Bude to dárek k našemu 25. výročí, říká o chystaném albu Martin Rek z kapely Bandaband

Co vás přivedlo k nové desce? Tuším, že za tím není jen výročí. Každé album má své nutkání a načasování, nemyslíš?

Nutkání přišlo už dávno. Ale vzhledem k tomu, že je nás sedm a většina z nás se živí jinými činnostmi než muzikou, nějak se nám pořád nedostávalo času. I ta mladší část kapely má totiž čím dál víc povinností – žení se, rodí se jim potomci a manželky občas vyžadují nějakou pomoc – takže skloubit to vše je mnohdy nadlidský úkol. Ale letos už jsme si řekli, že to tak dál nejde. Pětadvacáté výročí kapely, které budeme slavit v prosinci, v tom nakonec taky sehrálo svou úlohu – zkrátka jsme si řekli, že kdybychom tu desku nenatočili teď, tak už asi nikdy.

Od poslední nahrávky uplynulo hodně vody. Osm let a mnoho obměn v personálním obsazení, to vede k zamyšlení, jak se kapela změnila a jestli se to podepsalo na jejím zvuku a žánrovém projevu…

Těch personálních obměn nebylo mnoho. Jen Pavla Švece na postu bubeníka vystřídal Tomáš Kothera. Takže zvuk kapely se asi příliš nezměnil. Snad jen že občas fouknu do harmoniky, což kdysi nebývalo. A žánr? Vždy jsme byli trošku nezařaditelní a tak to zůstalo. Většinou říkám, že hrajeme prostě písničky. České a naše. Ale můžeme říct, že se na desce objeví klasické blues, funky, samba, bigbít, skoro folková balada, ale i jazzový šraml. A teď mudruj, do jaké škatulky to zařadit…

Těžko zařaditelný žánr… Jak, kde a s kým probíhalo samotné nahrávání? Splnil výsledek očekávání?

Ve Studiu V ve Zlíně jsme natáčeli už naši minulou desku Když hraju. Spolupráce s Petrem Vavříkem (Buty) a Marcelem Gabrielem (Mňága a Žďorp) se nám moc líbila, takže jsme tam opět zakotvili. Určitě bychom našli třeba technicky vybavenější studio, ale pro nás je asi nejdůležitější ta pohoda, se kterou zmínění pánové k natáčení přistupují. A Petr Vavřík skvěle funguje jako filtr, když má člověk nějaké moc maximalistické sklony. Vždy se radši přiklonil k verzi, která měla nějaké nedostatky, ale měla atmosféru, než k relativně lepší stopě, která ale ztratila duši. Ještě jsme ve fázi míchání, leštění a šperkování, takže o výsledku mluvit nemůžu – ale s tím základem jsme spokojeni.

Z nahrávání alba. (Foto: archiv M. Reka)

Technika se vyvíjí téměř pod rukama. Překvapilo vás něco nového, nebo jste kráčeli zavedenými cestami?

Když si poslechneš naši muziku, je ti jasné, že to o nějakém zvukovém experimentování není. Klavír zní jako klavír, kytara jako kytara. Pokroků techniky jsme využili snad jen v tom, že několik maličkostí, kterými jsem ve studiu nechtěl zdržovat (jako třeba foukací harmoniky) si zrovna dohrávám doma a jen je Petrovi pošlu k mixu.

Rozhodli jste se nahrát jedenáct songů. O čem jsou nové písně?

Je to jako u naší předešlé tvorby o všem možném, prostě příhody či nálady, které přináší život. Ale vzhledem k tomu, že o textovou stránku se dělím já s mým vrstevníkem Lubošem Reichem, je asi logické, že z textů občas probleskuje jistá melancholie. Přece jen nám klepe na dveře šedesátka. Ale já se nerad beru moc vážně, takže poslední skladba to všechno shodí – a vyjde z toho, že hlavně „pohoda jazz“!

Vznikal materiál na nové album snadno, nebo jste se spíš nadřeli?

Ty písničky vznikaly průběžně, celých osm let od poslední desky. Některé dokonce prošly několika verzemi. I na koncertech už většina z nich zazněla. Takže ve studiu už jsme toho moc nevymýšleli, šli jsme tam s jasnou představou, jak by to mělo vypadat a znít, a změny byly už jen minimální. Jen u jedné písničky jsem nabyl dojmu, že by z ní nebyl špatný duet – a tak jsem oslovil kamarádku Kateřinu Huberovou, která má přesně ten alt, který jsem si představoval. A myslím, že to vyšlo.

Kateřina Huberová během nahrávání písně. (Foto: archiv M. Reka)

Bylo z čeho vybírat? Zůstaly nějaké písně v šuplíku? Co s nimi dál bude?

Vždycky něco zůstane. Tentokrát se do studia neprobojovalo minimálně pět víceméně hotových kousků. Co s nimi dál? Samozřejmě je budeme hrát. A třeba si sednou a objeví se na nějaké další desce.

Album nese název Žádná múza. Na první dobrou člověka napadne, že nevěříte na inspiraci, ale na normální poctivou práci. Jak to vlastně vidíš?

Inspirace je důležitá, jistě, ale jak často přijde? Ke mně osobně v posledních letech stále střídměji. A i když v repertoáru máme i písničky, které jsem napsal prakticky „na první dobrou” (kupříkladu text Jirka se neozval), nakonec jsme stejně vždycky skončili u toho, že písničku je potřeba poctivě odpracovat. I když někdo z nás přijde s nápadem, a je jedno, jestli je to text, harmonie nebo melodie, stejně to vždycky vyžaduje investovat spoustu času, dřiny a dohadování, než na zkušebně dojdeme ke shodě. Každou jednu písničku si zkrátka musíme vysedět a odžít. A podobné to bylo i se samotným názvem alba. Diskutovali jsme o něm týdny, a pořád to nebylo ono. V písničce Asi ti nikdy nezazpívám, kterou všichni bereme jako takovou možná nejdůležitější nebo nejvýraznější z celého alba, se o něčem podobném zpívá. Že prostě sedím a nápad nepřichází. Dalo by se říct, že ten název na nás zbyl.

Na pomoc s financováním projektu jste založili sbírku na Doniu. Co vás k tomu vedlo?

Deska vychází pod hlavičkou spolku pro kulturu Must-art a crowdfundingovou sbírku jsme v minulosti už několikrát využili při různých jiných projektech. Vždy to dopadlo úspěšně a velmi nám to pomohlo s financováním dané věci. Sbírka má tu výhodu, že člověk někde jen nenatahuje ruku a neprosí: „Přispějte nám na desku”. Lidé si mohou desku v podstatě koupit v předprodeji, nebo si za své peníze vyberou třeba lístky na koncert či další z mnoha odměn, které nabízíme (přispět můžete ZDE). I tak do desky vrazíme spoustu peněz, které se nám nikdy nevrátí. Tak to dnes bohužel je. Jenže když máte 25 let kapelu, která vám dělá radost a na kterou jste pyšní, tak i když je jasné, že už asi neobsadí první příčky hitparád, stejně vám to stojí za trochu energie, případně za pár korun z vlastní kapsy. Já osobně té desce věřím – a chci, aby tu po nás zůstala.

Martin Rek. (Foto: archiv)

Album Žádná múza vyjde na cédéčku. Věříš stále na tuto platformu? Mám dojem, že hodně muzikantů už na cédéčka rezignovalo. Nikdo je nekupuje, téměř nikdo to nemá na čem přehrát…

Hodně jsme to řešili a samozřejmě jich nebudeme lisovat nějaké absurdní množství. Je nám jasné, že tento formát je v těžké defenzivě – ale ten pocit, až budeme držet v ruce to čerstvě vylisované album, ten nám za to stojí.

Jak budete album prezentovat? Už máš představu, kde proběhne křest a kam asi vyrazíte zahrát? 

Křest proběhne 3. listopadu v klubu Parník. A kam dál? Klasicky – všude možně po regionu. A s trochou štěstí i za jeho hranice. Ale vzhledem k tomu, že jsme si to album nadělili k pětadvacetiletému výročí kapely, které budeme slavit v prosinci, zvu vás tímto s předstihem i na narozeninový koncert. Každý rok hrajeme v Parníku mezi vánočními svátky a letos to jen pojmeme v trochu větším stylu. Takže si, prosím, zapište do svých diářů: 3. listopadu křest, 28. prosince výročí. Těšíme se na vás.