Nabarvit svět načerveno. Pavel Šmíd v Domě umění spojuje atributy totality s rodinnou anamnézou

Je to typicky „šmídovská“ symbolika. Na příkladu rodinné politické anamnézy se poukazuje na historické omyly celého lidstva. Ti dva na rudém plátně přitom nelze primárně odhalit jako barvíře z textilek. Scenérie především vyzařuje cosi obřadného, na výjev je možno nahlížet i jako na hold rudým praporům. Někde v socialistické škole, kde vybraní žáci či studenti dostali čestný úkol připravit se k vyvěšení sovětské vlajky v rámci pravidelných oslav výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR). Děj lze přitom snadno přemístit i do Sovětského svazu, Číny nebo Severní Koreje.

Pavel Šmíd tyhle „červené rituály“ prožil osobně, za socialismu vyrůstal v Krnově. Rituály, to byla nakonec i volba pro název výstavy v ostravském Domě umění. Šmídův rodný Krnov byl navíc městem s početnou sovětskou okupační posádkou, Rusáci v uniformách a s placatými čepicemi tam patřili k běžnému pouličnímu ruchu od roku 1968 až do jara 1991. „Záměrná symbolika, odhodlání, krev jim teče z rukou,“ komentuje malíř obraz. Bez předchozího varování byl kulturním deníkem Ostravan.cz vyzván, aby z aktuální výstavy vybral tři plátna, která představí čtenářům.

Pavel Šmíd: Barvíři. (Foto: GVUO)

Umělec váhal sotva dvě tři sekundy, než ukročil k olejomalbě Barvíři z roku 2018. K dílu, za kterým se odkrývají kořeny celého rodu Šmídů. „Můj táta pochází z Hustopečí na jižní Moravě, kam můj děda přišel po první světové válce z Rakouska. Byla to poměrně bohatá mlynářská rodina, takže je pro mě trochu nepochopitelné, že děda patřil v regionu k zakladatelům KSČ,“ přemítá Šmíd. Ale záhy úhel pohledu pootáčí. „Vlastně to nebylo tak nepochopitelné. Děda pod strašnými zkušenostmi z první světové války odvrhl boha a stal se bigotním ateistou, no a v takové situaci se logicky nabízela komunistická ideologie.“

Jeden rituál vystřídal druhý. Katolický Otčenáš nahradil Marxův Kapitál. A svět se začal nabarvovat načerveno. „Kupodivu i poté, co byl mým česko-německým předkům z Hustopečí zkonfiskován majetek, takže si museli znova koupit vlastní statek. Nejstarší z dědových dětí, můj otec, se pak někdy před polovinou padesátých let vydal hledat štěstí do Krnova. I táta byl oddaným komunistou a v krnovských textilkách se posléze stal jedním z nejlepších barvířů,“ líčí malíř Pavel Šmíd u díla, z něhož vyzařuje jakási „svatá oddanost“ v obecném slova smyslu. Nemusí to být nutně věrnost komunistickým ideálům. Ti dva na plátně působí i jako kněží, kteří se chystají obléct mešní ornáty.

Otec Pavla Šmída se narodil v roce 1935. A s částečně německou krví v žilách paradoxně osidloval slezské pohraničí, odkud byly po druhé světové válce vyhnání téměř všichni místní Němci. I Krnov byl výhradně německým městem, které dosídlili nejen lidé z Moravy a Čech, ale především silná slovenská a po roce 1948 i řecká komunita. „Otec nejprve pracoval v textilních závodech S. K. Neumanna. Když se v roce 1968 odvážil vyhranit k sovětské okupaci, musel přejít do Karnoly,“ připomíná Pavel Šmíd dvě největší socialistické textilky v Krnově, které po roce 1945 vznikly znárodněním původně německých a židovských fabrik. Krnov, býval slezským Manchesterem již od poloviny 19. století.

Před obrazem Barvíři. (Foto: Aleš Honus)

Textilkám se dařilo i za socialismu. Závody S. K. Neumanna se třeba specializovaly na stuhy a záclony. Fabrika měla stabilně kolem 1500 zaměstnanců, většinou žen. Z dobové publikace z roku 1969 vyplývá, že většina výrobků šla do exportu, vyváželo se hlavně do Anglie, Nizozemska, Skandinávie, na Střední Východ, do Jižní Ameriky, Sovětského svazu a Jugoslávie. „Po roce 1989 celý textilní průmysl v Krnově poměrně rychle zkrachoval a otec odešel do penze,“ vypráví Pavel Šmíd. Zůstaly jen pracovní snímky v rodinných albech a jedna taková fotka inspirovala umělce k obrazu Barvíři.

Pavel Šmíd v Krnově vyrůstal: „Napřed v bytě na náměstí. V domě, ve kterém údajně přespal Jan Amos Komenský, strávil jsem tam prvních pět let život. Pak jsem se stěhovali na sídliště, ale už v patnácti jsem Krnov opustil.“ Uspěl v přijímacím řízení na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, načež se mu hlavní město vlastně stalo celoživotním domovem. Byť s krátkou ale výraznou zastávkou v Ostravě, kde byl v roce 1989 u založení umělecké skupiny Přirození.

GREGORY CORSO

NA ZDI TUCTOVĚ ZAŘÍZENÉHO POKOJE…
připichuji staré fotografie dívek mého mládí –
sedím s trnoucím srdcem, lokty na stole,
bradu na dlaních, a dlouho se dívám
na Heleniny pyšné oči
Janina měkká ústa,
Zuzaniny zlaté vlasy.

„Pro autorovu tvorbu je charakteristická přiznaná inspirace fotografií,“ píše kurátorka výstavy Renata Skřebská v obsáhlé monografii, kterou Pavlu Šmídovi vydala u příležitosti aktuální výstavy Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění). Přidávám k této poznámce básničku mého oblíbeného amerického bítníka, neboť i Gregory Corso dokázal být fascinován snímky z vlastního fotoalba. Tím zastaveným časem. Šmíd v monografii nad rodinnými alby prohlašuje: „Dlouho jsem kolem tohoto tématu kroužil. Bál jsem se jakéhokoliv náznaku osobní mytologie.“ Teď ovšem od obrazu Barvíři kráčí bez zaváhání k dílu Školní besídka, které vzniklo podle snímku z alba jeho maminky, krnovské učitelky.

Pavel Šmíd: Školní besídka. (Foto: GVUO)

„Maminka pocházela z Litultovic na Opavsku a v Krnově studovala Střední pedagogickou školu. Hned po maturitě začala učit a také se seznámila s otcem. Tohle je obraz podle fotografie maminčiných svěřenců na školní besídce, tak někdy v padesátých letech. Máma si myslela, že je vzdělává, ale spíš ty děti možná trochu mučila, když je narvala do těch kloboučků a kostýmů,“ soudí malíř podle vyděšených tváří dětí. „Spontaneita žádná, výrazy a gesta těch děti rozhodně nevypovídají o nějakém nadšení, spíše naopak,“ vysvětluje Šmíd, co ho na snímcích tohoto typu zajímá. „Všechny ty snímky ze školních besídek za socialismu jsou si podobné, od padesátých do osmdesátých let.“

S obrazem Školní besídka. (Foto: Ivan Mottýl)

Šmíd obraz Školní besídka namaloval i z jakýchsi terapeutických důvodů, neboť v dětských letech tyhle povinné akce spojené s recitací či tanečky nesnášel. Kantorky navíc musely vybírat angažované básně, nad vším vlála ta červené z „barvířské dílny“ jménem světová socialistická soustava. „Moje děti po roce 1989 už mohly dostat do vínku alespoň jakousi svobodomyslnost, pro nás to byl stres. Všechny ty fangle, průvody, oslavy a besídky.“

S mávátky a hesly souvisí i třetí dílo, které Pavel Šmíd vybral pro čtenáře kulturního deníku Ostravan.cz. Čtveřici maleb Hanebný parchant. „Maloval jsem je podle snímků v knize Hitlerovo Německo,“ prozrazuje malíř, který má blízko ke Gerhardu Richterovi i Francisovi Baconovi, byť v posledních letech tíhne i k české klasice typu Miloš Jiránek nebo Jan Preisler. Série Hanebný parchant představuje německé děti ve stejnokrojích Hitlerjugend, záměrně s odkazem na kultovní Tarantinův snímek.  A opět s tím sebetrýznivým pohledem do osobní anamnézy. „Branná výchova, jak jsem ji zažil ve škole. Všechna ta branná cvičení, střelba, samopaly, setkání dětí se zbraněmi Lidových milicí,“ spontánně říká Šmíd.

Malíř se vyhraňuje proti zneužívání dětí pro jakoukoliv ideologii, žinantní mu jsou vlastně i skauti. „Mně se líbila ta rozpačitost těch kluků z Hitlerjugend. Dítě, uniforma, to mi vždycky lezlo na nervy, ať skauti prominou, vždycky to vede k nějakému zvláštnímu vztahu. Rituál sice společnost zceluje, když se to ale emancipuje příliš, může se z toho stávat zrůdnost. A uniforma je vždy součástí nějakého rituálu, něco je na tom divného, když do toho navlečeš děti,“ vypráví o překot Pavel Šmíd. Upřímně, ovšem v časovém stresu, za pár hodin ho čeká vernisáž. A z Krnova má přijet i jeho otec, téměř devadesátník.

Pavel Šmíd se sérií Hanebný parchant. (Foto: Ivan Mottýl)

„Krnov mi dneska přijde jako strašně příjemný, zvedl se z popela. Příhraniční ruch, je tam i spousta kaváren. A jsou tam levné taxíky, takže otec jezdí každou středu za kamarády na pivo,“ sklání Šmíd malou poklonu rodnému Krnovu. A možná by proto krnovská radnice měla vypravit autobus na výstavu slavného rodáka v ostravském Domě umění. Byť samozřejmě platí, že doma není nikdo prorokem.

Šmíd je navíc sentimentální jen pár vteřin, pak se podívá pravdě do očí: „Hajlující obyvatelé Krnova při návštěvě Hitlera a potom jásající noví občané v prvomájovém průvodu. Podobné situace, podobné výjevy. Pohnutky zdánlivě odlišné. Bylo to nadšení autentické, nebo jen hrané? Radovali se ti lidé opravdu z vůdce nebo z komunistické budoucnosti? Nebo se prostě jen radovali, protože to holt dav dělá. Někdy dav dělá i jiné věci, méně sympatické, ba přímo odpudivé.“

*

Pavel Šmíd: Rituály. Kurátorka výstavy: Renata Skřebská. Dům umění v Ostravě. Výstava potrvá do 3. prosince 2023.