Německé requiem beze stopy skepse a zmaru. Dvacátý ročník Svatováclavského hudebního festivalu odstartoval

Německé requiem sice patří do první etapy Brahmsovy tvorby, přesto je považováno za jeden z vrcholů hudby 19. století. Zároveň je to symbolický klíč k poznání jeho osobnosti. Svatováclavský hudební festival se k této velkolepé duchovní skladbě německého mistra neodhodlal poprvé. Německé requiem zaznělo například v roce 2017 pod taktovkou Ondřeje Vrabce, který tehdy dirigoval Filharmonii Brno a Český filharmonický sbor Brno. Stejní aktéři byli přítomni v úterý, tentokrát pod taktovkou německého dirigenta Rolanda Kluttiga. V sólových rolích se představila sopranistka Marie Smolka a barytonista Markus Butter.

Roland Kluttig. (Foto: Ivan Korč)

Brněnská filharmonie rozezněla rozsáhlou kompozici s velkým porozuměním. Soustředěně a citlivě v tišších pasážích, s patřičnou vehemencí a monumentalitou tam, kde si o to říkala povaha díla. Kluttigovo nastudování se příjemně vyhnulo vnější okázalosti, jakoby vyrůstalo přímo z osobního prožitku a soustředění. Místo efektního patosu dirigent vedl orchestr k čistým liniím a nelomeným barvám.

Kluttig směřoval Filharmonii Brno k interpretaci, která zohlednila Brahmsovu lyrickou fantazii, ale zůstala na půdě jistoty a trpělivosti. Žádný z nástrojů nedominoval, šetrná instrumentace využila orchestrální tembry nanejvýš citlivě.

Ze zahajovací koncertu 20. ročníku SHF. (Foto: Ivan Korč)

Jemná melancholie úvodní části, neúprosný rytmus tympán a sladce znějící harfa v následující větě. Temná pizzicata kontrabasů a tajemně stupňovaná atmosféra třetího oddílu. Evokace lidové představy ráje s krátkým přesvědčivě ztvárněným sborovým fugatem uprostřed. Vzpomínka na Brahmsovu milovanou matku v páté části requiem, svěřená sopránovému sólu a sboru. Kontrastní barytonové sólo v předposledním vážném pojednání o zmrtvýchvstání. A na závěr chvalozpěv mrtvých jako zásadní sdělení. Tělo je konečné, ale duše a její skutky přetrvají dál. Vše, co zde učiníme, si neseme s sebou.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Český filharmonický sbor této skladbě dal pocit něčeho výjimečného. Můžeme to charakterizovat jako vytříbenou souhru životní zkušenosti, intuice a interpretační preciznosti. Perfektní výslovnost, nádherná znělost  hlasových skupin, vyvážená dynamická relace během střídání sborových partií. To všechno má na svědomí neobyčejný muž Petr Fiala, který podle mého názoru dokonale pochopil smysl Brahmsova díla a jeho intelektuální přesah. Závěrečná prozářená sborová fuga vnesla do chrámového prostoru pocit absolutní rovnováhy a zaokrouhlení.

Marie Smolka. (Foto: Ivan Korč)

Sopránový part ztvárnila ostravská rodačka Marie Smolka. Na rodné půdě překvapivě neznámé jméno (Smolka žije a působí především v Německu) připravilo posluchačům milé překvapení. Sopranistka má nádherně zbarvený hlas a její pojetí provázela inteligentní výstavba, srdečnost a srozumitelná artikulace. Svůj jediný sólový vstup v Brahmsově díle si ohlídala do posledního detailu a prožila jej autenticky a naléhavě.

Méně se dařilo jejímu rakouskému kolegovi Markusi Butterovi, který se ujal barytonového sóla. Možná má méně zkušeností, možná neměl svůj den nebo jej limitovalo zdraví. Každopádně jeho výkon se s dalšími interprety kvalitou a přesvědčivostí nesešel.

Markus Butter. (Foto: Ivan Korč)

Je zvláštní, že dílo tak vnitřně soudržné a vnějškově kompaktní vznikalo zdlouhavě a pod vlivem různých okolností. Data o vzniku Německého requiem se rozcházejí, ale kořeny bývají spatřovány už v roce 1857, kdy se teprve čtyřiadvacetiletý Johannes rozhodl místo plánované symfonie napsat koncert pro klavír a orchestr. Max Kalbeck uvádí, že skladatel využil některé nepoužité motivy pro své nové requiem. Prvotním impulzem bylo tragické úmrtí Roberta Schumanna. Brahms ale rozsáhlou duchovní kompozici dokončil mnohem později. Je jisté, že k tomu přispěla i smrt autorovy matky roku 1865, k níž měl niterný vztah.

Brahms to neměl vždy jednoduché. Jeho klavírní koncert byl odmítnut až dehonestujícím způsobem, o pár let později získal nespravedlivou nálepku epigona, který zamrznul v čase a píše hudbu starých forem. Můžeme se pousmát výhradám, které dobová kritická elita uštědřila jeho novému duchovnímu dílu (překvapivě byl mezi nimi i skladatelův fanatický obhájce Eduard Hanslick).

Německé requiem fascinuje obrovským nadhledem, meditativním vyzněním a moudrostí, která celou skladbou prostupuje. Nikde není ani stopy po rezignaci, skepsi a zmaru. V dokonalém konsenzu s myšlenkou: své činy si bereme s sebou.