Za časů Václava Lukse: Ohňostroj vokální virtuozity byl pastvou pro všechny smysly

Koncerty Václava Lukse a souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 nebývají rutinou. A už vůbec ne jakousi obstarožní přehlídkou archaické hudby, jejíž jedinou doménou je setkání s něčím starodávným. Luks si z barokní epochy vybírá díla, které jsou výzvou pro všechny: publikum, interprety i dirigenta. Kompozice, provokující svou neklidnou pulzací a emocemi, jež bychom v současném umění hledali jen stěží.

Ne nadarmo byl včerejší koncert nazván Ohňostroj vokální virtuozity, jakkoli spojení může budit zdání, že jde o něco prvoplánově efektního. Ve skladbách Georga Friedricha Händela a Jana Dismase Zelenky se virtuózní pasáže podílí na dramatizaci zhudebněných biblických textů a vnáší do příběhu komunikaci.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Z díla německého rodáka z Halle nad Sálou Händela zazněl žalm Dixit Dominus, který skladatel napsal okolo roku 1707 během svého pobytu v Římě. Dokážete si představit hudební evokaci fascinující architektury barokní Itálie? Něco podobného zažilo publikum v Evangelickém Kristově kostele.

Dixit Dominus sestává ze sborových čísel, sólových pasáží a jejich vzájemných kombinací. Skladba má strhující průběh, je oslavou kreativity, která se však neopájí sama sebou. Cílí na toho, kdo poslouchá, svou šťavnatou melodikou, vířivým pohybem, turbulencí a napětím, které téměř nenabízí spočinutí.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Sólové úlohy ztvárnili dámy Tereza Zimková, Pavla Radostová, Kamila Mazalová a pánové Ondřej Holub a Tadeáš Hoza. V jejich procítěných a radostných výkonech bychom stěží hledali nějaké nedostatky. I kdyby se objevily, bylo by to malicherné. Václav Luks obsazuje sólové party s ohledem na barevné a výrazové dispozice jednotlivých hlasů. Výsledné složení je záležitostí přesné a racionální úvahy, také proto je výsledek naprosto přesvědčivý.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Po Händelovi přišel čas na Jana Dismase Zelenku. Zajímavější konfrontaci si publikum nemohlo přát. Jestliže se Händel projevil ve svém díle jako virtuózní architekt, Zelenka musel posluchačům nutně znít jako spektakulární vizionář. Temný zvěstovatel časů, kdy se hudba definitivně zbaví své služebné funkce a půjde nezávisle vlastními cestami. Zelenkova Mše Omnium Sanctorum je svébytný experiment, vystupňování barokní estetiky za krajní meze. Hudba balancující na okraji útesu, strmá a nebezpečná. Zurčivá i dunící. Prokreslená i vrstevnatá a spletitá jako labyrint.

Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Těžko vyjádřit dojmy z nastudování Václava Lukse a jeho spřízněných umělců. Lidé jsou různí a na obličejích protagonistů se zračily během koncertu různorodé emoce. Nejčastěji se v nich objevoval intenzivní prožitek, ale i radost, smích, stesk, pokora a bojovné odhodlání. Hudba je vždy odrazem psychických procesů, mysli a duše.

Ze sólistů Zelenkovy  mše bychom rádi upozornili na Anetu Petrasovou a Tomáše Šelce, kteří v Zelenkovi zaujali nádhernými a zapálenými výkony. Ono je vůbec zajímavé sledovat, jak se ze sboristů stávají sólisté a naopak. V Luksově vokálním Collegiu totiž členové plní obě role.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Orchestr pod Luksovým vedením snad ani nemůže hrát špatně. Pohled na dirigenta, který cítí muziku a ví, co chce, je vždy příjemný. Luks hudbu prožívá, ale nehraje sám na sebe. Nepatří k exhibicionistům, kteří se pozorují v zrcadle. Jde po kumštu, po myšlence a po obsahu. Hledá a čte v lidech, podobně jako vypravěč interpretuje příběhy a snaží se z nich vymáčknout to nejlepší. Nebude to vždy úplně snadné. Ale bylo jasně vidět, že to je pro všechny zainteresované víc než jen povinnost a práce. Je to šance, jak se stát součástí něčeho mimořádného.

Každá doba má své vynikající umělce, o kterých se později traduje: to bylo za časů Talicha, Ančerla, Venhody… Jsem si jistý, že se bude jednou říkat: to bylo za časů Václava Lukse.