Konec uměleckých projektů v bývalém Bauhausu: Spíše otazníky než radost z demolice bizarní budovy

Ostravská platforma pro současné umění Plato má již rok nové sídlo, které se těší obrovské mediální pozornosti. Jedním z důvodů je fakt, že zachráněná budova historických jatek byla až doteď žalostným příkladem spekulativního nakládání s kulturní památkou, které bohužel není v českém prostředí nijak ojedinělé. Tento příklad ukázal, jak je péče o kulturní dědictví vratká, těžko vymahatelná a jasně podmíněná právním rastrem. Přesně když ručička ukazovala dvanáctou, město naštěstí zasáhlo, objekt odkoupilo, zrekonstruovalo a nabídlo galerii Plato. Dobrá věc se podařila a slaví úspěchy i díky spolupráci s kvalitním polským architektem Robertem Koniecznym.

Plato bylo dříve, nutno dodat, že bez vlastního záměru, pověstné svým kočovným působením, které se odvíjelo od pobývání ve zcela rozdílných prostorách počínaje vítkovickým Gongem přes malou prostoru v centru města až k rozlehlé hale bývalého hobbymarketu Bauhaus. Všude přineslo jistou kvalitu, která v regionu chyběla.

Na počátku to vlastně působilo trochu bizarně. Měnily se kulisy, místa působení galerie v rámci města, dokonce i kurátoři. Vše bylo tekuté, ale vždy s puncem jisté výjimečnosti. Předposlední štace v dočasném halovém prostoru, kde dříve sídlil hobbymarket firmy Bauhaus, byla asi nejvíce kontroverzní, především díky architektuře samotné, která díky proskleným nečleněným plochám nebyla zcela vhodná pro galerijní účely, tedy pokud uvažujeme úzkoprse. Ani vnější, brandově unifikovaný plášť situaci moc nepřidával.

Interiér galerie Plato/Bauhaus. (Foto: Lukáš Kaboň)

Ředitel Marek Pokorný a kurátoři ale úzkoprse nepřemýšleli a z problematické stavby udělali přednost. Rozlehlou halu se rozhodli osídlit dočasnými strukturami na pomezí architektury, funkce a umění, tak trochu v duchu původní výmarské školy Bauhausu. Vzniklo v českém prostředí unikum, které jakoby odráželo esenci samotné Ostravy, kde se často v postindustriálních utilitárních kulisách odvíjí něco zajímavého. V dočasné „nearchitektuře“, v kapitalisticky pragmatické konstrukci, kterou si nadnárodní korporace nechala navrhnout z toho důvodu, aby zbudována za co nejméně vydělávala co nejvíce, se usídlila městská kunsthalle.

Je zvláštní nyní bojovat za takovou urbánní maligní metastázi. Jenže pokud se zamyslíme nad tím, co se Platu podařilo, tak kromě zviditelnění Ostravy na mapě uměleckých institucí je to vybudování jistého genia loci budovy, v níž sídlilo. Původní nekulturní a ve vztahu k prostoru až barbarská stavba byla a stále je bez diskuze prosycena touto aurou výjimečnosti. Unikátní projekt fungování galerie ve vybydleném hobbymarketu, vlastně ani nebyl konverzí v pravém slova smyslu, spíše se jednalo formu adaptace.

Samozřejmě to není ojedinělý příklad, kdy umělecká dramaturgie osidluje kulturně nepůvodní prostory, ovšem hobbymarket bude asi mezi průmyslovými areály, nádražími, depy a vodárenskými věžemi docela unikát. Asi to nelze říct jinak, než že se Platu podařilo v periferní oblasti roztočit energetický vír, na nějž se postupně nabalovala spousta sekundárních institucí, využívajících opuštěné prostory rovněž ke kulturnímu a společensky přínosnému provozu.

Výčet alespoň některých z partnerských institucí je výmluvný: Ceny Jindřicha Chalupeckého, Ostravské dny, Dny architektury, Bludný kámen, Fakulta umění Ostravské univerzity, Hudební současnost Ostrava, Ostrava Kamera Oko, Fridays For Future, Jeden svět Ostrava, Ceny Jantar, Knihovna města Ostravy, MAPPA – městský atelier prostorového plánování a architektury, Mental Café, Renarkon, Střední škola uměleckých řemesel, Wichterlovo gymnázium a mnoho dalších.

Z výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. (Foto: Plato)

Pořád se vkrádá myšlenka étosu výmarského Bauhausu, který poskytoval svým studentům svobodu, kritičnost, kreativitu a profesionální zázemí, což se ukázalo v pozitivním slova smyslu jako třaskavá směs. Na posledním zasedání městského zastupitelstva se bohužel rozhodlo ukončení podružné činnosti galerie Plato v Bauhausu k 30. červnu 2024, následovat bude demolice budovy.

Aura, která se usídlila sice v bizarním, ale rezonujícím prostoru, tak bude ztracena a těžko říct, jestli město bude schopno a ochotno takový ostrov pozitivní deviace znovu uměle vybudovat. Prozatím, pokud neexistuje konkrétní územní záměr, je z pohledu podpory kultury, komunitní práce, ale i vzdělávání zbytečné brát již zavedené a fungující zázemí Bauhausu širokospektrálním aktivitám, které v něm doteď probíhají.

Rozhodně si myslím, že město mohlo v prvé řadě reflektovat popisovanou situaci a snažit se o zachování a podporu stávajícího statusu quo, tedy volného, multifunkčního, nízkoprahového a finančně dostupného prostoru v centru města.