Důlní vozík ve křoví. Fotograf Ondřej Durczak namíchal výbušný i nostalgický drink Vzhůru do dolů!

Fotograf Ondřej Durczak v převážně obrazové publikaci Vzhůru do dolů! namixoval jímavý koktejl z archivních snímků i z vlastních fotografií, celkem jich je asi 450. Tématem třísetstránkové knihy je OKR čili Ostravsko-karvinský revír. Anebo chcete-li, předmětem doličným je OKD čili Ostravsko-karvinské doly. Kniha je to výbušná i nostalgická, takové pivo se špekem, jak někdy říkali havíři. Do půllitru se vlil velký panák kořalky.

Horník na archivním snímku z Ostravského muzea, vyobrazeném v knize.

Těžká černá dřina v industriální metropoli republiky. Marek Pražák o ní napsal silné verše nejen pro kapelu Vzhůru do dolů! Žádná fajna robota, ale kurevska. Pražák vlastně básnil hlavně o tíze, kterou těžký průmysl zanechal na duši obyvatel ostravské aglomerace: „Hutníci strojníci horníci celá generace / jen práce pot a slzy jen práce / matky v zaměstnání na krku klíče / uklízečky kuchařky soustružnice / mokrý hadr kýbl špona kachličky olej.“

Podestu knihy Vzhůru do dolů! tvoří dobové záběry ze sbírek archivů i od soukromých sběratelů, třeba ze šanonů Zdeňka Wludyky. To je něco jako uhelný pilíř publikace. Více než dvousetletá těžba ovšem pilíř provrtala všemi směry, takže v krajině mnohde zůstalo jen chatrné podloží. A na povrchu hornické stopy v různé intenzitě. Některé by už nevypátral ani záchranářský pes, jiné zatím tvoří různá bizarní torza.

Mlátek a želízko. (Foto: Ondřej Durczak)

Durczak vedle sebe v divokém tempu klade minulost i současnost, skoro jako by řídil stroj času, který má zrelativizovat neúprosný konec průmyslové revoluce na Ostravsku. Archivní panoramata stověžaté Ostravy prolíná s až konceptuálními projekty, které páchá objektivem v post hornické krajině. Mlátek a želízko, tenhle nejtypičtější hornický symbol hledá po všech čertech. Na plotech v bývalých havířských koloniích, na fasádách domů, na pomnících i zrezivělých poutačích u hranic obcí, které kdysi hlásaly třeba: „Hornický okres Karviná.“ Ten umělec našel v polích na traverzách u příjezdu do Rychvaldu. A tohle je zase mlátek se želízkem v Křišťanově ulici v Ostravě. Že zrovna nevíte, kde se ulice nachází? Hledejte…

Mlátek a želízko. (Foto: Ondřej Durczak)

Podobný nátisk má Durczakovo umanuté pátrání po důlních vozících. „Lidé z nich vytvářejí zásobníky dešťové vody, odpadní nádoby, truhlíky anebo jen tak stojí v některých bývalých důlních areálech,“ zjistil Ondřej Durczak při rozsáhlém terénním průzkumu. Jeden důlní vozík našel pohozený v křoví v beskydských Kunčicích pod Ondřejníkem (viz. otvírací snímek článku), další třeba v Horní ulici v Ostravě-Hrabůvce, v areálu někdejšího nákupního centra Hlubina. To je vůbec podivná časová kapsa, lokalita zamrzlá v normalizaci. Nad důlními vozíky se pne obrovská mozaika oslavující Rudou armádou, kterou výtvarník Jan Václavík (společně s Milanem Zezulou, Josefem Godžou, Petrem Sedlíkem, Miroslav Grabovským a Jiřím Sibinským) paradoxně vytvořil v éře sovětské okupace, konkrétně v letech 1983 až 1985.

Důlní vozíky v Ostravě-Hrabůvce. (Foto: Ondřej Durczak)

Durczak si je samozřejmě vědom, že revír ještě nebyl zcela vytěžen. U Karviné se pořád fedruje na dvou závodech Dolu ČSM a z ostravských koksoven vyvěrají rakovinotvorné exhaláty, zatímco nitra některých hald stále skrývají tisícistupňový žár. Až dvojsmyslně tak v knize působí snímek z archivu rekultivační firmy Diamo, který zobrazuje vstupní bránu do koksovny František v Přívoze (dnes koksovna Svoboda). S heslem: „Všechna moc pochází z lidu.“  Většina novodobých vlád totiž tvrdila a tvrdí, že zdrojem jejich legitimity je podpora lidu. Nejhlasitěji se takový slogan používá v autokratických a totalitních systémech.

Koksovna v Přívoze v 50. letech. (Foto: archiv Diama)

Koksovna Svoboda teď z vůle ostravského lidu devastuje kvalitu ovzduší v centru Ostravy, především v Přívoze. Lid jde sám proti sobě. „Přívoz je architektonicky hodnotnou městskou památkovou zónou, ale právě kvůli provozu tohoto závodu a emisím z něj se stal špatnou adresou. Nesouhlasíme s tím, aby se celá čtvrť stávala rukojmím provozu jednoho závodu, který de facto brání jejímu rozvoji,“ nechal se loni na podzim slyšet Václav Parchaňský z Pirátů. Ostatní lokální politici spíše mlčí, zatímco majitel koksovny Petr Otava se musí pobaveně usmívat.

Čtyři koksárenské baterie koksovny Svoboda o celkovém počtu 210 komor vyrobí za jediný rok 800 tisíc tun koksu. Z polského i zámořského černého uhlí, produkce koksu přitom putuje hlavně do zahraničí. Fabrika Ostravě téměř nic nedává, jen skromný počet pracovních míst, zato jedovatý smrad. A několika staromilcům možná lichotí, že Ostrava pořád zůstává „ocelovým srdcem republiky“, neboť vysoké pece železáren potřebují jako palivo právě koks. Pro spisovatele Lukáše Balabána je přívozská koksovna s přilehlou haldou „dechem draka“, přičemž Durczak koksovnu také vyfotil jako nenasytnou příšeru.

Koksovna Svoboda. (Foto: Ondřej Durczak)

„Kristus se tentokrát zrodil na Haldě / vytlačen obrovskou silou / skrz tuny tun tuny tun / v Přívozu vyšel ze sloje v ruce uhel / na prvním domě naznačil uhlím kříž,“ píše Marek Pražák. Vzhůru do dolů! Publikace Ondřeje Durczaka vyšla díky mezinárodnímu projektu Slezské univerzity v Opavě. Na výběru snímků se vedle autora podílel i sociolog Jiří Siostrzonek z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Mapování hornické i post hornické krajiny se institut věnuje dlouhodobě, jednou bude mít tahle mravenčí terénní práce cenu zlata.

Koksovna Karolina ze sbírky Zdeňka Wludyky. (Foto: archiv)

Jedna koksovna v centru Ostravy přitom výrobu ukončila již v polovině osmdesátých let. Karolina. „Obyvatelům znepříjemňovaly život popílek a exhalace. Na ploše bývalé koksovny se počítá se středisky služeb, obchodů a kulturních zařízení,“ uvedl dobový tisk 2. ledna 1985. Ta střediska se sice moc nepovedla a takzvanou „Fukušimu“ považuje část ostravských elit za zmařenou šanci, nicméně už se tam nekoksuje, zatímco v Přívoze nyní vznikají obchodní centra přímo pod bafajícími komíny funkční koksárny.

Karolina bez koksovny. (Foto: Ondřej Durczak)

Příroda si za více než 200 let dlouhé rabování uhelného podzemí na Ostravsku vybrala i vysokou daň. Durczakem zveřejněný snímek z archivu Diama nepotřebuje dlouhý komentář. Důlní výbuch na Nové jámě v Orlové-Lazech si 20. května 1919 vyžádal 92 obětí.

Tragédie na Nové jámě v Orlové v roce 1919. Zdroj: Ondřej Durczak, Vzhůru do dolů!

Vzhůru do dolů! „Takové prachy takové hrachy co tu byly / vytekly odněkud ze Slezské / vyvřely odněkud z ďury,“ parafrázuje Pražák básníka Bezruče. Jedni v revíru umírali, jiní nepředstavitelně bohatli, v posledních dvou dekádách například již jmenovaný Petr Otava, Zdeněk Bakala, Lakšmí Mittal anebo Sandžív Gupta. Durczak tohle všechno sděluje jaksi mimoděk, o to mrazivěji tyhle fotky „beze slov“ postupně doléhají na čtenáře.

Kolonie Ludvík v Radvanicích v roce 2014. (Foto: Ondřej Durczak)

Umělec působivými snímky třeba klade otázku, proč v revíru po roce 1989 zanikla většina havířských kolonií? A proč se tradiční hornické domky nemohly proměnit v unikátní rodinnou zástavbu s historickou patinou? Jedna z odpovědí by asi zněla NESOULAD. Kdyby se například ostravskou Novou huť (dnes Liberty Ostrava) podařilo utlumit už v devadesátých letech, protože fabrika s takovým zatížením na životní prostředí se určitě neměla dočkat jednadvacátého století, třeba se i havířská kolonie Ludvík v ostravských Radvanicích mohla proměnit v zahradní osadu domkářů.

Právě v Radvanicích ovšem hygienici pravidelně naměřovali největší překročení limitů v Ostravě a s exhaláty chtěl na zahradě žít jen málokdo. Možná chudina, která neměla jinou možnost. A tak i kolonii Ludvík postupně vybydleli Romové, jak to v surové kráse ukazuje i Durczakův snímek z roku 2014.

Novou obrazovou publikaci Ondřeje Durczaka proto považuji i za velmi cenný dokument o ne úplně zvládnuté restrukturalizaci průmyslového kraje. O surovosti, s jakou byla v Ostravsko-karvinském revíru zničena většina hmotných odkazů na hornickou minulost.

Vzhůru do dolů! Na povrchu toho moc nezůstalo, a je možné, že časem budou jedinou připomínkou uhlí v revíru dosud nevytěžené sloje. Černé zlato bezpečně ukryté v podzemí.

*

Ondřej Durczak: Vzhůru do dolů! Fotografické album průmyslového a kulturního dědictví uhelného hornictví Ostravsko-karvinského revíru. Nakladatelství FotoD, Ostrava 2023.