Divadlo musí být otiskem doby, ve které se hraje, říká režisér ostravského Hamleta Dodo Gombár
22.9.2023 12:19 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Režisér Dodo Gombár si s námi dal schůzku v pátek dopoledne u kávy, a to jen několik hodin před premiérou jeho inscenace Hamleta. Ta se uskuteční v ostravském Divadle Petra Bezruče jako první premiéra sezony. V titulní roli se můžou diváci těšit na Josefa Trojana.
Režisér Dodo Gombár.
Foto: archiv Slováckého divadla
Kolikátý je toto váš Hamlet coby režiséra?
Druhý. Pracoval jsem na Hamletovi se svými studenty, v Portugalsku jsem měl workshop na téma Hamlet s tamními studenty, takže s Hamletem se průběžně potkávám už několik let. Ale inscenuji tuhle hru podruhé.
Kde to bylo poprvé?
V Martině. Ve Slovenském komorním divadle Martin. Přesně před deseti lety, v roce 2013.
Než položím další otázku, zeptám se, z jakého překladu vycházíte nyní u Bezručů?
Z Joska.
Ptám se zejména proto, že Joskův překlad si za předlohu ke své inscenaci berou režiséři kvůli jeho současnější češtině, aby se o to více dotknul doby, ve které je právě nabízen divákům. Čeho jste se dotkli s inscenačním týmem před deseti lety na Slovensku v Martině?
Tehdy byla příliš turbulentní doba …
… a kdy není?
Jistě. Ano, ale i tehdy byla politická doba turbulentní, zároveň probíhal společenský diskurz o krizi rodiny. Martinský Hamlet měl podtitul Příběh rodiny. Na jevišti zněla slovenská hymna a Hamlet hrál na elektrickou kytaru. Já jsem tehdy byl, stejně jako dnes, velký příznivcem amerického umělce, konceptuálního Gregogyho Crewdsona. Spolu s výtvarníky jsme se pokusili na jevišti zosobnit zvláštní, trošku stylizovaný byt a hamletovský svět. Byla to zvláštní inscenace s jednou specialitou, s dírou ve stropě. Celý čas nad hlavami, bez jakéhokoliv komentáře. A zároveň jsme chtěli, aby to působila jako že se tohle odehrává na jakémkoliv sídlišti. Nejen v Martine, nejen na Slovensku, ale někde ve střední Evropě. Takže odkazů na aktuální moment společenský i politický tam bylo více. Bylo tam i zosobnění trojjediné bytosti, taková zvláštní přítomnost Otce, Syna i Ducha svatého. Který se zároveň stává hereckou kočovnou skupinou. A na konci všichni komentovali klíčový fatální souboj, při kterém všichni umírají.
Kterého tématu se tehdejší vaše inscenace hlavně dotýkala?
Snažili jsme se dotknout se hamletovského světa, který v sobě nese obrovskou nejednoznačnost. Kdybych mě říct, v čem je typická naše takzvaná doba, mám pocit, že jeden z hlavních rysů této doby je nejistota. Je tu obrovské míchání emocí v člověku. Byl a jsem přesvědčený, že Hamlet musí být mladý člověk. Nejen proto, že je to vzkaz Shakespeara. Hamlet se odehrává ve formativním období. I teď jako člověk můžete věřit, že v něm je otázka „být, či nebýt“. Mám ale pocit, že dnes je to „být i nebýt“. Pro ty mladé. Že to není rozpor. Je to jinými slovy nutnost naučit se žít v tom obrovském paradoxu života. Samozřejmě že tento otisk má v sobě každá generace, která má souběžně prizma v něčem úplně jiném. Ale současný Hamlet je podle mě konfrontovaný s něčím, co strašně chce, a s něčím, co nechce. Pokud nemá být únikem skok z dvanáctého patra, pak je únikem to přijmout. Je únikem pochopit tu neustálou cestu velkého konfliktu, velkého hledání. Naučit se žít v kontextu kontrastu.
Není lepší otcovské rady. Snažit se prožít život v přijetí toho, co je, vědět zároveň, co nechci, aby bylo, co chci aby bylo, nepřestat být sám sebou a s tímhle vším dohromady přežít. Takže tehdy jste cítil, že hlavním tématem slovenské společnosti je rodinné klima, vztah otců a synů atd.
Právě o rodinném tématu probíhal tehdy velmi intenzívní společenský diskurs. Byl to doba, kdy se začaly hlasitěji ozývat minority. Konzervativní Slovensko není úplně nakloněné nějaké liberálnosti ve smyslu přijímání jinakostí, do dnešního dne jsou tam přítomné tendence radikálního myšlení. Měli jsme pocit, že Hamletem do toho můžeme trošku říznout.
Tehdy se Hamletův příběh odehrával v panelákovém domě. Nyní u Bezručů se odehrává kde?
My jsme to s výtvarnicí Hanou Kotkovou pracovně nazvali očistec. Ale je to pracovní termín. Chceme, aby to bylo gesto velkého prostoru. To velké nemyslím pejorativně nebo materialisticky, ale abychom se v komorním a kontaktním divadle pokusili umístit sedm herců do něčeho, kde se mohou trochu cítit ztraceni. Aby komornost byla záměrně narušena. Proto se vyskytujeme v jakémsi velkém prostoru v pískových barvách, které mají nabízet jistý moment uklidnění až meditativnosti, ztišení, uvažování o sobě samém.
Nedovedu si přesto představit, že i do meditativního světa s akcentem na uklidnění nezasahuje dnešní realita …
Mně se zdá, že doba, kterou nyní prožíváme jako Středoevropané, je doba nastavování nového paradigmatu. Člověk trochu citlivý a vnímavý musí zaregistrovat, že se něco mění. Za humny velice blízko je absolutně brutální válka. Covidové drama a s tím spojená traumata, globální moment environmentálního uvažování, a v tom všem žijeme a musíme žít. Tohle všechno se musí otisknout a filtrovat do režijně-dramaturgického uvažování nad Hamletem. Jinak bychom tuhle hru vlastně vůbec nedělali, kdybychom tak nečinili s vírou, že se můžeme naší interpretací vyjádřit k současnosti. Vždy jsem byl přesvědčený, že divadlo musí být otiskem doby, ve které se děje. Nikdy mě neinspirovalo, ani jako diváka ani jako tvůrce, divadlo muzeálního typu.
Máte na mysli formu, téma i obsah?
Mluvím o všem. Když není divadlo živé umění a je to skanzen, mám pocit, že nejsem toho docela součástí. A když to skanzen není a třeba podprahově se promítá do témat a věcí, které zažíváme ve své bezprostřední realitě, je to úplně něco jiného.
Zmínil jste konzervativní Slovensko. Vy ovšem už dlouhá léta působíte v České republice. Jak vnímáte české mladé lidi a generační vztahy v Česku?
Už čtvrtým rokem učím a vedu ateliér na JAMU. Moji studenti jsou ve věku ostravského představitele Hamleta Josefa Trojana. Mám pocit, že současná generace dvacátníků je uvažující, ale také křehká a zranitelná. Je to generace, které není lhostejné, v čem a proč bude žít. Měl jsem nedávno pocit, že jejich o dekádu starší druhové jsou jiní, mnohem více sebevědomí, a mají více jakoby z kurzu asertivity. Nynější dvacátníci možná cítí tu zvláštní skrytou bolest světa, jehož jsou součástí. A zároveň mají šílenou touhu s tím světem něco dělat.
Kdybych se vás zeptal jako tvůrce divadelníka žijícího na planetě Zemi, v Evropě, ve střední Evropě, ve visegrádském prostoru, v České republice, jakou hru, kterého autora, jaké téma byste si vybral, abyste důrazně promluvil k dnešní době, co by to bylo?
Nemusím nad tím vůbec uvažovat hypoteticky. Protože to se právě děje. Volím titul Hamlet.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.