Tomáš Knoflíček: Jsem dítětem Marxe a Coca-Coly

Vystudoval jsi dějiny umění na Palackého univerzitě v Olomouci, která je známá svým zaměřením na středověkou ikonografii. Sám jsi ale rozkročen mezi středověkem a současností, v čem ti jednotlivé epochy imponují a která je ti ve výsledku bližší?

Středověku se věnuji stále méně a je to spíš takový doběh na setrvačník. Určitě si ale zkušenost s ním přenáším i do současného umění. Dokonce si troufnu říci, že mě právě tato zkušenost nasměrovala k tomu, abych současné výtvarné dění nahlížel především prizmatem veřejného prostoru a kladl si otázky, jakou společenskou roli umění plní. Jestli mě totiž na středověku něco fascinuje, tak je to moc, která byla umění svěřená. Přirozeně se s touto mocí pojila i zodpovědnost a se zodpovědností i rozsáhlý aparát norem a nařízení, co a jakým způsobem zobrazovat. To současné se už fakticky ničím řídit nemusí, s nabytou svobodou ale logicky přišlo o svou váhu. Může říkat, co chce, jen málokdo ho však poslouchá. To, že mě něco fascinuje, ale ještě nutně neznamená, že po tom volám. Konečně na život ve středověku bych asi byl moc zhýčkaný (smích)…

Myslíš, že má současné umění ještě nějaký dopad do společnosti? Nebo je již definitivně uzavřeno v subkulturní bublině?

Věřím, že ano. Věřit ovšem neznamená vědět. V každém případě jsem přesvědčený, že se energie, kterou tahle „subkultura“ generuje, někde ukládá a skrytě působí. Obzvláště intenzivně jsem si to uvědomoval během covidu, kdy proběhla řada výstav, které nikdo fyzicky neviděl. Mnozí to považovali za absurdní, mě to naopak vzrušovalo; galerie jako jakési schránky na relikvie, kterých se nesmí nikdo dotknout, ba je ani uzřít. To je přece skvělé! Jestli umění přisuzuji nějaký významný společenský „účel“, tak ten, že generuje věci s obtížně postižitelným výsledkem. Ve společnosti, která je výsledkem (ideálně kvantifikovatelným) posedlá, je podle mě právě toto velmi důležitý imperativ. Samozřejmě, že s tím ale u potenciálního publika opakovaně naráží. Většina nechce slyšet další otázky, chce znát řešení. Právě to by ale umění podle mě nabízet nemělo, nebo přinejmenším ne to jednoznačné.

Existuje z tvé pozice pedagoga nějaký jednoduše načrtnutelný vývoj uměleckého myšlení v posledních dekádách? Proč si myslíš, že lidé jdou studovat umění?

Uf, jak jsem říkal, nevěřím moc na jednoduchá řešení, tím méně ve světě současného umění, který dávno pozbyl nějaký dominantní narativ (pokud v něm něco takového vůbec kdy bylo). A proč chodí lidé studovat umění? Nevím, nutnost, rozmar, naivita, vášeň, pohodlnost, nutkání, náhoda? Je to různé. Být umělcem je tak trochu být zároveň hendikepovaný i privilegovaný, záleží jen na úhlu pohledu. V každém případě díky za to, že takoví lidé mezi námi stále jsou, díky za jejich jinakost.

Nedávno se rozpoutala horlivá diskuze kolem údajné přecitlivělosti studentů v souvislosti s odchodem Jiřího Černického z UMPRUM, máš jako dlouhodobý vysokoškolský pedagog podobnou zkušenost z postojů a myšlení nejmladších generací na ostravské Fakultě umění? Pokud ano, čím si tuto prokřehlost a hyperkorektnost vysvětluješ?

S klidným svědomím říkám, že ne. Nejsem ale v pozici ateliérového vedoucího nebo asistenta, kde je vzájemná výměna názorů mezi pedagogem a žákem mnohem intenzivnější. V mnoha věcech ale boomer nepochybně budu, přinejmenším tím, že si občas tuto generaci projektuji do budoucna a zamýšlím se nad tím, zdali je křehkost tou správnou výbavou, s níž čelit kolapsu ekosystémů a společenské soudržnosti. Možná je ale právě tato křehkost – nebo lépe citlivost – nejlepší způsob, jak této katastrofě na poslední chvíli předejít a příroda (nebo kultura) nám v ní demonstruje svoji odolnost.

Kromě práce pedagoga a kurátora se věnuješ zvukovému designu. Právě ti vychází nové album, vězí za akustickým terénem i nějaké vizuální cloudy? Transformuješ viděné do zvuků, nebo je komponování ryze autonomní oblast, v níž spíše odpočíváš od všudypřítomné obrazové hegemonie?

Takto o tom asi nepřemýšlím. Práce se zvukem je pro mě primárně spíše stimul pozornosti, prostor, ve kterém fixuji svůj nepokoj, a možná trochu i forma psychohygieny. Moc rád chodím s mikrofonem a sluchátky ven. Zvuky snímané mikrofonem zní v uších jinak než ty reálné, člověk je najednou schopen vnímat mnohem více a intenzivněji podněty, které se kolem něj odehrávají. Nevím k čemu to přirovnat, snad k panoramatické kameře, už se nedíváš jen před sebe, ale vidíš zároveň vše kolem tebe, uvědomuješ si ten prostor a sebe sama v něm…

Jak skládáš hudbu? Je to systematická práce, na níž máš vyčleněn čas, nebo to probíhá živelně? A kde všude lovíš zvuky?

Nejsem žádný lovec, spíš flaneur, jehož kroky ovlivňují náhody, takže žádné náročné výpravy za zvukem nepodnikám. Pracuji s každodenními zvuky, které mám na dosah ruky / ucha, a ty pak vplétám do zbytku hudební matrice. Svým způsobem je to tedy „jen“ další hlas v polyfonii. S oblibou ale hledám hranici, kdy se tento materiál vymkne kontrole a přehluší nebo přinejmenším podkope základy původní hudební struktury.  A ano, asi mám rád systém, bez kterého jen stěží dociluji nějaké imerze. Jinými slovy během cyklu vlastně nejsem schopen dělat nic moc jiného, přičemž je zábavné na sobě pozorovat, jak se se stoupající mírou citlivosti vůči okolí sám tak nějak zapouzdřuji. Někdy pak ani nejsem schopen mluvit. Jako socializační prostředek u mě tedy hudba dvakrát nefunguje. (smích)

Už od roku 2013 organizujete s Liborem Novotným (v současnosti i s Kateřinou Štroblovou a Jakubem Frankem) festival současného umění ve veřejném prostoru Kukačka. Vím, že vyjednávání s úřady vždy nebylo lehké, ale zajímá mě, jestli se k nějakému ročníku váže něco mimořádného. Třeba incident nebo jiná forma nárazu současného umění do jinak hluchého a slepého veřejného prostoru?

Kukačka vlastně stojí na velmi podobném základu jako moje práce se zvukem. I u ní nám šlo především o snížení prahu citlivosti vůči prostoru / místu, které obýváme, zkrátka přimět kolemjdoucí, aby jej nahlíželi nově, intenzivněji, ať už v tom pozitivním, či negativním slova smyslu. Tím, jak jsem stál – minimálně produkčně – u zrodu většiny intervencí, jsem ale přišel o odstup, takže jen těžko zohledňuji intenzitu, s jakou ta která věc do prostoru zasáhla. Incidentů bylo pochopitelně nepočítaně, vesměs šlo ale spíš o drobné lapálie, nic co bych potřeboval tesat do kamene (smích)… Víc mě ale trápí budoucnost. Společně stále řešíme (nebo spíš neřešíme), jaký formát by měla Kukačka do budoucna mít, v tom stávajícím se už totiž nejspíš vyčerpala. Nebo jsme se možná vyčerpali my. Teď je jisté jen to, že letos ani příští rok Kukačka nebude.

V umělecké i teoretické obci se často promýšlí problém současného světa ovládaného neoliberálním kapitalismem, chybí nové utopie, alternativy, a co je možná nejhorší, že lidé jsou, často nevědomky, vmanipulovaní do životního stylu, který jde myšlence věčného nakupování a konzumování naproti. Nahání ti to strach, nebo si myslíš, že dojde ke kolapsu a v důsledku k obratu?

Jasně, There Is No Alternative, jak nám sugeruje Margaret Thatcher. Strach mi to ale nenahání a byť je ten slogan ještě mnohem starší – tuším, že jej ve vztahu ke kapitalismu používal už v 19. století Herbert Spencer – myslím si, že žádný systém nemůže trvat věčně. Ostatně, teď už víme, jak strašně se spletl třeba Fukuyama, apologet liberálního kapitalismu. Dějiny prostě nikdy nezastavíš. Otázkou je jen, co přijde potom a kdy to bude. Mně osobně je třeba blízký postoj Paula Kingsnortha, který mluví o pouhém „stažení se“. Říká: „pokud se stáhnete, spousta lidí vás nazve defétistou či škarohlídem, nebo bude tvrdit, že jste vyhořelí. Řeknou vám, že máte povinnost usilovat o klimatickou spravedlnost, světový mír či konec všeho špatného všude na světě a že bojovat je vždycky lepší než se vzdávat. Ignorujte je… stáhněte se ze šarvátek do ústraní. Stáhněte se nikoli s cynismem, nýbrž se zvídavou myslí. Stáhněte se, abyste si mohli dovolit tiše sedět a vycítit, vytušit a zjistit, co je pro vás správné a co od vás může příroda potřebovat. Stáhněte se, protože odmítnout účast na rozvoji mašinerie … znamená zastávat hluboce morální postoj. Stáhněte se, protože činnost není vždy účinnější než nečinnost.“ Nějak mi to ale nejde naplňovat, takže stále zůstávám tím dítětem Marxe a Coca-Coly (smích)…

Na Fakultě umění se už objevují studenti, kteří (spolu)pracují s fenoménem umělé inteligence. Jaký máš k této věci postoj? Nemáš obavu z toho, že umění samotné bude vůči světu rozšířené reality nedostatečně spektakulární?

Spektakulárnost mi v umění přišla vždy spíše podezřelá, takže odtud pro mě vítr nefouká. A názor, ten si asi teprve tříbím. Navzdory výše uvedenému citátu nejsem žádný neoluddista, naopak bez technologií bych zřejmě přišel o značnou část svého kreativního potenciálu – pokud tedy ve mně nějaký dřímá. Kdo ale ví, třeba má Theodore Kaczynski, který letos zemřel ve své vězeňské cele, pravdu, když říká, že nás technologický pokrok vede k nevyhnutelné katastrofě.

Které umělecké dílo, instalace, skladba nebo výstava s tebou naposledy silně hnuly? Zažíváš často tato pohnutí?
Ne tolik, kolik bych si přál. Hudba má nade mnou obecně větší moc, takže třeba skladba Mabe Fratti od Nadie Sabe, konceptuální alba Cave Acoustic Lucie Vítkové a Sent From My Telephone od Voice Actor nebo třeba letně vyklidněná KITM z alba Yoyo od A Beacon School. Z těch výtvarných pak třeba site-specific instalace kanadské umělkyně Kapwani Kiwangy v někdejším skladu koloniálních potravin v Bordeaux (dnes CAPC – Musée d’art Contemporain de Bordeaux).