Láska, manželství, dítě, smrt a štěstí v pozdním literárním debutu Elli Tiliu Motýlové

Sedím ve farské zahradě v klidné části Ostravy, v Heřmanicích. Přemýšlím nad posledními paprsky teplého slunce nad koncem tohoto léta. Je všední den, jsem zde jediným mužem. V mém blízkém okolí si hrají děti, matky je pozorují a čile si vyprávějí. Je krásný den, na stole přede mnou leží kniha Troska Frýdku kostra Místku od Elli Tiliu Motýlové.

Poslouchám útržky rozhovorů mladých žen a pomalu pronikám do ženské logiky. Do toho listuji knihou a nalézám tyto verše: stodola nebo garáž dokořán / chlapi ruch vzadu oko nebe / na rtech nám visí poprvé / slovo oběšenec. Uvědomuji si v tu chvíli, na daném místě, že ženy jsou jaksi napřímo a bez obalu konfrontovány se smrtí. Je to tím, že dávají život a tím pádem hmatatelněji prožívají lidskou konečnost. Muži to mají se smrtí jaksi složitější, potřebují nějaký iniciační zážitek nebo nějakou marginální bolístku v podobě například krize středního věku.

V básni Říkání to máme ihned vytmaveno: Pod akáty pořád dokola / štěstí / neštěstí / láska / manželství / dítě / smrt / štěstí / a jinde říkalo se zase /stop! / železo beton.

Mám chuť říct, že Elli Motýlová ručí za své verše svým životem, svým prožitým životem. Má se totiž za čím ohlédnout a má také co reflektovat. Porodila čtyři děti, další děti učí ve škole v rámci svého zaměstnání. Je česko-řeckého původu a podstatnou část svého života má spojenou se zmíněným Frýdkem-Místkem z názvu své knihy. Se svým mužem Ivanem pomáhala spolupořádat různá čtení, výstavy a tak podobně. Do dnešních dnů se umělecky prezentovala výhradně jako výtvarnice a kolem knihy tedy není ani žádný humbuk, vyšla tak nějak pro radost, řekněme bez ambicí. Zajímavostí je, že knihu vydalo nakladatelství Galerie Věž z rodného Frýdku-Místku jako svou první publikaci.

Kniha je místopisem obecným, ale i vzpomínkovým. Rozpomínání to ale není nijak nostalgicky zatížené. Například v básni s názvem Noční, které je podle mého názoru krásným příkladem výše popsaného, zazní: Vždycky v noci / nesl mě spící na ramenou z Místku / z veselého večírku u strýce / u závor mě budil / byl čas / spočítat vagóny. V básni se autorka dívá sama na sebe s odstupem let: byly mi tři ale počítat jsem musela do miliónu.

Vůbec nemůže překvapit ani narážka v podobě úvodního citátu ke knize z pera Petra Bezruče. Vždyť to byl právě Bezruč, který byl beskydským chodcem a svůj život měl svázaný s městem, rozléhajícím se po obou březích řeky Ostravice.

Je s podivem, jak dlouho jsme si museli počkat na následovatele Bezručovy poetiky. Je to samozřejmě velmi těžké, jít cestou velikánů a překročit jejich stín. Motýlové se to ale svým dílem povedlo. Její básně mají silnou povahu a moc bych si přál, aby zarezonovaly v oficiální kulturní sféře a mohly se stát doporučenou literaturou pro regionální studenty středních škol. V básni Válcovny, která je hutnicky tvářena z prvotního observačního materiálu, tedy polotovaru do hotového výrobku, tedy básně, se píše: Válcovny odlamují nehty / ale leští slunce / vychází výhradně poštou / anebo hromosvodem / stejně jako plechový dělník / rozpadající se za úsvitu věků / v klíčové dírce.

Jiří Kolář, Emil Juliš, Yveta Shanfeldová, to je jen krátký výčet ze seznamu opožděně publikujících básnířek a básníků. Výběr je sestaven pouze náhodně, ve skutečnosti by mohl být delší, moli bychom zde připsat i světové autorky a autory. U všech zmíněných ale platí, že i čekání na oficiální start v literatuře může přijít kdykoliv a dokonce platí to, že kdo si počká, ten se dočká. Přeci jen, nadšené okouzlení z dvacetiletého debutanta může rychle vyprchat, ovšem verše ověřené časem a vlastní autorskou disciplínou přežijí mnohé.

Elli Tiliu Motýlová: Troska Frýdku kostra Místku. Vydala Galerie Věž z.s. ve Frýdku-Místku v roce 2023.