Skončil dvacátý ročník SHF. Festival hudebních zážitků měl skvělou úroveň a vřelé ohlasy

Svatováclavský festival se nevyhýbá skladbám, jejichž poznání může přinést člověku novou zkušenost. Osobitý přístup zvolil i Petr Fiala ve svém rozlehlém duchovním díle Stabat mater pro sólovou violu, smíšený sbor a orchestr. Legendární sbormistr Českého filharmonického sboru Brno letos oslavil významné životní jubileum a provedení jeho autorské kompozice je výrazem poděkování a úcty. Fialův sbor je jedním ze stavebních kamenů, na kterých stojí věhlas a prestiž tohoto festivalu.

Nebudeme předstírat, že kompozice brněnského sbormistra a skladatele je přístupné a vstřícné dílo. Stabat mater Petra Fialy je cestou do hlubin dramatu a utrpení, jehož temné stíny kolují v orchestrálních barvách i v sonorním, zvláštně „nasvíceném“ zvuku smíšeného sboru. Ten je situován do role jakéhosi vox populi tedy lidských zástupů. Sólové viole skladatel vtělil bolestnou „rétoriku“ Marie.

Z provedení Fialová Stabat mater. (Foto: Ivan Korč)

Kompozice Fialy zaujala svou sugestivní a zhuštěnou atmosférou. Dokázal vylíčit psychologii příběhu, aniž by sklouznul k šablonovitým postupům filmové hudby nebo stylovým návratům. Dílo svědčilo o důmyslné zvukové představě, hledání přesných témbrů a jejich kontextu. Z nástrojů orchestru dostaly větší prostor perkuse, sólové housle, příčná flétna, hoboj a anglický roh. V každém ohledu šlo o znamenitě ztvárněné a soustředěné výkony, kterým nechyběl ohleduplný cit.

Když se rozezněla sólová viola Kristiny Nouzovské Fialové, bylo to jako pád do hluboké studny plné temné a chladné vody. První dáma violy s kompozicí svého otce obdivuhodným způsobem splynula. Hrála neskutečně: každým pórem byla její součástí a prožila ji bezezbytku. Její koncepce hudebních frází potěšila skálopevnou intonací a platinovou tíhou, která  nestavěla nic na odiv. Byla to dokonale pochopená pravda o těžkém údělu, který vstoupil do kolektivní paměti lidstva.

Kristina Nouzovská Fialová. (Foto: Ivan Korč)

Stabat mater Petra Fialy nezastírá intelektuální zázemí brněnské skladatelské školy. Jeho odlesky se odráží v progresivní instrumentaci, strohé harmonii a důmyslné tektonice. Přesto je to skladba, která posluchače může oslovit ve chvílích, kdy mu není do smíchu. V takovém okamžiku má sílu výpovědi, která může nalézt nová východiska. Provedení této neobyčejné kompozice spojenými silami Janáčkovy filharmonie, Českého filharmonického sboru Brno a jedinečné Kristiny Nouzovské Fialové bylo ikonické a vstoupilo do festivalové historie jako jeden ze zlatých hřebů.

Glagolská mše Leoše Janáčka je dílo zcela osobité a původní invence, které nahlíží na postuláty víry s nadhledem a jasnou vizí. Ačkoli se opírá o tradici příklonem k staroslověnskému textu a varhanní estetiku krajních částí, dívá se dopředu, nikoli zpět. Přesto je třeba přiznat, že také Janáček měl své předchůdce. V roce 1920 vyšla tiskem Missa Glagolskaja skladatele a varhaníka Karla Douši, určená ovšem výlučně smíšenému sboru. O tři roky později zkomponoval svou Glagolskou mši Josef Bohuslav Foerster. Janáčkova monumentální skladba byla dokončena až 15. října roku 1926 v Luhačovicích a v Brně. Její dopad na další vývoj žánru byl ovšem nezměrný a nelze jej měřit prizmatem předešlých děl. Slovanský text byl Janáčkovi podkladem k mnohem širšímu étosu, který prožívá člověk na tomto, nikoli na „onom světě“, jak výstižně uvedl Bohumír Štědroň.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Málokterý český orchestr dokáže zahrát Glagolskou tak sveřepě, nezdolně a neoblomně jako Janáčkova filharmonie. Zářivé žestě zněly s velkolepou razancí jako kolektivní výraz radosti a přesvědčení. Dřevěné dechové nástroje a bicí také nezůstaly pozadu a nechaly v kompozici hukvaldského mistra výrazný interpretační otisk. A co teprve, když zaburácel Fialův sbor své Věruju a další pasáže plné neochvějné soudržnosti a vášnivého výrazu! Sborové pasáže hrály všemi barvami, mezi nimiž se mihotaly plameny i přírodní scenérie. Chrám přírody a chrám duše jsou spojité nádoby. Janáček to věděl, aniž by musel sáhodlouze řečnit.

Kateřina Kněžíková. (Foto: Ivan Korč)

Interpreti v sólových partech tentokrát neodvedli rutinní výkony. Bylo vidět i slyšet, že tato skladba je pro ně srdeční záležitost a nechali v ní veškeré své umění. Kateřina Kněžíková svým majestátním sopránem doslova překvapila. Její zaujatá interpretace byla spalující a nakazila publikum svým odhodláním a čistým, samozřejmým podáním. Jarmila Vantuchová Balážová ji následovala svým žíhaně zbarveným mezzosopránem, který ovládá zcela bezpečně po artikulační i výrazové stránce. Richard Samek je v Ostravě svými spolehlivými výkony dobře znám a v Glagolské mši opět ukázal, v čem tkví jeho přednosti: stoprocentní nasazení, vynikající schopnost hlasové charakteristiky a precizní intonace i v nejkrajnějších tónech. Slovenský basista Josef Benci svým mohutným hlasovým fondem připomínal bezmála starozákonního proroka. Snad jen dynamickou vyrovnanost si pěvečtí sólisté v krátké společné pasáži zapomněli ohlídat, možná proto, že v této mši zpívají více samostatně než spolu.

Richard Samek. (Foto: Ivan Korč)

Provedení Glagolské mše Leoše Janáčka nebylo jen důstojnou tečkou za jubilejním ročníkem Svatováclavského hudebního festivalu. Stalo se příslibem, že tento festival skutečně je místem, kde není nouze o zážitky a exkluzivní osobnosti. Tady se dělá špičkové umění nejrůznějších žánrů, které zdaleka neholdují pouze duchovní hudbě. Na každém kroku bylo zřetelně poznat, že tento festival je připravován s láskou a starostlivostí, které velí nadšení pro společnou věc. Mimochodem festivalový merch je u klasických hudebních festivalů stále něco, co vyvolává spíše rozpaky než uznání. Svatováclavský hudební festival prolomil i tuto bariéru a ukázal, že kde nechybí invence, dějí se velké a krásné věci.