Tajemství nemá autora, říká básník Petr Hruška nad výborem, který mu vychází ve Spojeném království

Výbor Petra Hrušky Everything Indicates představuje zhruba 60 textů a v jednom explicitně zazní i jméno jeho rodného města. V básni Ostrava – Mariánské Hory, ačkoliv ostravské reálie lze dohledat i v jiných číslech výboru. Báseň o Mariánkách původně vyšla ve sbírce Auta vjíždějí do lodí (Host, 2007) a básník ji nyní poskytl kulturnímu deníku Ostravan.cz také v anglické verzi, v překladu zmiňovaného Jonathana Boltona. Z jednotlivých veršů se odvíjí i následný rozhovor. 

OSTRAVA – MARIÁNSKÉ HORY

noční prodejní okna
igelitová taška
sezení u pump
lidem přicházejícím ze tmy
kolem čtyřiceti a víc
Mars je velmi blízko
nelze vyloučit
kryptoendolitotrofní mikroorganismy
tam pod kameny
někdo u pumpy má narozeniny
igelitová taška
střídavě se zvedají hlavy
nelze vyloučit
že skvrny na některých kamenech_
znamenají život

MARYMOUNT IN OSTRAVA

a window open at night
drinking from a paper bag
a gathering next to the gas station
Mars is very close
for these people arriving from the darkness,
around forty years old or older
the presence of cryptoendolithic organisms
beneath the rocks there
cannot be ruled out
by the gas station it’s someone’s birthday
drinking from a paper bag
they take turns raising their heads
it cannot be ruled out
that the dark spots on some rocks
indicate the presence of life

Ostrava – Mariánské Hory. Marymount in Ostrava. Mariánské Hory vs. Marymount. Anglicky to zní krásně, protože v jednom slově jsou hory i Marie, kdežto v ostravské zkratce Mariánky ty hory úplně schází, což je škoda. Neprosadíte v Ostravě raději Marymount? Zvláště, když Mariánky vrcholí Rock Hillem, bývalou hospodou Na Kopečku… Diskutoval jste nějak s americkým překladatelem Jonathanem Boltonem, jak Mariánské Hory poangličtit, anebo měl úplně volnou ruku?

S Jonathanem Boltonem jsem diskutoval téměř o každé básni, takže i o této. Především proto, že Jonathan se nebál zeptat na cokoliv, což je podle mé zkušenosti známka výtečných překladatelů, ač není nezbytná. Takový Petr Král se při překládání básní do francouzštiny neptal vůbec a o kvalitě jeho překladů nepochybuji. Ovšemže jsme dlouze probírali i tuto báseň a právě kvůli názvu se ocitla na hraně vyřazení. Neboť slovo Marymount samozřejmě sugeruje hory, které v Ostravě nejsou. Nakonec jsme se ale domluvili, že báseň, která byla Jonathanovi blízká, v knize necháme, neboť z jistého vyššího nadhledu je vlastně překlad přiléhavý. Ostrava totiž často sugeruje něco, čím není…

Noční prodejní okna. Díky výboru Everything Indicates, který vyšel v nakladatelství Blue Diode Press v Edinburghu, se vám teď otevřela okna do Spojeného království, Spojených států a potažmo i do dalších anglicky mluvících komunit ve světě. Pro autora píšícího slovanským jazykem desetimilionového národa, což je zanedbatelná kapénka lidstva, to je určitě příjemné vykročení z jakési literární cely. Co s vámi ten anglický výbor primárně dělá, dává vám křídla?    

Křídla budu potřebovat za týden na cestě do Londýna, ale ta snad obstarají britské aerolinky. Mám z knihy upřímnou radost, mimo jiné i z úplně obyčejných důvodů. Například si ji bude moci přečíst Syřan Ghaith Qoutainy, který je přítelem mým a především synovým a jeho bývalým spolužákem z Haagské královské konzervatoře.

Igelitová taška. Na poli překladové poezie do angličtiny je neuvěřitelná konkurence, zatímco čtenářů básní zřejmě celosvětově ubývá. Všiml jsem si, že nejen v České republice, ale i ve Velké Británii dostává poezie v regálech knihkupectví stále menší prostor. A třeba ve dvěstětisícovém britském Portsmouthu, odkud vám zrovna posílám otázky, si z největšího místního Domu knihy (Waterstones) zákazníci v „igelitkách“ místo knih často odnášejí spíše hračky a různé další blbiny, které se vkrádají mezi papír, což známe i z ostravského Domu knihy. S jakou představou o britském knižním trhu odlétáte na literární turné za kanál La Manche?

Anglická, irská, skotská literatura je až „obludně“ veliká, to všichni víme. Od Beowulfa až po Woolfovou. A dál. Jenom mezi básníky jsou čtyři držitelé Nobelovy ceny. Ale koupit si knihu poezie tam znamená zhruba totéž, co u nás, tedy především mít smysl pro podivnost, nebát se nerozumět a neznepokojovat se tím, co si v igelitkách odnáší většina.

Sezení u pump. Každý překlad je výsledkem nějakého sezení čili kontaktů, nadšení překladatele anebo vydavatele, často jde i o prestiž vydat cenami ověnčeného básníka. Jak lze vlastně popsat vaši cestu k anglickému knižnímu výboru?

Jonathan Bolton překládá zcela nezištně moje básně už řadu let pro různé britské i americké časopisy. Věděl o tom své také Jan Zikmund z Českého literárního centra a ten inicioval vydání knihy u skotského nakladatele a básníka Roba A. Mekenzieho. Otevřeně říkám: to, co Jan Zikmund pro vydání knihy udělal, je kromobyčejné. Nevím, kdy jsem naposledy narazil na někoho tak opravdového, s mimořádným citem pro poezii a zároveň schopností věci realizovat. Velmi se podílel také na přípravě celé té cesty po Anglii a Skotsku a hlavně na výsledné podobě knihy, uměl učinit nesmírně důležité poznámky také k textům samotným. Žasl jsem nad jeho pozorností a důsledností, při tom všem je okouzlujícím způsobem nenápadný.

Myslím, že České literární centrum je vůbec mimořádně důležitá instituce pro překlady českých knih v zahraničí a takový Jan Zikmund je prostě k nezaplacení. Kéž by takoví lidé ale zaplaceni byli, a sakramentsky pořádně – nejsou to žádní úředníčci. Na Zikmundově příkladu jasně vidím, že jde o lidi, kteří nepracují, ale doslova spolutvoří: knihy, kulturní vazby, všechny ty souvislosti, které jsou úplně nejdůležitější. Totéž neztenčeně platí o překladateli Jonathanovi a vydavateli Robu A. Mackenziem a těmto třem lidem knihu už předem ze srdce připisuji. Je vpravdě jejich!

Lidem přicházejícím ze tmy. Obrazně jsme pořád na pumpě, něco pijeme, rozpomínáme. Vykouknout z této české tmy na anglicky čtoucí milovníky kvalitní beletrie, po tomhle hrozně moc toužil ostravský prozaik Jan Balabán, váš letitý přítel. Předčasná smrt ho ale zastihla ve chvílí, kdy se o překladech do angličtiny teprve jednalo. Bude vás Honza provázet i na tom říjnovém anglickém turné?    

Ano, myslím na něj. I na tu jeho touhu, dnes už se ale naštěstí Honzovy knihy v anglických překladech vydávají. Myslím na Honzovu pozornost vůči Ostravě, tedy místu svého pobývání, i jeho potřebu zaujímat k tomuto místu obezřetný a ironický odstup. Jeden z rozhovorů, který poskytl, tuším pro časopis Host, je uvozen jeho prohlášením a přáním: „Alespoň jednou nohou z té zaprděnosti!“ Ze zaprděnosti se dostával různě, mimo jiné svým rozhledem po anglicky psané literatuře, kterou vystudoval, několikaměsíčním pobytem ve Spojených státech, tlumočením anglického jazyka i svými překlady Eageltonových kunsthistorických textů, Lovecraftových povídek a Simicových básní z angličtiny, což se příliš neví. Líbilo se mi, jak sedával v ostravské krčmě s poněkud přihlouplým názvem Staročech a před sebou měl rozložený New Yorker.

Kolem čtyřiceti a víc. Jan Balabán zemřel v devětačtyřiceti, vám bude příští rok šedesát, prostě jste už starý námořník a mořský vlk. Mořeplavec Antonio Pigafetta, jehož deníky z první cesty kolem světa jste připomněl v zatím poslední sbírce Spatřil jsem svou tvář, zemřel v jednapadesáti. Nejde ale ani tak o věk, spíše o to moře. Do výboru bylo zařazeno docela dost básní, v nichž se mihne moře, přístav či další atributy spojené s tou „velkou slanou vodou“. Proč vás moře tak láká?

Nejde ani tolik o moře, jako o vztah nezměrného moře k tomu ostatnímu. Ten poměr mne láká. Pomůžu si posledním veršem jedné krásné básně amerického básníka Richarda Wilbura: „Loď v dohledu dá soulad celému moři.“

Mars je velmi blízko. Jo, pohled na nebe byl pro námořníky vždycky zásadní, už jen kvůli orientaci. Co na nebi vidíte právě teď? A nemusí to souviset s mořem ani s anglickým výborem…

Vidím souhvězdí, v nichž hvězdy „jdou od sebe“. Jako by se zase jednou muselo všechno rozpadnout, rozetnout, oddělit… Lidská společnost je rozdělená, říká se teď často. A skoro stejně často někteří lidé pokrytecky dodávají: já ale nerozděluji. Mám sice pár těch, které jsem „vyškrtnul“, ale na to mám přece právo – a jinak jsem samotným příkladem spojování, na rozdíl od těch druhých. Tohle pak ale může tvrdit o sobě skoro každý. Kdepak, jedeme v tom rozdělování, já taky. Těch pár lidí, které si škrtneme, ovšem zakládá celý problém, z toho nakonec klíčí všechna agrese. Bob Dylan má ve své nejnovější knize nesmírně radikální a zároveň neodolatelnou větu: „Jestli chceme vidět válečného zločince, stačí se podívat do zrcadla.“

Nelze vyloučit. Everything Indicates, v angličtině dost tápám, co ten název vlastně vyjadřuje. „Vše nasvědčuje,“ tvrdí zmatený překladač, ale zároveň je jisté, že jde o hruškovský název, tak nějak v duchu předposlední sbírky Nikde není řečeno.

Název navrhnul překladatel, jmenuje se tak i jedna báseň ve výboru: Podle všeho. Jonathan mi vysvětlil, že v angličtině je ve spojení „everything indicates“ schované i jemné významové echo, cosi ve smyslu, že všechno má svoje opodstatnění, všechno je schopno cosi dosvědčit sebou samým. Přeneseně tedy vše může obsahovat význam, nebo lépe – všechno se může zvýznamnit. A mně skutečně v básních jde o situace, ve kterých dochází k tajemnému zvýznamnění něčeho, co ještě před okamžikem tkvělo v neprůhledné banálnosti a nicotě a možná, že za okamžik už se do ní zase vrátí…

Kryptoendolitotrofní mikroorganismy. Leccos se někdy jeví dost na houby, na zbláznění, prostě jako šílenost, tak jako v tomhle „mykologickém“ verši. Taková krajní poloha ale může na čtenáře působit i očistně, zmar namíchaný z piva, Marsu a hub totiž spěje k silnému konci, k naději i výzvě, to ale trochu předbíhám. Snesou v básni „kryptoendolitotrofní mikroorganismy“ i britští čtenáři?

Vždycky mi byla blízká právě anglo-americká poezie. Mimo jiné proto, že se většinou dokázala vypořádat s přebujelým lyrismem, rozkochanou obrazotvorností, která někdy rodí přemíru obrazů a pugéty metafor, přílišnou poetickou mlhu. V anglo-americké poezii je něco syrového, řízného a snad i tvrdého, umí rozrušit ustálenou představu o tom, co je básnický jazyk, poetická mluva a jak věda a umění stojí proti sobě. Skutečná věda je fascinována neuchopitelností světa stejně jako umění. Vědecký jazyk a jeho termíny vytvářejí v básních často nové srázy a závratě. Ve spojení „kryptoendolitotrofní mikroorganismy“, označujícím ty nejjednodušší formy života, slyším cosi z úpornosti tohoto života i z jemné komičnosti – hle, nejjednodušší podoba života a jak složitě musí být pojmenována, kolik vrstev se v ní už podle názvu ukrývá…

Tam pod kameny. Americká básnířka Francesca Bell na obálce výboru vyjadřuje obdiv, jak se do vašich básní, které zdánlivě popisují obyčejné každodenní prožitky, zároveň vejde všechen ten velkolepý a zároveň strašný svět. I proto jsou vaše básně nenapodobitelné, takže četní epigoni v českých zemích, kteří se o to pokoušejí, tam ten „svět“ prostě vložit neumějí. V čem tkví tedy tajemství vaší poezie, pokud jste svolný nechat nahlédnout „tam pod kameny“?     

Jistě tušíte: nevím nic. Snad jen tolik, že tajemství se nesmí rabovat ani luštit, kopírovat ani provozovat, jen chránit. Úžasem, vděčností nebo třeba vědomím, že je čímsi zcela nezaslouženým. Tajemství nemá autora.

Někdo u pumpy má narozeniny. I ve Velké Británii může být pumpa noční oázou, protože jinde už se pivo sehnat nedá. Pořád tam navíc platí, že hospody musí zavírat v jedenáct večer, i když lze požádat o výjimku, kterou ale není vůbec lehké získat, protože s prodlouženou zavíračkou musí souhlasit všichni v sousedství výčepu. Pumpy jsou obecně jakýmsi zálivem, kde se hlavně v noci dá zakotvit v univerzálním známém prostředí. Vy jste loni navštívil třeba i pumpy v americkém Novém Mexiku, a možná to platilo i tam. Je i v poezii něco sjednocujícího, co vlastně čtenáři básní čekají od veršů kdekoliv na světě? 

Pohnutí. Mám rád to slovo. Často se ne zcela beztrestně zaměňuje za dojetí, tedy nějaký pouze citový výkon, mající blízko k sentimentu, přecitlivělosti, snad i emocionální labilitě. Pohnutí v původním významu slova, tedy opuštění dosavadní pozice, v níž klidně a nehybně něco spočívá: předmět, myšlenka, cit, význam, všechno. Myslím, že je-li něco společného lidem vyhledávajícím báseň, pak je to ochota, ba touha, nechat se pohnout, byť jenom na chvíli, byť jenom nepatrně. Zažít, pocítit pohnutí.

Igelitová taška. Dneska se už básnické sbírky nutně nemusejí odnášet v igelitce z knihkupectví, i poezii lze stahovat do čteček nebo vznikají audioknihy. Co moderní technologie a váš výbor?    

Jenom vím, že Everything Indicates vychází souběžně také jako e-kniha.

Střídavě se zvedají hlavy. Nakladatelství Blue Diode Press z Edinburghu se zaměřuje hlavně na poezii, na stránkách vydavatelství na mě vyskakuje jedna básnická hlava za druhou. Těsně před vámi vyšli Anthony Wilson, Neetha Kunaratnam, Jane McKie nebo Jeri Onitskansky. Víte o nich něco? Svět je plný básníků…  

To skvělé nakladatelství Blue Diode Press vydává ročně dvě až čtyři básnické sbírky, letos jich bylo celkem šest. Vzhledem k tomu, že se věnuje i zahraničním autorům, třeba americkým či francouzským, to vůbec není příliš. Někteří z autorů budou účastni na čteních (v Londýně i Milan Děžinský, jehož sbírka zde vyšla před dvěma lety) a jistě i v hospodách, které k tomu patří – uvidíme, co ta setkání přinesou. A majitel nakladatelství a významný básník Rob A. Mackenzie se zase na začátku příštího roku zúčastní čtení v Praze a doufám, že i v Ostravě.

Plakát propagující britské turné Petra Hrušky

Nelze vyloučit. Vlastně nic nelze vyloučit. Když jste v roce 2007 vydal sbírku Auta vjíždějí do lodí, asi jste neočekával, že z ní jednou budete číst v největších britských městech. Jak budou večery koncipovány, na pozvánce vidím i jména dalších literátů. Budete číst česky? A kdo má na starost anglický přednes? 

Na každém čtení vystoupí také několik anglických básníků z daného města. Moji knihu představí nakladatel, mne Jan Zikmund, který také bude moderovat debatu po čtení. Budu číst básně v originále, četba překladů se vždy dohodne. Navrhoval jsem takový experiment – některou báseň by mohli přečíst postupně dva či tři lidé, myslím, že bychom se o ní mohli dozvědět zajímavé věci právě tím, jak k ní každý člověk přistoupí. Hlasitá četba totiž je vždy svého druhu interpretací obsahu i formy, autor sám mnohdy nemá tušení o všech možnostech, které jeho text ukrývá, je překvapen stejně jako publikum, trne, riskuje, žasne a vystavuje se novým pohledům, což patří ke smyslu poezie.

Že skvrny na některých kamenech. Jdeme do finále básně. Co pro vás znamená „hrdý Albion“, tak nějak vůbec, třeba od dětství…

V dětství byl můj zájem více soustředěn na ty, kteří odešli (tedy Američany), nikoli na ty, kteří zůstali (tedy Angličany). Rozumím, že spojením „hrdý Albion“ narážíte na Halasův slavný verš a tím i anglickou „spoluzradu“ z Mnichova. V tom kontextu to bude asi znít paradoxně, ale pro mne znamená Velká Británie prostě jakousi spolehlivost. Spolehlivost vůle. Britové vůli mají, stačí pročítat jejich knihy nebo koukat na jejich fotbal, vzpomenout si na druhou světovou válku, na ten pošetilý Brexit i na to jejich God Save the Queen – ve státní hymně i v punkovém šlehu Sex Pistols.

Znamenají život. A co je to ten život? 

Jedno z dávných, nyní ne příliš frekventovaných umění.