Kronikář ostravského bigbítu Tomáš Milich: Ať někdo vyžene z kultury konzumní debilitu, než nás všechny sežere

Jak ses vlastně dostal k bigbítu?

K bigbítu jsem se dostal samozřejmě srdcem. Jelikož jsem v mládí bydlel v rodinném domku, tak mě svítání této hudby, produkované tehdejšími teenagery se španělkami na klepáčích ostravských sídlišť, kde hráli naposlouchané písně z rádia Luxembourg, minulo. Tato hudba mne ovládla v rámci „Tanečních čajů o páté“ se skupinou Majestic a na nedělních diskotékách Pavla Fialy a Karla Šnapky. Posléze jsem začal chodit do Školky, ne dětské, nýbrž do hudebního klubu stejného názvu, i když ten objekt zbylý z havířské kolonie Šalamoun hned naproti Domu kultury byl původně i školkou skutečnou. Tam bylo hnízdo, kde se scházeli všichni, co propadli bigbítu a myšlenkám přímo volnomyšlenkářským – československá odnož kultury hippies. Také jsem nahodil na své mladé lebce takvané háro čili deku. Samozřejmě jsem pak na ulici budil pozornost až nelibost. Projevy některých „zasloužilých“ občanů nebyly zrovna lichotivé – ale snad šlo o vzdor, ne? A to jsme chtěli.

A čím jsi vzděláním a profesí?

Původním vzděláním jsem byl mechanikem měřící a regulační techniky, později jsem působil jako pomocný konstruktér v různých podnikových projekčních kancelářích. Posledních osm let jsem pracoval doma výtvarně pro jednu nejmenovanou porubskou tiskárnu. Mým druhým já vždy bylo výtvarno. Tomu se věnuji dodnes – grafice, kolážím, ilustracím a knižní tvorbě.

Hrál jsi někdy v nějaké kapele, nebo jsi odjakživa kronikářem tohoto fenoménu?

Nějaké malé ambice byly v mládí. Jelikož maminka byla klavíristka, tak mě směrovala ke klasické hudbě. Asi čtyři roky jsem chodil do lidové školy v Mariánských Horách. Na úsvitu rokenrolu mě to samozřejmě táhlo víc ke kytaře, jenže po dvou letech mi zdravotní handicap vzal schopnost udržet čistý tón prstokladu u velkého barré. S kapelami byl amen. Až mnohem později jsem se „zasamoučil“ na zobcovou flétnu a paradoxně jsem se vrátil ke klasice – doma, jen tak pro radost. Jelikož mi kámoši muzikanti v době zlatých šedesátek přezdívali „agentura Tom“, což v pozdním věku vyústilo v zasloužilé kronikářství. Základem této mé činnosti je skutečnost, že ti kamarádi a známí bigbíťáci se mnou úspěšně zestárli, i když někteří v cíli chybí. To je život. Ti, kteří ještě hrají, případně udrží myšlenku a moč, jsou základem mé amatérské publicistické činnosti.

Ostravskou rockovou scénu mapuješ od šedesátých let. Jak na ni vzpomínáš?

Ty šedesátky byla dost zvláštní doba – ale jen do roku 1972. Potom normalizace a šmytec. I přes temná mračna reálného socialismu prosvítaly mnohé paprsky rokenrolu. Paradoxem bylo, že začínající kapely měly mnohdy svého zřizovatele, který jim sehnal aparaturu i zkušebnu a přispíval na koncertování. Nebylo to zadarmo. Musely být pod hlavičkou zřizovatele např. Nové huti Klementa Gotwalda, Dolu ČSM apod. Musely vystupovat na různých šibřinkách, Dnech horníků či při náboru hornických učňů nebo na pionýrských táborech. Ti méně šťastní se trápili s amatérsky postavenými aparaturami, kde zvukař pájku prakticky nepustil z ruky, za mnohdy hustého čpavého kouře. Reprosystémy se vyráběly také svépomocí a obsahovaly množiny různorodých reproduktorů z rádií, popřípadě z rozhlasů po drátě nebo hlásičů ve školách či fabrikách. Prostě začaly hromadně mizet „neznámo kam“.

To zní až neskutečně! Jaké kapely byly v té době v Ostravě v kurzu?

V Ostravě se v počátcích hojně holdovalo tvorbě Beatles, Rolling Stones, The Kinks, Manfred Mann a jiným kapelám. V repertoáru tehdejších souborů se začaly objevovat písně od Black Sabbath, Budgie, Grand Funk Railroad, Led Zeppelin, tedy spíše tvrdšího hardrocku. Hráli se také The Cream, Jimi Hendrix Experience, Mountain, The Gun apod. Dále byl hrán hodně černý soul, který se stal doménou Věry Špinarové, Petra Němce či Marie Rottrové. Některé soubory měly část tvorby složenou s vlastních skladeb.

Jak došlo na tvou známou přezdívku Gumová noha?

Moje gumová přezdívka vznikla někdy v letech 1967 až 1968. Váže se k ní poněkud bizarní historka, v těch dobách ovšem nijak neobvyklá. Kráčel jsem z nějaké hudební produkce v dobrém rozmaru po náměstí Lidových milicí a zakopl jsem na asfaltové bublině, která mi vstoupila do cesty. Na tomto náměstí byly stovky bublin umně vytvořených socialistickými asfaltéry. Tato nešla minout. Jak tak letím vzduchem, něco jsem chňapl, a to mi zůstalo v ruce. Říkám si – hele výložka, a to policejní. Nade mnou stál orgán zvaný všemi „Fugas“ pro svůj komický vzhled. Popadl mne a odvlekl do policejní Volhy.

Bigbít neměl za komunismu nikde na růžích ustláno, jak to probíhalo v „mamulovské“ Ostravě?

Na vše dohlížela „přehrávková schvalovací komise“. V případě Ostravy v čele s harmonikářem Oldou Matušínským, přezdívaným muzikanty „velký inkvizitor“. Ten požadoval hraní lidových písní, většinový podíl českých skladeb, u zahraničních pak předložit české překlady. Násilně se také měnily názvy kapel do české podoby – tak vzniklo Strakatý máslo, Jabločko a mnohé jiné. Navrch musela být splněna zkouška z Velké říjnové socialistické revoluce a politické průpravy. Později byly kapely vytlačeny do širokého okolí na vesnické zábavy a tancovačky. V roce 1972 na vrcholu politické husákovsko-mamulovské normalizace bylo zrušeno všechno: bigbít i dlouhý vlas.

Přesto pozornost „cenzorů“ časem povolila, když právě v tomto městě zahájil svou kariéru Citron. Je pravdou, že tato kapela hrála s tichou podporou totalitního režimu a měla možnosti, které jiné kapely neměly? 

O tom těžko hovořit, je to hodně citlivé téma. Proslýchaly se různé konspirační teorie. Netroufám si to hodnotit. Ale je pravdou, že komoušům občas proklouzlo něco mezi prsty. Třeba na jedné straně bojovali proti tomu imperialistickému bigbítu a přitom výrobce naprosto úžasných bigbítových kytar Jolana zahlcoval naše prodejny hudebních nástrojů úplnými kytarovými klenoty. Možná šlo o schizofrenii.

Napsal jsi o ostravském bigbítu několik vynikajících knih. Setkaly se s kladným ohlasem veřejnosti? 

Měl jsem obavy, že to budou ležáky. I takový skvělý ostravský muzikant textař a skladatel jako Jiří Neduha ze skupiny Zpocený voko mi popisoval, jak má plnou půdu svých knížek a nejdou na odbyt – a to je prosím pan spisovatel. Jeho povídky jsou legendární. Z těchto mých dvou knih o ostravském bigbítu se z každé prodalo 200 kusů. Moje výhoda byla v tématu a dědkům muzikantům se oprášila paměť a vrátilo se jim mládí.

Aktuálně jsi zanechal stopu v dokumentu Josefa B. Odstrčila. Jaké kapely se v tomto snímku objeví a do jaké míry ses podílel na celkové koncepci? 

Josef B. Odstrčil mě oslovil po přečtení mé knížky Léta 60á & 70á Bigbeat Ova aneb Sklerotikon přeživších ostravských bigbíťáků s nabídkou vytvořit filmový dokument o této knížce a tématech v ní popsaných. Nakonec vznikl celovečerní film dlouhý přes dvě hodiny. K mé radosti mi byla dána volná ruka v tvorbě do dokumentu. Ten je obohacen o spoustu dobových fotografií, článků, plakátů, dobových obalů vinylových desek apod. Rovněž mi bylo umožněno ve velké míře použít mé barevné koláže k jednotlivým tématům o bigbíťácké minulosti našeho mládí. Tento filmový exkurz do minulosti je ještě obohacen vstupy známých osobností, které mají co říci k daným tématům. Kromě toho film obsahuje videoukázky skupin, které se na tehdejší hudební scéně vyskytovaly a věnují se aktivně muzice dodnes – za mnohé Citron s Vladimírem Kubalou, Fat Mattres v hale Tatran, The Beatles Collection Band, Hastr, Firedog, R.U.R, SG Sjetý Gumy, Retro B, Speciál, Viktor Sodoma & Matadors, Czesław Niemen, aj. Jde o práci tvořenou společnými silami, ale výstižná koncovka v profesionální kvalitě je pouze díky Josefu Odstrčilovi.

Premiéra filmu se odehraje v klubu Parník. Jak tato akce bude probíhat a co bude na programu? 

V pátek 22. září 2023 od 17 hodin se uskuteční nejprve premiéra celovečerního dokumentárního filmu Josefa B. Odstrčila podle mé knižní předlohy Léta 60á & 70á, která mapuje ve svých kapitolách dobu rozbřesku „ostravského bigbítu“. Filmové zpracování je obohaceno o vstupy známých pamětníků – za mnohé zpěváka Petra Němce či kytaristy Andonise Civopulose, filmové a zvukové ukázky i spoustu dobových plakátů a historických fotografií. Později večer proběhne v Parníku koncert ostravské skupiny Speciál se zpěváky Dášou Czinege Glatzovou a Petrem Němcem, která zahraje průřez z tvorby tehdejších zahraničních skupin, včetně skladeb z repertoáru legendární ostravské zpěvačky Věrky Špinarové, kterou Speciál mnoho let doprovázel.

Máš tušení, kdo z pamětníků a spolubojovníků ostravského bigbítu na akci dorazí?

Akce už je téměř vyprodána a přijde spousta známých muzikantů a fanoušků. Za mnohé: Ivan Kožušník (Flamingo, Perpetuum), Petr Vitásek (Star, Moribundus), Jiří Neduha (Zpocený voko), Jiří Gacka (Star), Zdeňek Nohavica (Uzel), Lumír Ptáček (Kanagom, Cross Orchestra), Jan Horror Holuša (Sains, Hastr, Firedog), Jarda Čorný Mitura (Vega, Kaktus), Dušan Folwarczný (R.U.R., SG Sjetý Gumy, Lautr), Luboš Chytil (Strakatý Máslo) a Jiří Krejčí, současný ředitel divadla Petra Bezruče (Citron, Kanagom, Kaktus, Video, Retro B)…

To je úctyhodný seznam! Chystáš do budoucna další projekty? Připadáš mi neúnavný jako maják na stráži… 

Vedu úvahu, zda vydat doplňkovou publikaci ke knize Sklerotikon s mnohými dobovými fotografiemi, dále pořádám šestý Old Fesťák v Hudebním bazaru a po úspěšné vinylové LP burze v hudebním klubu Parník chceme pokračovat pravidelně jednou za měsíc tamtéž. Momentálně pracuji na obří koláži s tisíci detaily, z které hodlám vytvořit i knihu v podobě leporela ve velkém formátu a udělat následovně výstavu. Dopředu mě tlačí posedlost a tvůrčí trýzeň – jen aby to nebyl „Alzheimer“.

U tebe nemám obavy. A jakých ostravských kapel si nejvíc považuješ? 

Zpocený Voko, Rockomotiva, Hastr, Retro B – kapela DPB, Speciál, Moribundus, Ozzsabbath Band Petra Latnera.

Sleduješ také současnou ostravskou scénu a mladší kapely? Pokud ano, které považuješ za nadějné a inspirativní?

Ostravská nynější scéna mě moc nebere, i když se čas od času nějaká mladá talentovaná formace objeví – např. Coincidence, The Sekretz. Taky některé revivaly starých kapel občas překvapí.

Máš nějaké přání, které by sis rád splnil? 

Objevilo se průběžně pár signálů, které momentálně zhasly dříve, než začaly být realizovány. Mám na mysli možnost natočit hraný film podle Sklerotikonu nebo divadelní hru. Věřím, že se to jednou podaří. Hlavní přání obecného charakteru zní: ať někdo vyžene z kultury konzumní debilitu, než nás všechny sežere.