Těšínský Amadeus ctí filmovou předlohu, divadlo mělo při výběru hlavních protagonistů šťastnou ruku

Režisér Stano Slovák měl práci značně ulehčenou rozhodnutím o žánru, ve kterém se inscenace odehraje. Skladba publika, pro které soubor české scény hraje nejen v Českém Těšíně, ale také na zájezdových štacích v Moravskoslezském kraji, a současná společenská poptávka po velkých výpravných divadelních inscenacích byly vyslyšeny.

A tak se na jevišti v hracím prostoru pohybují herci odění do dobových kostýmů velmi podobných těm, které navrhnul Theodor Pištěk pro Formanův výpravný film. I některé situace jsou vystavěny podobně jako ty ve filmu, podobně jako postavy, které jsou svými představiteli uchopeny velmi podobným způsobem, jakým pracoval Formanův herecký filmový ansámbl.

Také hudební scénář je velmi podobný tomu filmovému, stejně jako text hry, který však je oproti Hilského do češtiny přeloženému originálu dosti proškrtán. S trochou nadsázky lze o úpravě textu pro českotěšínskou inscenaci říci něco podobného, co vložil autor hry do úst Mozartovi, když šlo o jeho hudbu: Má to přesně tolik not, kolik je třeba. Nic víc, nic míň.

Z inscenace Amadeus. (Foto: Těšínské divadlo)

Co je však úplně nové, a pro celkový dojem z představení zásadní, je scénografický návrh Jaroslava Milfajta, kterému vévodí velký třpytivý objekt kulatého tvaru, jenž mění barvy nejen při reprodukované Mozartově hudbě, ale občas i ve chvílích, kdy mluví některé postavy. V kontextu teze o způsobu, jakým zapisoval Wolfgang Amadeus Mozart svá díla do notových linek, teze o tom, že mu jeho hudbu diktoval sám Bůh, je tento hlavní prvek Milfajtova scénografického návrhu také možným zobrazením biblického Stvořitele jako skutečného tvůrce Mozartovy hudby. Toto divácké vnímání umožňuje zejména fakt, že při poněkud zšeřelém světle barevně se proměňující objekt připomíná obličej s dvojicí očí sledujících nejen hrací prostor, ale i hlediště.

Ondřej Frydrych jako Salieri a Kryštof Malec v roli Mozarta. (Foto: Těšínské divadlo)

Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout trojici představitelů hlavních postav: Barboru Sedláčkovou v roli Constace Weberové, Mozartovy manželky, Kryštofa Malece coby Mozarta a zejména pak Ondřeje Frydrycha jako Salieriho.

Frydrych se po jevišti pohybuje vskutku uhrančivým způsobem. Jeho projev je velmi dynamický a silně emocionální. Zpočátku hraje Salieriho jako starce nad hrobem, aby se v závěru prvního obrazu přímo před očima diváků svlékl z županu, sundal si pokrývku hlavy s dlouhými vlasy po ramena a nasadil si mírně prošedivělou paruku a stříbřitý kabátec, čímž se stane překvapivě mladistvým skladatelem. To podtrhuje rivalství Salieriho a Mozarta, o kterém se stále tolik diskutuje.

Ondřej Frydrych. (Foto: Těšínské divadlo)

V závěru hry v situaci, kdy Salieri spílá Bohu za to, že ho nechal napřed uvěřit ve svého vlastního hudebního génia, aby jej pak rázně srazil z výšin přímo do hlubin průměrnosti, vypadá Ondřej Frydrych jako démon vyhrožující Stvořiteli. Frydrychova herecká kreace, ale nejen jeho, zaslouženě sklidila ovace diváků ve stoje.

Publikum vzdalo podobný hold i dalším dvěma zmíněným protagonistům. Barbora Sedláčková hraje Constance se snahou odlišit se od filmové představitelky této postavy Elizabeth Berridge a daří se jí to. Herečka je sice stejně přirozená, dívčí a hravá, ale v okamžicích, kdy vyjadřuje kritický názor na způsob života svého manžela nebo přístup Salieriho ke Constance jako objektu sexuální touhy, je na jevišti respektu hodná žena a silná ženská osobnost.

Kryštof Malec a Barbora Sedláčková. (Foto: Těšínské divadlo)

Z celé trojice se tak filmovému Amadeovi nejvíce přibližuje představitel titulní role Kryštof Malec, jehož ztřeštěné chování ovšem také budí silné pobavení v hledišti a scéna, ve které pohybem těla Malec paroduje Salieriho zkostnatělou hudební tvorbu, když rozvíjí primitivní pochod dvorního skladatele v oslnivé improvizaci, zaslouženě budí potlesk na otevřené scéně. Nic na tom nemění fakt, že hudba je reprodukovaná.

Kryštof Malec jako Amadeus. (Foto: Těšínské divadlo)

Z ostatních účinkujících jsou výrazní především Denis Kuboň jako Josef II., Miroslav Liška coby císařský komoří hrabě Strack, Miloslav Čížek, hrající ředitele císařské opery Orsiniho-Rosenberga a Vítězslav Kryške v roli prefekta císařské knihovny Swietena. Dva Větříčkové, donašeči informací v podání Petra Sutorého a Tomasze W. Przybyly, poněkud více přehrávají, než je nutno.

Shafferův Amadeus je jedním z pečlivě vybraných titulů pro právě začínající sezonu, která předchází plánované osmnáctiměsíční rekonstrukci budovy Těšínského divadla. Ředitel Petr Kracik v promluvě k divákům slíbil, že po sezoně plné skutečných jevištních hitů se diváci vrátí do podstatně proměněného divadla. Když po úvodním slově popřál všem příjemný zážitek z premiéry, byl mu hlavní odměnou dlouhotrvající potlesk publika vestoje po konci představení.

Těšínské divadlo má na repertoáru díky Amadeovi skutečný divácký hit, který rozhodně stojí za zhlédnutí.