Výtečná dramaturgie i neřízená jam session v Parníku. Ostravské dny opět určují tempo a kurz soudobé hudby

Není se čemu divit. Na Ostravských dnech jste vtaženi do víru událostí. Echolokace Petra Cíglera počítala s posluchači sedícími v prostoru čtverce vymezeného čtyřmi hráči. Pátý sólista se nacházel v geometrickém středu tohoto čtverce. Potom se rozezněly bicí soupravy ověšené nejrůznějšími cingrlátky, nechyběl ani kýbl naplněný vodou, do kterého hráč na perkuse ponořoval měděnou mísu. Její zvuk byl prostě k zamilování! Cíglerova kompozice řeší akustiku poslechu, samotná skladba slučuje vypsané party s patrně s volně improvizovanou pasáží, v níž dirigent Bruno Ferrandis soubor neřídil. Byl to strhující zážitek během, kterého si ústřední hráčská figura Martin Opršál obešel všechny bicí soupravy a zahrál na ně krátkou parádičku, jako by je posvětil!

Z uvedení skladby Echolokace. (Foto: Martin Popelář)

Koncert v Trojhalí představil také skladby, ve kterých sehrál významnou úlohu humor a vtip. V této disciplíně vyniká zejména Angličan Richard Ayres, jehož No.53 Nonconcerto pro housle a orchestr pobavilo a rozesmálo spoustu posluchačů. Název Nonconcerto je docela výstižný. Byl to koncert – nekoncert. Hudba se nejdřív tvářila jako bizarní diskotéka, později z ní šlehaly blesky rychlých melodických běhů. Název Bleší trh byl opravdu výstižný. Reminiscence nejrůznějších úryvků, slepená autorskou vůlí do homogenního celku. Je neuvěřitelné, co všechno lze v umění sloučit do jednoho místa, času a prostoru. Ostravská banda zahrála Ayresovu kompozici pod Ferrandisovým vedením vitálně a s evidentním potěšením.

Hana Kotková. (Foto: Martin Popelář)

Vedle etablovaných autorů se neztratili ani mladí tvůrci. Kompozice Rhythms no. 3 – Glissando for Chamber Ensemble Michala Wróblewského má sice ve svém názvu slova týkající se rytmu a výrazových prostředků, ve skutečnosti je její inspirace filozofická. Autora konkrétně zaujaly koncepce Gillese Deleuze a Félixe Gauttariho. Jeho hudba se odvíjela prostřednictvím pozvolných neakordických souzvuků, jejichž výškové poměry se neustále měnily a přelévaly. Zajímavé intervalové poměry vedly k jakési psychoakustické hře, která nezněla ani konsonantně, ani disonantně. Její skupenství bylo zářící a působilo obrazně jako díla surrealistického malíře Yvese Tanguy. Pomalý čas díla vyzníval hypnoticky, rozhodně jedna ze skladeb, které by stálo za to slyšet znovu!

Ostravská banda. (Foto: Martin Popelář)

První půlku koncertu uzavřel Song maďarské komponistky jménem Csenge Mihalicza, která se inspirovala konkrétní básní anglického romantika Persy Bysshe Shelleyho. Nejednalo se o tedy formálně píseň, jako spíš o svébytný hudební experiment: jakousi kodifikaci písmen básně, kterým autorka přidělila určitý tón. Zvukový vjem samozřejmě tuto jemnou skladatelskou práci neodhalil. Vyznění skladby však působilo i bez autorčina výkladu celistvě a sugestivně. Zejména když se několikrát nečekaně ozval rázný úder bubnu. Mihalicza v partituře zohlednila i témbrovou stránku. Basklarinet a basový trombon propůjčily její kompozici výraz, který postupně nabýval na intenzitě až k drásavosti. Hudba připomínala cirkulaci dechu, výdech a nádech až k „výronu“ bicích před koncem skladby, po němž se skladba rozpustila do ticha. Provedení řídil velmi pozorně a iniciativně mladý český dirigent Jiří Rožeň.

Énchange je dalším dílem provždy inspirativního Iannise Xenakise, které si Ostravské dny mohou napsat do seznamu provedených skladeb. Ostravská banda vedená tentokrát dirigentem Johannesem Kallitzkem vytvořila zázemí pro klarinetistu Garetha Davise. Tento špičkový hráč na festivalu v minulosti zazářil v mnoha sólových skladbách. Nejinak tomu bylo v Xenakisově kompozici, v níž David ztvárnil mimořádně obtížný basklarinetový part. Xenakis ve svých skladbách sólistům nic nedal zadarmo. Hrát jeho hudbu připadá posluchači s trochou nadsázky jako zdolání vysoké hory. Ta perspektiva, kterou tím získáte, se nedá jinde najít. Davis si za svůj brilantní výkon zaslouží velké uznání. Dlužno dodat, že nemusí jít vždy o příjemnou věc. Énchange je plné zlověstné, temné a plíživé atmosféry, které působí nebezpečně a agresivně.

Ze čtvrtečního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Franziska Wilhelm je rezidentkou letošních Ostravských dnů a její skladbu Diametralspiele provedl s Ostravsko bandou opět dirigent Jiří Rožeň. Opět se jednalo o pozoruhodnou záležitost, která se inspirovala témbrovými možnostmi orchestru a nezvyklým řešením rytmu, kodifikované hudby a improvizace. Z vzájemného dialogu těchto veličin vyrostlo dílo impozantních kvalit. Kompozici Wilhelm nechyběla ani osobitá atmosféra, která se diametrálně proměňovala a s fagotovým sólem získala opravdu jedinečné vyznění.

Podobně nevypočitatelně se odvíjela i následující skladba Neither/Nor dalšího rezidenta festivalu Jamese Falzoneho. Dílo využívá mikrointervalových vztahů ve smyčcích. Exaktně řešené proporce intervalových vztahů, které Falzone vysvětlil v programu, dílu neubraly na jeho sférické zvukovosti, která jakoby připomínala průlet vesmírných těles. Hudba tohoto skladatele byla půvabná, aniž by k tomu využil větší míru konvence.

Skladatelka Ana Sokolović a dirigent J. Rožeň. (Foto: Martin Popelář)

Závěr patřil Aně Sokolović, která je i díky festivalu Ostravské dny u nás snad už známou a určitě oblíbenou současnou autorkou. S její dynamickou, hravou a dravou skladbou ...and i need a room to recieve five thousand people with raised glasses se vrátila do Trojhalí hyperbola, karikatura a ironie. Sokolovic se inspirovala dvěma písněmi srbské rockové kapely, její osobitá koncepce ovšem na ploše třinácti minut vyzněla autenticky, šťavnatě a nespoutaně. Hudba je pro Sokolović svobodným terénem, kde mohou existovat typizované melodie a kde se mohou ozývat tradiční harmonické postupy a rytmické útvary. Jejich vzájemnou kombinací však tato pozoruhodná autorka dosahuje nových kvalit. Dílo Sokolović upoutalo strhující dramaturgií, která pracuje s prostředky kontrastu, gradace a velkolepého vyústění. Ideální tečka.

*

Ostravské dny pak ve středu pozdě večer pokračovaly i dalším koncertem v ostravském klubu Parník, kde vystoupily legendární postavy americké improvizace. Saxofonista Roscoe Mitchell a klavíristka Amina Claudine Myers jsou na hudební scéně od 60. let 20. století! Jejich svobodné hudební vyjadřování ovšem nestárne. Sledovat, jak si Mitchell hraje se zvukem svého nástroje, jak ho ohýbá, hladí, laská a škádlí, bylo neobyčejně inspirativní.

Z koncertu v Parníku. (Foto: Martin Popelář)

Během koncertu došlo také na kolektivně improvizovaná pásma, do kterých se zapojili jednotliví rezidenti festivalu. Fúze různých nástrojů s účastí dvou vokálů se odvíjela opět naprosto nezávislou cestou. Žádné známé melodie nezazněly. Příchozí byli svědky živé, intuitivní a neočekávané hudby, jejíž cílem bylo nemít žádný cíl. Přesto tady šlo o dost věcí: o komunikaci, očekávání, načasování a interakci. Není to podobně cenné a potřebné, jako přehrávání konvenčního typu hudby?