Jsme také zvířata, jenom jsme od zvířeckosti odpojováni, říkají o lidstvu kurátorky nové výstavy v PLATO

Výstava v někdejších jatkách čili v „továrně na smrt“ pro chovná zvířata má návštěvníky minimálně znejistit, jak to se zvířaty vlastně máme. V anonci kurátorky a kurátoři uvádějí: „Umělci, umělkyně a další obyvatelé se ve výstavě ptají městských zvířat, zejména z Ostravy a okolí, jak se jim žije v našich rodinách a v sousedství různého druhu. Ptají se i těch, která před námi prchají, unikají z našich pastí a schovávají se v puklinách zdí, industriálních strukturách a zbytcích přírody.“

Zrovna pobývám u vnučky v anglickém Gosportu. Je půlnoc, před chvíli jsem šel z hospody The Star v ulici High Street a celou cestu domů mě opět provázely lišky. Přes den bývají více ukryté, v noci mě ale stopují metr za zády. Jsou to úžasné půlnoční kontakty, hodně na ně mluvím a občas je i něčím krmím, zatímco v Česku jsou lišky prezentovány jako nebezpečné roznašečky vztekliny. Trochu dlouhá první otázka, omlouvám se, a konečně se ptám: Jaká jsou vaše noční setkání s městskými zvířaty, když se třeba vracíte z vernisáže, divadla, koncertu anebo jen z nějakého podniku?

Eva Koťátková: O zvířatech se mi zdá, jiná mi spí v noci vedle hlavy, další jsou možná doma nebo venku přítomná úplně skrytě. Některá zvířata potkáte hodně pozdě v noci nebo brzy k ránu, třeba velkého zajíce u galerie PLATO…

Edith Jeřábková: Já už nejsem moc noční zvíře. A tím, že nežiji ve městě, ale v lese, tak mě běžně u noční obchůzky koz, ovcí, slepic a kačerů provázejí zvuky puštíků, kteří se usídlili blízko našeho domu. Musím chodit s baterkou, protože louka je plná žab, a tak musím dávat pozor, abych na žádnou nešlápla. Je to docela náročné cvičení, protože zem je jimi někdy zcela pokrytá. Dalším naším nočním rituálem bylo vynášení myší z domu na pole, které se zase za den či dva vrátily, ale díky dvěma kocourům, kteří se u nás zabydleli, už myši z domu utekly. No a když zalehnu, tak mě provází pochrupování našich třech psů: Neny, Lesana a Savy. A v noci mě budí jeden hodně komunikativní kocour Kapitán, který když se vrací z noční obchůzky otevřeným oknem u mé postele, tak má velký hlad. Přímo s divokými zvířaty se v noci nepotkávám, vyjma ptáků, obojživelníků a hmyzu, neboť se psům vyhýbají. Ale zvuků je noční les plný, od cvrkání, štěkání srnců, houkání sov až po podivné námluvy lišek. Zvířatům se ale náš dům jako obydlí líbí, naposledy jsme přesvědčovali netopýra, aby se nám vystěhoval z obýváku, hlavně kvůli kocourům. Ale opakovaně se tam vrací.

Fascinují mě fotky polské přírodovědkyně, ekoložky a hlavně milovnice lesních zvířat Simony Kossak, kterou bude výstava v PLATO také prezentovat. Viděl jsem někde na internetu třeba její nádherný dialog v obýváku s divokým kancem. Máte nějaká podobná setkání? Sám jsem kdysi pracoval v ostravské ZOO a pravidelně krmil z ruky medvěda kodiaka, brambory na loupačku to byly. Pravda, to byl nerovný vztah, zvíře za mřížemi…

Edith Jeřábková: Mezidruhové soužití divokých i domestikovaných zvířat se Simonou Kossak a Lechem Wilczekem, který je zachytil na mnoha fotografiích, je výjimečné. Ale jistě takových příkladů existuje více. Nás však zaujalo i to, jak dlouho tato druhově pestrá rodina spolužila v usedlosti Dziedzinka v Bělověžském pralese. Za více než 30 let Simona a Lech odchovali a zpět do pralesa vypustili mnoho zvířat. Jiná s nimi zůstávala a některá vychovávala Simona Kossak pro zoo nebo pro natáčení filmů, jako například rysici Agatku, která s nimi po natáčení zůstala. Důležité je, že příběhy, které se množily s přibývajícími zvířaty, si měl kdo zapamatovat a vyprávět dál – její neteř Joanna Kossak trávila všechny prázdniny u své tety a také se k nim nastěhovala a starala se o zvířata. Byl to pro ni ráj i co se týká poznání a informací, protože Simona byla významná bioložka a Lech, přestože byl umělec, věděl o zvířatech a rostlinách zrovna tolik, takže v pralese je navštěvovali ti nejvýznamnější odborníci té doby.

Expozice věnovaná Simoně Kossak a Lechu Wilczekovi. (Foto: Aleš Honus)

Jestli se ale ptáte na moje osobní setkání, tak já jsem jako malá měla ovci, která se mnou s našimi psy chodila běžně do obchodu na nákup. A straku, která na mě také čekala s tou partou před obchodem a kazila nám míčové hry, chodila jsem kvůli ní pozdě do školy. Taky trochu kradla. Takže vyprávění Joanny Kossak o tom, co všechno vyváděl havran Korásek z Dziedzinky, mi znělo hodně povědomě. Ale kromě dvou liščat, která bydlela v našem vypuštěném bazénu, a když zmizely slepice v nejbližším okolí domu, tak se odstěhovala do lesa, tak mám zkušenosti spíše s domestikovanými zvířaty. Ale i ta jsou plná tajemství, třeba když se zadíváte do očí koze.

A co ostravská zvířata, kterým je výstava speciálně určena? Vyrůstal jsem kousek od PLATO, tehdy to byly Technické služby Ostrava. Pamatuji na spoustu zajíců všude kolem, na jednoho zajíce už jste vlastě samy upozornily. No, ve škole jsme tehdy vedli spor, zda jsou to zajíci, nebo divocí králíci, ale byla jich spousta.

Eva Koťátková: Výstava zve všechny psy, kočky nebo fretky a další, kteří přijdou se svými lidskými přáteli. V prostoru se jim nabídnou pelechy a skrýše, které můžou dočasně zabydlet. A současně motivuje k tomu, všímat si všech mimolidských obyvatel, kteří tady s námi žijí, a ptát se, jaké podmínky k životu jsme jim připravili a co se s tímhle nerovným vztahem dá dělat.

Edith Jeřábková: Ta výstava chce také aktivovat návštěvnictvo, malé i velké, aby přispělo svými příběhy. I proto výstava přejímá podobu zvířecího zpravodajství, je v ní redakční místnost, kde může každý zanechat svůj příběh ze setkání s více-než-lidským zvířetem (což je současný korektní termín pro jiné zvíře než je člověk). Může jít o text, kresbu, malbu, koláž, sochu, audio, video. A může si svou reportáž rovnou i vystavit na obří nástěnku, polici, sloup nebo stůl.

Umělci a umělkyně, kteří a které přijížděli a přijížděly na rezidenční pobyty do PLATO natočit jejich reportáže, se setkávali a setkávaly s volně žijícími zvířaty i zvířaty na haldách, skládce OZO, v azylech, na farmách, v zoo. Četli jsme také spoustu novinových zpráv, nejčastěji o útěcích zvířat, například: Panda Červená si v ostravské ZOO vysloužila jméno Kájínek. Tohle umí sovy v ostravské Dubině. Jsou atrakcí sídliště, lidé kvůli nim nespí. Lemur, který uprchl z ostravské zoo, stále uniká. Hyena, která utekla a žila v Beskydech. Agama na ulici v Ostravě. Policie přestala hledat uprchlého krokodýla z Ostravy. No a z těchto titulků vznikl také název výstavy.

Kurátorky v havraních převlecích na nové výstavě. (Foto: Aleš Honus)

Aha, tomu názvu jsem pořád nemohl přijít na kloub. Výstava se koná v bývalých jatkách. Člověk, zvíře, maso, to je na diplomovou práci, jen se tedy tak nekorektně zeptám, zda jíte maso? A jestli v PLATO pořád cítíte krev? S manželkou Elli totiž provozujeme Prozatímní galerii Wurst v Hlučíně v bývalém řeznictví, kde byla i porážka. A ta krev je tam cítit i půl století po poslední zabijačce.

Eva Koťátková: Ani maso, ani mléčné výrobky, protože jejich produkce je možná ještě horší než jezení masa. Pro to, abyste se mohli napít mléka nebo si dát jogurt, jsou zvířecí matky neustále oplodňovány, vystavovány stresu a nakonec stejně poraženy na maso. V PLATO je jeho historie nepochybně ze zdí cítit, s minulostí podobných prostor je myslím důležité pracovat kriticky a aktivně, bouráním nebo zahlazováním stop se nic nevyřeší. Výstava Uprchlá může být jedním ze způsobů, jak téma mezidruhových vztahů otevřít ve stejném prostoru jinak….

Edith Jeřábková: Také je potřeba vidět problematickou současnost i v jiných oblastech, než je konzumace, například u nechtěných druhů, jako je lidmi vytvořená kategorie škůdců, kam například patří holubi. Reportáž Davida Přílučíka a Fukiho Holubí kadeřnictví se snaží změnit vztah lidí k těmto ptákům, který v minulosti nebyl tak negativní, protože je lidé využívali, ať už jako potravu nebo v poštovních službách a ve válce. Nebo transgenní organismy a všechny geneticky upravované organismy, které pro lidstvo znamenají další pokrok v medicíně a dalších oblastech a také velké podnikatelské úspěchy, jenže mnohým zvířatům přinášejí utrpení, no a ještě větší ztráty už tak malých práv na život.

K samotné výstavě v PLATO: Zatím jsme to brali od lesa (v ostravském místopisu můžeme myslet třeba na les u novoveské vodárny, v němž žijí i dvanácteráci), ale pojďme do nitra jatek a představte stručně koncepci výstavy.

Eva Koťátková: Výstava se snaží rozšiřovat naši imaginaci v tom, jaké podoby mezidruhových vztahů jsou možné, s vědomím toho, jak složité je odučit se antropocentrické vidění světa, ke kterému nás systematicky vedou od základní školy. Snaží se zcitlivět a aktivovat naše smysly, schopnosti být s druhými, mimo druhismus a kategorie, ale naopak skrze přijetí toho, že jsme také zvířata, jenom jsme od vlastní zvířeckosti odpojováni. Argumenty proč naslouchat zvířatům velmi dobře pojmenovává ve svém manifestu umělkyně Cecilia Vicuña. Manifest jsme kolektivně přepsali a přepsaly s umělci a umělkyněmi a zaměstnanci a zaměstnankyněmi PLATO na stěny výstavního sálu.

Edith Jeřábková: Důležitou cestou, jak zvnitřnit náš vztah ke zvířatům, je situované vyprávění. Skrze sbírání a vyprávění příběhů konkrétních míst a lidí (zvířat) můžeme zaměřit naši pozornost na uvědomělý a zodpovědný vztah ke druhým zvířatům, ať lidským, nebo více-než-lidským, nebo i k rostlinám, vodě, vzduchu, neživým věcem, to vše je velmi důležité pro naši udržitelnou budoucnost. Technologie nám jistě mohou pomoci, ale záleží, v čích rukou se budou nacházet. Výstava ale nechce být etickým imperativem, raději bychom si přáli a přály otevřít v návštěvnictvu jiné, asi více smyslové a tělesné cesty mezidruhového procitnutí a sdílení příběhů. Některé příklady nalezne i ve výstavě.

Dílo Ruty Putramentaite. (Foto: Aleš Honus)

Výběr umělců je odvážný, nehraje se na generace ani na slávu, velká jména se střídají se studenty, nejmladší vystavující je asi Viktorie Pražáková z ostravského gymnázia na Hladnově. Můžete říct něco bližšího k tomuto výběru?

Edith Jeřábková: Ve výstavě by mohla být celá řada dalších umělců a umělkyň, ale tento výběr jsme dali a daly dohromady my čtyři kurátoři a kurátorky, tedy Eva Koťátková, která je i architektkou – vystavující umělkyní, Zuzana Šrámková, která byla zpočátku příprav výstavy produkční PLATO (nyní je produkční Ceny Jindřicha Chalupeckého), Jakub Adamec, kurátor PLATO, a já, též kurátorka PLATO. Z mezinárodních osobností jsme vybraly ty, které přinášejí témata, která jsme chtěli diskutovat. Přihlíželi jsme i k tomu, aby tyto osobnosti do Ostravy osobně přijely, tak jako například Annika Eriksson, András Cséfalvay nebo Cecilia Bengolea. Díky rezidenčnímu programu mohla přijet natočit reportáž celá řada českých umělců a umělkyň, což bylo náročné na produkci, ale zase to přineslo spoustu nových prací, které vznikly přímo tady v Ostravě. Generační diverzita je váš dobrý postřeh, je chtěná, tak jako je žádaná rovnost mezi umělci a umělkyněmi, vystavujícími v galerii PLATO a návštěvnictvem, které také může ve výstavě vystavit své reportáže. A i tady platí, že věk není rozhodující.

Každý kurátor má určité preference. Nevěřím příliš na řeči typu „nerozlišují mezi vlastními dětmi“. Vypíchněte, prosím, několik exponátů, s nimiž máte jakousi osobnější vazbu či vás prostě něčím nadchla.

Eva Koťátková: Já na to v téhle výstavě věřím, není za mě možné nic vyzdvihnout. Řada věcí vznikala kolektivně, dlouhodobě, řada děl se kříží v samotné výstavě, spolupracovali na ní dospělí i děti, instalace se účastnila zvířata některých zaměstnanců, která některé části instalace rovnou fyzicky testovala. Velká řada autorů a autorek se také navzájem zná a témata obsažená ve výstavě jsou pro ně dlouhodobě důležitá.

Edith Jeřábková a Eva Koťátková u obrazů Hany Puchové.. (Foto: Aleš Honus)

„Zvířecí zpravodajství promění galerii v redakci,“ píšete v anonci k výstavě. Zvířecí noviny, to mě jako novináře už vícekrát napadlo, ale spíše jsem ten nápad ukradl autorovi knihy Lesních novin (Vitalij Bianki). Co by o nás zvířata vlastně napsala?

Eva Koťátková: Nejde nám o to, zvířatům něco vkládat do úst, i když i s touhle perspektivou některá díla ve výstavě kriticky pracují, ale zvířecím zpravodajstvím rozumíme kolektivní pokus probudit zájem o zvířata nedobrovolně vtěsnaná do pravidel našeho světa, neviditelná zvířata, zvířata „druhé kategorie“, zvířata zaměstnance, a to včetně těch emocionálních (zvířecí mazlíčci), zvířata určená pro zábavu, zvířata na maso, pokusit se zamyslet se nad kulturou, která jejich situaci umožňuje a legitimizuje a ptát se, co můžeme dělat my jako jednotlivci i skupiny, umělci, aktivistky, děti, pedagogové nebo vědci, abychom to změnili…

Edith Jeřábková: Lidé také zneužívají a zcizují obrazy zvířat a přestože jsme nechtěli mluvit za zvířata, jejich obrazů jsme se úplně ve výstavě nevzdali. Věříme, že záleží na tom, jak se s jejich obrazy zachází, a pak je možné se ke zvířatům přibližovat i skrze jejich obrazy. Ty zvířecí noviny nejsou jen nadsázka, zvířata nás skutečně velmi pečlivě pozorují (já si toho snažím všímat), takže ty jejich příběhy o nás někde existují, ale jinak, než si vůbec dokážeme představit. Strašně ráda bych někdy takovou redakci navštívila.

*

Uprchlá, našel skrýš, stále uniká (Zvířecí zpravodajství). PLATO Ostrava. Vernisáž se koná 11. října 2023 v 18.00 hodin, výstava potrvá do 10. března 2024. Koncepce: Eva Koťátková & Edith Jeřábková. Kurátorky a kurátor: Eva Koťátková, Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Zuzana Šrámková. Vystsavující: Yevgenia Belorusets, Cecilia Bengolea, Jan Bražina, András Cséfalvay, Annika Eriksson, Fuki, Kateřina Konvalinová & Jiří Žák, Eva Koťátková, Simona Kossak & Lech Wilczek, Zdeněk Košek, Denisa Langrová, Karolína Matušková & Lucie Zelmanová, Tuan Andrew Nguyen, Jim Nollman, Viktorie Pražáková, David Přílučík, Hana Puchová, Ruta Putramentaite, Tabita Rezaire, Jonáš Richter, Lívie Škutová, Adam & Martin Tománkovi, TV Páteř, Cecilia Vicuña, Aleksandra Waliszewska.