Často večer nemůžu usnout, jak se těším na další den, říká Jiří Krhut, který odlétá na turné po Austrálii

Dokážete zrýmovat úplně všechno?

Záměrně vyhledávám rýmy, které jsou pro mě výzvou. Mám kamaráda, který studoval češtinu, známe se třicet let a různě se štenkrujeme. Asi bych dokázal zrýmovat všechno, i když to je na delší debatu. Moc zajímavé nejsou rýmy stejného slovního druhu, třeba stůl a vůl, to je prostě nuda. Lepší je třeba gesta a přestat, jakože podstatné jméno a sloveso. Asi to prostě dokážu, ale jestli mě někdy někdo nachytá, tak budu vlastně jenom rád. Je to vzrušující.

Někdy člověk zjistí, že má na něco talent už v útlém dětství, někdy potřebuje dozrát. Byl jste šašek už od školky?

Na střední škole jsem byl určitě třídní šašek, který imitoval a parodoval profáky během přestávek. Obecně mám potřebu být středem pozornosti, i když to zrovna nikdo nevyžaduje… (smích)

Když jdete na jeviště s něčím novým, máte trému?

Za roky, co vystupuji, se moje tréma změnila v pocit zodpovědnosti. Jsem natěšený, ale ne paralyzovaný. Hlavně vždycky doufám, že tam nebude v hledišti nějaký debil, ať mi nevypadne text, neselže technika a podobně. Řekl bych, že právě hodně záleží i na lidech, na tom, jaké se namíchá hlediště. Někdy se stane, že dělám potřetí za sebou stejnou show a lidé se pokaždé smějí něčemu jinému. Někomu stačí fóry na první dobrou, někdo potřebuje dva „zárožáky“, ale už to není tréma. Poslední trému jsem měl před vystoupením ve Všechnopárty u Karla Šípa. Objevila se u mě asi po dvaceti letech, protože to pro mě byla velká věc. Vzhlížím k němu. Když mě pozval, tak jsem byl nažhavený, ale zároveň jsem doufal, že něco nepokazím. Najednou vás nevidí jen region, ale jste vidět celostátně. Můžete si hodně dveří otevřít, ale také zabouchnout.

Jak se projevuje divák debil?

Myslel jsem diváka, který se za každou cenu snaží stáhnout pozornost na sebe, případně vám nějakým způsobem krade show. Záleží na tom vystupujícím, jestli ty koně z uzdy pustí. Snažím se diváky hodně zatahovat do děje, jsou součástí vystoupení, zvu si je i na jeviště, takže se v takové chvíli může najít člověk, který začne dělat strašnou legraci. Pak jsou ale taky lidi, kteří se ze začátku tváří divně, ale pak je z toho skvělý fór. V jedné písničce zpívám, že zdržuje jak Rosický v nastavení. A v první řadě říká jeden pán nahlas, že zpívám úplné pičoviny. Tak samozřejmě v tu chvíli nevíte, tak jsem řekl „prosím?“ A on odpověděl, že Rosický se do nastavení nikdy nedostal. Pobavil nás všechny a dodnes to používám jako fór. Jinak debil je třeba divák, který přijde úplně opilý, nebo člověk, který si koupí lístek do první řady a pak se tváří, že je tam za trest. Je super, že debil může být vlastně každý.“ (smích)

Se Štěpánem Kozubem. (Foto: Petr Hrubeš)

Proslavilo vás také propojení se Štěpánem Kozubem. Je to ranec legrace a k tomu děláte skvělou hudbu. Takové propojení u nás není úplně běžné. Máte pocit, že jste v tomto výjimeční?

My oba jsme showmani, strašně nás to baví.  A celé to vzniklo tak, že Štěpán si mě našel, protože mě poslouchal už dřív a líbily se mu moje písničky. Poprosil mě, abych mu napsal něco přímo na tělo, takže to všechno začalo songem Prásknu bičem. Protože ale máme takové melancholické písničky a nechceme dělat koncert v této jedné energické rovině a nechceme pak diváky posílat k psychologovi, tak se snažíme to vyvážit povídáním a různými anekdotami. Lidé jsou tím pádem na takové houpačce, čímž je tento projekt unikátní. Zároveň jím neplýtváme, protože Štěpán toho má spoustu, já mám taky hodně svých projektů. Nechceme zevšednět. Rád bych ale řekl, že jsem vděčný za tak mladého člověka, jakým je Štěpán. On chce totiž dělat hudbu stylu Hegerová, Hapka – Horáček, Müller a podobně. Rozumíme si, i když jsem o generaci starší. Štěpán má navíc úžasný, já tomu říkám, přenos na posluchače, že texty dokáže na lidi přenést. To taky nedokáže každý. A fakt masakr je, že jsme oslovili lidi napříč věkovými kategoriemi, protože nám píšou dvanáctileté holčičky, třicetileté maminy od rodin i babičky, teď nedávno mi psal jeden pětasedmdesátiletý děda, že dvacet let nevzal kytaru do ruky a že díky cédéčku Prásknu bičem zase začal hrát. To je ta největší odměna. Teda vedle těch peněz, co za to máme (smích)…

Čeká vás obrovská výzva. V říjnu vyrážíte na australské turné, kde budete vystupovat pro našince. Jak se to upeklo?

Komunita Čechů v Austrálii je početná a žije tam i jeden člověk ze Sokola Sydney, který sleduje dění v Česku, sem tam o prázdninách sem i jezdí. Jmenuje se Petr Balcárek a snaží se zvát české interprety do Austrálie. Dohodli jsme se na nějakých podmínkách, kdy tam jedeme ve třech. Beru svou manažerku a svého zvukaře, protože to není jednoduché vše nazvučit. Nemůžu celý ten technický scénář někoho v Austrálii jen tak učit a chci mít hlavně klid. Celé to vzniklo už v listopadu minulého roku, měli jsme jet původně už na jaře, ale připadalo nám to moc rychlé.

Poutač na australské turné.

Těšíte se? Byl jste předtím někdy v Austrálii?

Nikdy jsem tam nebyl, takže i proto se těším. Sice jsem říkal, že bych se do Austrálie chtěl někdy podívat, ale nevyšlo to, tak teď je super, že můžu tuto cestu spojit s prací. Navíc ta komunita je neskutečně vstřícná. Máme zajištěné pěkné bydlení, auto, které nás bude převážet. Máme i letenky, protože ona to není sranda, jen letět třeba ze Sydney do Perthu, to je čtyři hodiny ve vzduchu. Jsme tam tři týdny. V Austrálii se fakt za kulturou chodí v pátek a v sobotu, takže proto jsme tam relativně dlouho, to si ještě vydupali vystoupení v Adelaide v neděli. Mám z toho radost. Když už tam cestujeme, tak bych zahrál klidně i na úpatí hory nebo na poušti. Do volných dnů nám připravili i program, což je úžasné. Půjdeme se podívat na velryby, čeká nás výlet do Blue Mountains. Bude to určitě skvělé. A to se ještě ozval Auckland, že jestli bychom nepřijeli, když už budeme v Austrálii, tak ještě uvidíme, jestli nakonec nepoletíme i na Nový Zéland.

Budete poprvé vystupovat ve vzdálenějším zahraničí?

Ano, vidíte, to jsem si ani neuvědomil. V Polsku jsem vystupoval hned za hranicemi, takže oni rozumí češtině. Na Slovensku jsme měli se Štěpánem koncert v Bratislavě, takže to nepočítám, tam je to stejné jako u nás. Jako bývalý učitel angličtiny bych neměl problém udělat show v angličtině, ale přece jen je to o hře se slovíčky, o rýmech.

Jaká je poptávka po lístcích v Austrálii?

Zvažovali jsme s manažerkou ten krok déle. Jednalo se o určitý risk. Když hraju někde tady u nás, tak je třeba vyprodaný kulturák pro 400 lidí. Dokážu si představit, že takové to v Austrálii nebude, ale to je mi jedno. Jsem připraven, že tolik lidí tam klidně být nemusí. Tam to nebude moc o sociálních sítích, i když to skrze ně pumpuju, ale spíše sázíme na samotnou komunitu, že si to mezi sebou řekne. Šuškanda byla, je a bude nejsilnější reklama. I kdybych na tom turné nevydělal a pokryly se jen náklady, tak to neřeším. Nevymyslel bych to sám, ale když se ozval Petr, který je schopen komunitu Čechů zmobilizovat, tak jdeme do toho. Zážitky vám nikdo neukradne. Je to pro mě výzva a poslání. Duchovní věci jsou nakonec víc než peníze.

Ozval se někdo další ze zahraničí, že by chtěl vystoupení pro své krajany?

Kromě Aucklandu se dokonce ozvali ze Chicaga a z Londýna, tak uvidíme.

Bojíte se létání?

Naštěstí ne! I když byla jedna doba asi před patnácti lety, kdy jsem letěl s kamarádem jeho soukromým letadlem a dostali jsme se do takové vývrtky na několik sekund, kdy já o něco v té kabině zavadil. On jako zkušený pilot letadlo vyvážil, nicméně ten okamžik ve vás vyvolá jakousi panickou ataku. Měsíc jsem se z toho nějak dostával, ale věděl jsem, že jedinou cestou z toho ven je zase někam letět. Tím se to spravilo a teď si létání užívám.“

Jak vás tak poslouchám, nechyběl vám ten drajv vystupování, když jste byl v minulosti „jen“ učitelem angličtiny na vysoké škole?

Ani ne, dlouho jsem byl bubeník třeba v kapele Nedivoč nebo Neřež. Bubeníci bývají trochu upozadění, takže jsem někdy remcal a vím, že jsem byl trochu otravný. Prostě se rád předvádím a jsem rád, že to ostatní baví. To je takový ten sobecký uzavřený kruh, že děláte věci, protože vám dělají dobře. I když jsem nikdy netoužil po slávě, protože to je až ten druhotný efekt toho, že vás lidé poslouchají, dívají se na vás. Vždycky jsem chtěl být ale vnímán a toužil jsem dělat lidem radost.

Z Varieté Jiřího Krhuta. (Foto: Barbara Chlebová)

Musím se vás zeptat, čím jste více? Bavičem, nebo tím melancholickým skladatelem? Neumím si úplně představit, že třeba před třiceti lety a dál bavič přijde na jeviště se sladkým dřevem a zahraje nějakou smutnou baladu.

Vidíte, a tímhle břemenem trpím celý život! Já jsem prostě jen strašně tvůrčí. Mě napadají fóry, když jenom třeba běžně mluvíte. Kolikrát říkám kamarádům, že kdyby věděli, co všechno se mi honí hlavou, když mluví, tak by nechtěli být mnou. Myslím si, že jsem člověkem mnoha schopností. Hraju na klavír, kytaru, bicí. Zpívám, nejsem žádný „belcanto“, ale hudební sluch mám. Jsem manuálně zručný, což jsem zdědil po tátovi. Udělal jsem si třeba celou kuchyňskou linku. Se Štěpánem si děláme legraci, protože on to má dost podobně. Tak jsme si říkali, že jak bůh rozdával talent, tak na nás to tak nějak vysypal a řekl, tak a teď si s tím poraď. Je to zodpovědnost mít tolik schopností. Přál bych ale všem moje pocity, protože já kolikrát večer nemůžu usnout, jak moc se těším na to, co mě další den čeká. Jsem si vědom toho, že je to vzácnost, protože spousta lidí se bojí rána, protože do práce musejí vstávat, ale já chci vstávat.

Jsme v Česku a Češi jsou závistiví a nepřející, tak mi teď raději řekněte, co vám nejde.

Vůbec neumím hrát na housle a saxofon. Ten mě strašně přitahuje, chtěl bych na něj umět hrát, ale vím, že by to byla dlouhá cesta, takže když je potřeba, mám na to lidi. Můj kamarád Michal Žáček bydlí kousek ode mě, je to skvělý saxofonista, takže ten mi pomůže, když potřebuju někam nahrát ságo. A co dál? Já nevím, sporty mi vlastně taky docela šly, umím vařit. Jo, už vím! Neumím francouzsky. Třikrát jsem se o to pokoušel a vždy jsem to vzdal. Sice se řekne, že je to jazyk blízký angličtině, ale prostě mi nejde.

Kým by byl Jiří Krhut, kdyby nebyl bavičem, muzikantem a učitelem?

Vůbec si neumím představit, že bych dělal něco jiného. Hlásil jsem se na práva na vysokou, sice jsem se dostal, ale byly devadesátky, tlačenka a kdovíco, nicméně kdybych tam šel, tak bych možná byl zpívající právník jako Ivo Jahelka.