Torpédovat politiky bez snahy o dialog by byla chyba, říká Ilona Rozehnalová z Fiducie, která slaví čtvrtstoletí

Fiducia slaví v měsíci říjnu čtvrtstoletí svého působení. Dostála svého názvu a vydobyla si všeobecný respekt a důvěru. Jsi s fungováním spokojená?

Pro mě je Fiducia srdeční záležitost, takže asi nedokážu nějak „racionálně“ bilancovat… Za sebe osobně mohu říct, že jsem ve Fiducii obklopená lidmi, kteří pro Ostravu dýchají, kteří jsou k naší práci i ke mně osobně zdravě kritičtí, se kterými se můžu pohádat do krve a pořád vím, že za tím vším je vzájemná důvěra a snaha město posouvat směrem k větší kvalitě. To je pro mě strašně důležité, beru to jako velký dar. Pro mě tenhle rozměr Fiducie – kritičnost, láska k městu a důvěra –  je tím, co se nám snad daří přelévat i do naší práce, a díky čemu našim aktivitám a projektům, doufejme, lidé věří.

Kulturní provozy a kluby, které po revoluci vznikaly, byly spojeny s nebývalým entuziasmem poháněným nově nabytou svobodou, vytvářela se široká mapa neinstitucionální kultury, z míst kde jsem se pohyboval já, ale většina zmizela, namátkou kopřivnická Nora, novojičínský Vagon, Vrah v Rožnově… Měl jsem dojem, že klubová kultura, jak jsem ji zažíval, je věčná, ale mýlil jsem se. Jak to, že jste přežili vy a máš k těm zmíněným zánikům nějaký komentář? 

Pracovat v „nezisku“ je hodně náročné, protože většina takových klubů vzniká jako nadšenecká aktivita, která člověka neuživí, čili je to mnohdy aktivita při regulérní práci, což tak máme nastaveno i my ve Fiducii. Provozovat tuto instituci tak, že bychom byli její zaměstnanci, by znamenalo obrovský požadavek na finance, mnohonásobně větší, než je nás současný rozpočet. Proto máme všichni Fiducii jako druhou práci/koníčka. V posledních letech i my, stejně jako celý kulturní sektor, zažíváme kritické roky kvůli plošnému snižování dotací a extrémnímu zvyšování provozních nákladů. Covid, válka na Ukrajině, energetická krize, úbytek financí, to vše prověřuje naše schopnosti, odhodlání a možnosti. Vše má svoje hranice, zatím jsme schopni v rámci možností improvizovat a jsme odhodlaní, ale nebudu lhát, není to vůbec lehké.

Nevím, co konkrétně stálo za zánikem tebou zmiňovaných klubů, ale řekla bych, že to dost často bývá právě nedostatek financí a pak také vyhoření. To je věc, která se může stát každému z nás. Ve Fiducii se navzájem podporujeme a když na někoho padne deprese z toho, jak náročné je takovou instituci ve složitých finančních podmínkách či při větším tlaku zvenčí vést, tak se vzájemně podpoříme. Zatím se nám naštěstí nestalo, že by nás to popadlo všechny najednou, takže „zatím dobrý“.

Kde se vzal unikátní dramaturgický kompozit Fiducie spojující konzervativní, historické a památkářské aktivity s podporou současného umění a architektury? 

Náš program sestavuje širší tým lidí, který je složen z osobností s opravdu různorodými názory a různého věku včetně nejmladší generace. V nejužším týmu Fiducie je jedenáct lidí, potom je širší skupina asi třiceti lidí a okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu se 40 lidmi a široká komunita přátel a příznivců, dobrovolníků a podporovatelů naší instituce. Pro naši práci je běžné hádání se o věcech, je běžnou součástí našeho dialogu o tom, co bychom měli dělat, koho pozvat, jak různá témata uchopit a podobně. Díky tomu ve Fiducii můžou návštěvníci zažít pestrou paletu názorů a pohledů na svět, které ale, věřím, spojuje jedno – poctivost k danému tématu a ochota akceptovat jiný pohled. Já jsem za to hodně ráda, že nemáme všichni stejný názor a že je třeba můj pohled na svět i na akce Fiducie stále konfrontován s pohledy druhých, které jsou mnohdy jiné než ty moje. Člověk sám by nikdy nebyl schopen vést takovouto organizaci tak, aby byla důvěryhodná a měla tak široký záběr – kromě angažovaných aktivit, které jsou asi mediálně nejvíc vidět, se věnujeme i mnohým okrajovým kulturním žánrům pro specifické publikum, děláme třeba koncerty mezinárodní experimentální scény, představujeme zajímavé osobnosti českého překladu a literární vědy, seznamujeme veřejnost s mladými českými malířkami a malíři nebo se zajímavými fenomény české i zahraniční fotografie, vydáváme knihy o Ostravě, připravujeme ostravskou virtuální kulturní kroniku, v ulicích města najdete naše poetické cedulky nebo pamětní desky.

Dost často mě mrzí, že jsem takhle kvůli tomu, že jsem občansky aktivní, vystrčená dopředu většinou já, jako „tvář Fiducie“, i když chápu, že to je přirozené. Přitom mi naopak vyhovuje být v pozadí, jak říká můj blízký přítel Pavel Hruška, „sedět v podpalubí u vesel“, dělat prostor pro ostatní, ale bohužel se moje práce asi neobejde bez toho, abych nebyla vystrkována pořád do popředí. Když jsem dostala loni Cenu města Ostravy za přínos pro komunitní život, cítila jsem se blbě, že cenu dostávám já, když ji měla dostat celá Fiducia, všichni ti lidi, co ji dělají a nejsou tolik vidět jako já, ale bez nichž by nebyla.

V laické i odborné kulturní obci jsi uznávaná osobnost, hybatelka, akcelerátorka, bojovnice. Neuvažovala jsi někdy o politické kariéře? Jak vycházíš s politiky? 

Samozřejmě díky tomu, že se aktivně zajímám v Ostravě o věci veřejné, tak s politikou a s politiky stále přicházím do kontaktu. Sleduji jednání zastupitelstev, organizuji veřejné debaty, veřejně se vyjadřuji k různým problémům a tématům, s politiky diskutuji na sítích i osobně. Dlouhodobě s městem spolupracuji při přípravě koncepce kultury, strategického plánu města, jsem členkou pracovní skupiny fajnOVA Centrum pro Přívoz, pomáhám jako přizvaný expert v architektonických soutěžích nebo v soutěžích na umělecká díla ve veřejném prostoru Ostravy. Za ty roky jsem vnitřně přesvědčena, že moje místo je v aktivní občanské společnosti, nikoli v politice. Na rozdíl od těch, co říkají, že něco lze změnit jen jako politik, mám dlouholetou zkušenost, že věci lze měnit i zespoda. Možná nejste tolik vidět a nestříháte pásky, ale práce zespoda vám umožňuje svobodně otevírat témata, která jako politik mnohdy otevřít ani nemůžete, protože existují různé zákulisní dohody a vy musíte dodržet loajalitu vůči většinovému rozhodnutí strany, za kterou pro město pracujete, nebo koalice, ve které sedíte.

Máme často tendence politikům vyčítat, že jsou loajální, ale to je součást politického systému. Na sobě jsem si několikrát vyzkoušela v různých městských týmech, že ve chvíli, kdy je něco v příkrém rozporu s mým přesvědčením o tom, jak by mělo město fungovat, že takové loajality nejsem schopna, že jsem pak fyzicky nemocná. Svému tělu pozorně naslouchám a vím, že pro práci politika nemám vlastnosti. Naopak práce v občanském sektoru mi umožňuje témata otevírat tak, že nahlížím na všechny jednotlivosti, prozkoumávám i kontroverzní věci, vytahuji na debatách strašáky ze skříně a snažím se spolu s dalšími lidmi, ale i s politiky najít nějakou cestu ke smysluplnému výsledku. Mnohdy to není možné bez nepříjemné diskuse, ale třeba u Černé kostky nebo u městských jatek vidíme, že poctivé otevírání těch témat a práce pro město v roli občanských iniciativ má smysl i výsledky.

Co se týče mého vztahu k ostravským politikům, snažím se je vnímat především jako lidi. Přestože máme různé spory a často poslouchám, že je na veřejných debatách „griluju“, stále se snažím být profesionál a respektovat, že jsou to zásadní hráči na šachovnici města a my s nimi musíme vést dialog. Bez dialogu se neposuneme nikdy nikam. Torpédovat politiky bez snahy vést s nimi zároveň dialog považuji za chybu. Myslím, že jsem v minulosti několikrát ukázala, že se nebojím kritizovat politiky, ale přesto se snažím vidět je jako lidi, kteří také něco prožívají, mají třeba jiný pohled na věc, ale nejsou to apriori nepřátelé.

Býváš někdy unavená? Kde dobíjíš baterie?

Práce s lidmi je inspirativní, ale taky náročná, takže jasně, často jsem unavená. Mám místa, kam chodím nabírat energii. Poslední rok si užívám tůňku u jatek, tam chodím přemýšlet, sílu nabírám i v lipové aleji v Komenského sadech ráno cestou do práce. Mám ráda ostravskou periferii, tuhle specifickou postindustriální krajinu, vyšlapané hliněné pěšinky a zapomenuté kouty mezi Přívozem a centrem. Máme s mým mužem velice rádi přírodu, takže každý víkend vyrážíme do lesa – ráda hledám různé neoznačené lesní stezky, vytvářím vlastní trasy a objevujeme tak široké okolí mimo turistické trasy. Mám velmi silnou podporu v rodině a také řadu přátel, kterým se můžu svěřit a kteří mě podrží nebo seřvou, podle toho, co zrovna potřebuji.  Baví mě psí škola, kam chodím s pejskem, kterého jsem zdědila po mamce, fascinují mě papoušci a různé druhy živočichů, nadchla jsem se třeba pro drobné suchozemské korýše stínky. Kromě toho všeho nabírám sílu i ve Fiducii, hlavně v antikvariátu. Je to prostředí, kde si člověk dobře uvědomuje pomíjivost, ale také nekonečné a urputné lidské hledání smyslu života, jak na mě denně vyzařuje ze hřbetů knih.

Co tě nejvíce mrzí na novodobém vývoji Ostravy a co se podle tebe naopak povedlo?

Zajímavé je, jak s věkem člověk získává větší odstup od toho, co prožíval. U něčeho ale pořád cítím nějaký osten, smutek nad tím, že jsme nedokázali něco odvrátit – konkrétně třeba to, že jsme nedokázali dostat naše unikátní industriální dědictví do UNESCO a naplnit vize našich předchůdců v čele se Stanislavem Vopaskem, kteří byli tahouny úsilí o vstup ostravského industriálu do UNESCO. Mrzí mě také, co se stalo na Karolině. Pořád si představuji, jak jiné by dnes naše město bylo, kdyby se zrealizoval výsledek mezinárodní urbanistické soutěže. Na Karolině bychom měli bulvár, který by byl lemován blokovou městskou zástavbou a dnes by vedl až do Dolní oblasti. Tato nová část by byla smysluplně propojená z centra směrem do Vítkovic a nevytvářela by urbanistické špunty, jak je tomu dnes. Je mi líto, že tehdejší politici nenaslouchali odborné veřejnosti a rozhodli se, jak se rozhodli. Její dnešní podoba determinuje rozvoj klíčového kusu města a nebude snadné to změnit. Jsem ale ráda, že se opravilo historické Trojhalí a že tam vznikla Organica.

V Ostravě se ale také povedlo několik klíčových věcí, které jsme ve Fiducii dlouhodobě mapovali, třeba za zázrak považuji opravu jatek. Nejen to, že se podařilo zachránit už doslova ruinu, ale také to, že se stala sídlem městské galerie PLATO. Že se podařilo vypsat architektonickou soutěž a že se realizovalo podle výborného návrhu Roberta Konieczného. Program PLATO, jejich neuvěřitelná komunitní práce i celý prostor kolem jatek, brownfieldová zahrada, to všechno mi dělá velkou radost. Jatka jsou pro mě důkazem, že zásadní je dialog, že diskutovat poctivě o nějakém důležitém tématu má smysl a že když se sejdou na městě a v odborné sféře lidí s podobným cílem, jsou hádky smysluplné.

Ostrava se dynamicky rozvíjí a doslova mění před očima, přesto kontinuálně ztrácí obyvatele. Kdy a na čem si myslíš, že se tento trend může zastavit?

Tohle je velmi složité téma, do kterého nepatří jen kultura, kterou se zabývám, takže se necítím na nějaký komplexní pohled. Důležité jsou podle mě střípky v mozaice. Z hlediska architektury si třeba myslím, že právě povedené projekty dodají architektům důvěru k městu. Větší důvěra dá vzniknout kvalitním projektům. Ty spolu s dalšími faktory zlepší image města u mladých a chytrých lidí, které potřebujeme udržet a přitáhnout. Vidíme to u jatek – město po dlouhé době dokázalo vypsanou soutěž následně zrealizovat, díky tomu stoupla důvěra architektů ve město a do následné soutěže na koncertní sál se přihlásili špičkoví světoví architekti. Proto, že viděli, že přístup politiků se změnil, že po zrušené soutěži na Karolinu a problémech kolem Černé kostky se něco změnilo. Černá kostka by se měla brzy začít stavět a pokud se nám podaří zrealizovat koncertní sál podle návrhu Stevena Holla, začnou městu věřit i developeři, protože uvidí, že máme tah na bránu. Koncertní sál může městu výrazně pomoct. Možná se lidem zdá, že je to stavba pro vyvolené, ale není tomu tak, filharmonie konečně nebude živořit v provizoriu, objekt bude sloužit pro vzdělávání, koncerty jazzu nebo popu, bude mít několik multifunkčních sálů. Už dnes vidíme v jiných městech, kde tyhle projekty dokázali zrealizovat, že se ta města významně posunula. Nemyslím si, že architektura je to jediné, co může spasit Ostravu, to vůbec ne, ale dotahování klíčových projektů a splácení dlouholetých dluhů v oblasti kulturní infrastruktury je jedním z podstatných střípků oné mozaiky kroků, které můžou město změnit a pomoct i s problémem odlivu chytrých lidí.

V jakém jiném městě kromě Ostravy se cítíš dobře?

Máme s manželem moc rádi Vídeň, její okrajové čtvrti. Jezdíme tam každý rok a prozkoumáváme další a další části. Vídeň je krásná, ale má taky své problémy i chudé části, hodně v ní vždycky přemýšlím o Ostravě a inspiruje mě to. Vídeň byla inspirací i pro prvorepublikového starostu Jana Prokeše, částečně se do podoby Ostravy propsala, nad těmi souvislostmi ráda přemýšlím.

Jaká kulturní situace tě v poslední době nejvíce zasáhla?

No, mě dost trápí hlavně nedorozumění a spory, nejen v rámci ostravské kulturní komunity, ale i s lidmi na městě. Nejsem ten, kdo by si třeba užíval, že na veřejných debatách „týrá“ politiky, naopak bych raději vedla otevřenou diskusi bez onoho „grilování“. Myslím si, že v jádru jsem člověk, který se snaží lidi spojovat. Drtit někoho není to, co by mě bavilo a naplňovalo. Po mamčině náhlé smrti jsem nebyla schopna veřejné debaty rok a půl dělat právě proto, že jsou pro mě psychicky náročné, i díky tomu, že se jimi mnohdy odšpuntovávají věci, které kvasily pod povrchem. Veřejně říct, že se na jejich pořádání necítím, pro mě bylo velmi úlevné a očistné. Nyní mám za sebou první debatu po oné pauze, týkala se koncertního sálu,  navíc s novým vynikajícím moderátorem Michaelem Rozsypalem. Beru to tak, že někdo ty debaty dělat musí a já na to mám schopnosti a snad i důvěru lidí. Věřím, že brzy přijde nová generace, která převezme štafetu a povede svůj vlastní dialog o tom, jak by podle ní měla Ostrava vypadat. Ne oddělené monology na sociálních sítích, ale dialog. Na dialogu je, věřím, postavená i Fiducia a doufejme, že to ještě pár let takto udržíme a nebudeme se uzavírat do sebe a svých monologů.