: Radim Golka)

V a capella flamencovém čísle inspirovaném tvorbou Carlose Saury jsme po boku studentů viděli pedagožku tradičního španělského tance Lenku Vaňkovou i bývalého dlouholetého vedoucího tanečního oboru Ivana Hurycha a jedné z hlavních rolí s chutí zhostila další členka učitelského sboru Hana Wimmerová.

Hana Wimmerová a studenti v choreografii Carmen. (Foto: Radim Golka)

Studenti a pedagogové (Katarzyna Kavka, Kristýna Slezáková) se se studenty sešli také v současné choreografii Šimona Kubáně Wishing Well  a ve výňatku z inscenace Drift Vladislava Šoltyse. Obě ukázky už na interprety kladou vysoké nároky, srovnatelné s požadavky na soudobé mezinárodní taneční scéně (oba zmínění choreografové tvoří pro různé světové soubory či taneční školy). Co se týče Wishing Well, nemohla jsem jinak než vzpomenout na poměrně nedávnou práci kanadské choreografky Crystal Pite, protože mezi oběma díly bylo možné vypozorovat pohybové i hudební paralely. Drift je letošní, tedy velmi čerstvý počin, který studentům tance zprostředkoval zkušenost profesionálního procesu tvorby a zkoušení, a výsledkem je plnohodnotná celovečerní choreografie.

Z choreografie Vladislava Šoltyse Drift. (Foto: Radim Golka)

Dramaturgie slavnostního koncertu, za kterou z velké části stála právě Kristýna Slezáková (ve spolupráci s dalšími pedagogy), bezpochyby ukázala to nejlepší, co může taneční oddělení nabídnout. Ať se to týká výkonů studentů či možností, jakými se v rámci studia mohou rozvíjet. Nenásilně však také propojovala různé generace i taneční oblasti, takže inspirace mohla proudit nejen od profesionálů směrem k teprve začínajícím adeptům Terpsichory, ale i naopak. V hledišti samozřejmě nechyběly rodiny, přátelé a příznivci konzervatoře a tance vůbec, kteří odměnili účinkující potleskem vestoje. Ale ani oko tanečního znalce nezaplakalo…