Z kopce nahoru. Desítka mladých básníků píše o Ostravě. Připomeňme si i jejich předchůdce

„Z popele a prachu / vzejde zase život / který probudí múzy ze spánku / přijdou noví básníci,“ napsal básník Vladimír Jaromír Horák v poslední sbírce, která vyšla za jeho života. Zemřel v říjnu 2021, bylo mu jednašedesát let. O měsíc později uložili přátelé popel básníka těsně pod vrchol haldy Ema. A na poslední rozloučení přišli i mladí poetové, jak Horák předpovídal ve svém textu. Jedna literární generace nahrazuje druhou, dějiny literatury nelze zastavit.

Ostravští básníci vydávají společné sborníky či antologie vlastně velmi vzácně. Po revolučním roce 1989 vyšly jen dva zásadní almanachy, antologie V srdci Černého pavouka (Votobia, 2000) a Briketa (Větrné mlýny, 2014). Interesantní sborník ostravské umělecké skupiny Harakiri Czurakami z roku 2019 už není počinem ryze ostravským, v knize se sešli autoři napříč republikou. Ostravské nakladatelství Protimluv sice vydalo pozoruhodnou antologii Krátká báseň (2020), nicméně opět se záběrem na celou zemi.

S vyloženě ostravským počinem nyní přichází až Antikvariát a klub Fiducia, který vydává sborník ostravských autorů narozených v devadesátých letech, a to pod titulem Z kopce nahoru. Vydání svazku je spojeno s projektem ostravské radnice Fajront!!!, která vyčlenila milion korun na kulturní projekty připomínající hornickou minulost města. Nostalgie je ale trochu předčasná, protože Ostrava hornickým městem svým způsobem pořád zůstává. Ovzduší ve městě totiž zásadním způsobem znečišťují koksovny Svoboda a Liberty Ostrava, které Ostravákům servírují s polétavým prachem i karcinogenní prvky, například benzo(a)pyren.

Ostrava na snímku Františka Krasla z knihy Zrození metropole. (se souhlasem autorů)

Nakolik nová básnická antologie upozorní na ekologické problémy dnešní Ostravy, to se ukáže v neděli 10. září v 19 hodin na haldě Ema, kde bude kniha pokřtěna. Do sborníku přispělo deset poetů narozených v devadesátkách: Vasilios Chaleplis, Kristýna Svidroňová, Peťa Stach, Petr Ligocký, Dominik Bárt, Nela Bártová, František Hruška, Filip Klega, Jakub Pergler a Kateřina Koutníková. Autoři jsou napojení na různé kulturní komunity či umělecké projekty (Harakiri Czurakami, Provoz, Absintový klub Les, Fiducia, Mlat, Větrné mlýny, Vítrholc apod.), nějaký čas před covidem i během epidemie se ale v pondělí scházeli na básnickém pokecu U Sádrového ježka anebo před pivním okénkem v Komenského sadech.

Ostrava stále patří k nejvíce znečištěným místům v Evropské unii. Pravidelná analýza, která srovnává evropská města právě podle množství polétavého prachu (Global Air Quality City Ranking), představuje Ostravu jako osmé nejvíce znečištěné sídlo v Evropě. Hůře jsou na tom už jen města v polské katovické průmyslové oblasti. Společně tvoříme nejšpinavější kout v Evropě, na paty nám sahá jen industriální region v Pádské nížině v Itálii.

Ostrava, jak ji zachytil Zdeněk Menec, z knihy Zrození metropole. (se souhlasem autorů)

K mládí patří revolta, loňský sympatický pokus aktivistů (Limity jsme my) obsadit a blokovat koksovnu Svoboda v Přívoze ukázal, že leckdo je za lepší ovzduší v Ostravě riskovat i setkání s policejními těžkooděnci. Ani poezie by se neměla vyhýbat občasnému boji, zvláště když sborník vychází v rámci projektu Fajront!!! Uhlí sice učinilo z Ostravy nenapodobitelné a až surreální město, ovšem těžký průmysl jeho obyvatele také dědičně zatížil. Mimo jiné kratší průměrnou délkou života, než jaká je obvyklá v jiných regionech. V takovém případě ale Ostrava nemůže být jen romantickým místem, jakkoliv město milujeme. Na místě je spíše nenávistná láska. Hassliebe, jak takovému vztahu říkají Němci.

Michálkovická halda Ema soupeří o prvenství jakéhosi ostravského „kultovního kopce“ s petřkovickým Landekem. Sídliště pravěkých lovců, kteří si pekli mamutí maso na černém uhlí, neboť na Landeku uhelné sloje vyvěrají až na zemský povrch, bylo až posvátným místem především v devadesátkách. Kopec dal jméno i revui Landek, který vytvářela generace autorů kolem Jana Balabána či Petra Hrušky. Ema však hostila výtvarníky už před rokem 1989, tedy umělce odmítající se zapojit do oficiálního proudu. A zdá se, že i dnes je přitažlivější než Landek. V neděli bude Ema básnickým Parnasem, ale díky Vladimírovi J. Horákovi také Slavínem.

Žofínská huť za dnešním Domem knihy z publikace Zrození metropole. (se souhlasem autorů)

Výše uvedené úvahy se teď sluší podtrhnout alespoň několika básněmi (či ukázkami z delších textů) autorů nemladých a většinou již dávno zesnulých, kteří také hledali svůj vztah k té věčně špinavé krásce jménem Ostrava. Tohle třeba v básni Ostrava! překvapivě napsal slovutný básník a katolický kněz Jakub Deml (1878-1961):

Ostravo! Výhně zapadajícího slunce
snoubí se s výhněmi tvých šachet a pecí
a tajemství hlubin tvých, vřelé a zářící,
napojuje oči a tváře a svaly,
volajíc po jevišti nebo po duši básníka
odsouzeného k smrti    

Režisér Národního divadla moravskoslezského a básník Janusz Klimsza (1961) citovaný pojem Hassliebe vyjádřil v dokonalé básnické zkratce:

Provázím snoubenku do houští rzivé zahrady

V potrubí nad zemí hučela řeka
a snoubenka řekla: Takový idiotský kraj!

Básník M. Kurt (1877-1960), vlastním jménem Maxmilián Kunert, do Ostravy přišel z Valašska. A z beskydských vrcholů město líčil jako fantoma:

V mlze jen zřel jsem již ohromný sloup ten
bílého kouře, jak z roviny roste
a dál se na obzor roztáhnul všude,
nebe že klesalo níž a s ním se spjalo,
jak by mrak ležel tam, rovinu zalil,
příšerný, bílý… Já zachvěl se tenkrát,
zrak nemoh’ odtrhnout od toho mračna,
jež hrůzně od země vzrůstalo k nebi
vysoké, mystické v dáli, jak fantom…

Pach přívozské koksovny Svoboda je nezaměnitelný. Ví to i František Hruška (1998), jeden z autorů sborníku Z kopce nahoru. Tohle je báseň, kterou už kulturní deník Ostravan.cz jednou vydal ve Chvilce poezie (15. prosince 2020), teď je to s přihlédnutím k Fajrontu i téměř angažovaný text, který je dobré si přečíst znova:

Ihned mě uvítal
Důvěrně známý pach
Ránou do nosu
Na schodišti k perónu
Opuštěná plechovka
Ostravského piva
Na úřadu práce
Se chtějí
Psát básně
Vrátil jsem se

Následuje ukázka z Ostravy Viléma Závady (1905-1982). Napsal ji na počátku šedesátých let, ale ten pocit cestujícího, který jede z ostravského nádraží směrem na Bohumín, se nezměnil. Cestou ho napřed uhrane a zároveň i šokuje koksovna Svoboda, hned za ní pak přívozská halda i další odvaly v Hrušově a okolí bývalého Dolu Rudý říjen:

Zavírají vždy okna a ohrnují ret
turisté s fotografickými aparáty
a cestovatelé s nažehlenými šaty,
jezdící ve vagónech první třídy,
když rychlík vjede mezi pyramidy
odvalů ze šachet.

— Zde opravdu je atmosféra nezdravá.
Zevšad se valí kouř a čoud a pára.
Na zemi škvára i ve vzduchu škvára.
Ubohá Ostrava — černá a špinavá.

— Vidíte, jak se napíná, potí a říhá?
Cítíte, jak je neslušná a pouští plyny?
V žaludku leží jí železná tíha
rudy a vápna, koksu, hořlaviny.  

Báseň s názvem Ostrava napsal i Zdeněk Vavřík (1906-1964). Literát, který toužil po tribuně mladých autorů. „Ostrava má jednu mezeru: nemá uměleckého časopisu. Ostravsko má mít revue literární,“ postěžoval si roku 1930 v časopise Černá země a vzápětí s přáteli založil ostravský časopis Poesie. Mimořádný list věnovaný básnění.

Hledám tvůj obraz na sedlině řek
těch kalných, kalných řek, kde není ani ryby,
hledám tvůj obraz, obraz ve špíně,
tvé čelo v krvi, tvoje zdrána ústa,
bezzubá ústa luny stařeny,
pod čelem důlky, rány nezhojené…
to je tvůj obraz, luno krvavá…

Horníci už v Ostravě nefárají od roku 1994, kdy byl v Přívoze uzavřen Důl Odra (Vítězný únor). Fajront!!! Byl to očistec, ta jejich dřina. I pro hornické ženy, jak dokazuje nedávno vydaný dokument Hornické vdovy Kamily Hladké, který se chystá zinscenovat i Národní divadlo moravskoslezské. O hornické práci psal tklivě i Alois Rybka (1903-1931), redaktor ostravského kulturního časopisu Kampaň, který vedl vyhrocenou uměleckou debatu právě s časopisem Poesie. Žádné plácání po zádech, ostravští umělci se tehdy dokázali pořádně vyhranit.

Mimochodem, Rybkův krátký život skončil tragicky a takto jeho smrt popsal denní tisk: „V pondělí večer zastřelil se ve svém bytě v Moravské Ostravě 28letý redaktor časopisu Kampaň Alois Rybka ranou z revolveru do pravého spánku. Jeho bytná oznámila případ na policejní strážnici a Rybka byl dopraven do nemocnice, z bezvědomí se však neprobral a v noci zemřel. Rybka přišel o 20. hodině domů, navečeřel se a brzy nato bytná uslyšela slabou ránu z jeho pokoje. Domnívala se však, že něco spadlo, a teprve po půl hodině, když náhodou vešla dovnitř, našla Rybku ležícího v tratolišti krve na pohovce. V dopise policii píše, že spáchal sebevraždu a příčinou je omrzelost života.“

Horníkův život?
To je očistec.
Podzemí?
To není matka,
to je klec,
do níž lidé člověka dali,
aby se s jeho srdcem
smilně milovali.
Hochu, věř, lidé však nejsou zlí
lidé jsou jenom poťouchlí,
oni ti srdce vrátí.
Půl najdeš za čas v podzemí
kde v uhlí se ti promění,
půl zase na souvrati.
Tam pohozené zvečera,
krvavým světlem do šera
se bude vysmívati.

To jsou Rybkovi horníci ze samého počátku třicátých let. A takto v týdeníku Respekt vzpomínal na havíře spisovatel Petr Hruška (1964). Na hornickou atmosféru Ostravy za normalizace (ukázka z delšího sloupku):

„Horníci měli ve srovnání s ostatními asi třikrát vyšší výplatu. Jejich únava a to, že nakonec žádné peníze neměli, vycházelo z bludného kruhu, kterým život tady byl. Horníci opravdu šíleně dřeli a ničili se. Vím o tom své – maminka pracovala jako zdravotní sestra na hornické poliklinice, doma vyprávěla a později jsem to sám viděl při návštěvách v ordinaci. Když chlapi vyfárali, stáli s vydřenými penězi a zmoženým tělem, před sebou chvíli volna. Na druhý den stejně zničující, jednotvárná šichta. Vedle šachet byly haldy a vedle hald harendy a dál už nic. Ale i kdyby ne – dejte někomu vyrabovanému na těle a posléze také na duši dobré peníze, postavte ho mezi hospodu a divadlo a čekejte, co udělá. Takže v harendách se ti chlapi falešnou úlevou chlastu vyčerpávali znovu, jenom jiným způsobem – kdo někdy pořádně chlastal, ví, jaká dřina to nakonec je. No a pak rychle posbírat síly na další šichtu.“

A nakonec ještě jednou Jakub Deml (1878-1971) a jeho Ostrava! (s vykřičníkem). Pro mnohé návštěvníky Ostravy, kteří město vidí poprvé, je to jasný Východ. Město zločinu, průmyslového smradu a vyloučených lokalit. V centru se ovšem dnes odehrávají tak zásadní umělecké události jako například festival současné hudby Ostravské dny a na jevišti baletu ostravského divadla tančí Japonci, kteří si nemohou vynachválit kvalitu souboru. Je to tedy i Západ, jak správně napsal již Deml:

Jako v čarodějnickém kotli točí se a víří
v tobě Východ a Západ,
proudové zimy a teplo
noc a den
život a sen.