Dva sólisté na jednom písečku? Mozart Jiřího Vodičky a Jakuba Fišera byl o spolupráci, nikoliv o soupeření

Možná by se Jakub Fišer trochu ošíval, kdybychom ho uvedli pouze jako violistu. Pravdou je, že violu drží v rukou spíš příležitostně. Fišer je především excelentním houslistou a elitním komorním hráčem: jako primárius Bennewitzova kvarteta se významně podílí na skvělé pověsti české komorní hudby. Přesto i na větší sestru houslí hraje tento umělec způsobem, který si říká o pozornost. Fišer se na violu v Opavě představil po boku houslisty Jiřího Vodičky v Mozartově Sinfonii concertante pro housle, violu a orchestr Es dur KV 364.

Od prvních tónů sólového partu upoutal Fišerův procítěný přednes. Viola v jeho podání zněla s měkkou sametovou barvou, výstavba hudebních frází měla náležitou klasicistní brilanci, rytmickou eleganci a hlavně přirozeně muzikální prožitek. Fišer si svou hru od počátku vyloženě užíval a hrál komunikativně na Vodičku, který se oproti předpokladům v první větě držel mírně zpátky. Houslový mág sice vysázel všechny pasáže a společné běhy přesně a s krásnou kantilénou. Přesto jakoby mu chyběla obvyklá uvolněnost a spontánní prožitek, který jsme u něj zažili nedávno během koncertu s pianistou Davidem Marečkem i na jiných pódiích.

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Martin Kusyn)

Obvyklý pocit bezstarostné jízdy a svrchovaného nadhledu se u Vodičky dostavil v sólové kadenci k závěru první věty, kde oba sólisté osaměli a museli spoléhat jeden na druhého. Od té chvíle Vodička čaroval. Druhá věta vyzněla přímo magicky. Souhra obou interpretů vypadala jako emotivní dialog, plný vzájemného porozumění, souznění a empatie. Přesvědčivé bylo i finále, které po myšlenkově hluboké druhé větě nabídlo krásný kontrast v podobě virtuózní stylizace, průzračné hravosti a rychlého tempa.

Provedení Mozartovy Sinfonie bylo přijato s nesporným nadšením publika, které si vyžádalo i přídavek. Také Romantický kus Antonína Dvořáka připomněl, že Vodička s Fišerem patří k umělecké první lize české klasické hudby. Mimochodem, asi neznám u nás houslistu, který by tak báječně hrál na violu. Opavské publikum na dramaturgii, která staví do popředí přední české i zahraniční sólisty, očividně slyší a přijímá ji s radostí. Večer ovšem nebyl „jen“ o sólových kreacích, ale měl také další konsekvence.

Jiří Vodička, v pozadí Jakub Fischer. (Foto: Martin Kusyn)

Janáčkova filharmonie v Opavě představila v mnoha ohledech zajímavý výkon. Pod taktovkou Sinajského je obvykle tento orchestr solidně sehraný a technicky i výrazově spolehlivý. Tentokrát víc upoutaly jednotlivé sólové výkony filharmoniků, než celková souhra. Zmínku si zaslouží individuální výstupy na pikolu, příčnou flétnu, hoboj, lesní roh, klarinet i další nástroje, znamenitý byl výkon koncertního mistra houslí. Rossiniho předehra k opeře Hedvábný žebřík byla dramaturgicky vhodnou volbou, jen by si zasloužila ještě pozornost a čas. Klasická hudba má spoustu předností, ale také určitou nevýhodu. V její křišťálově průzračné hudební sazbě je vše slyšet, nic se neschová.

Janáčkova filharmonie, v popředí Jakub Černohorský, první housle. (Foto: Martin Kusyn)

Ke zdařilým bodům koncertu patřilo provedení Schönbergovy rané kompozice Zjasněná noc ve verzi „poslední ruky“. Filharmonie zredukovaná na smyčcové nástroje zahrála pozdně romantické dílo v přiléhavé souhře, s naléhavým a vzrušujícím výrazem. Básnická předloha Dehmelovy básně inspirovala skladatele svým příběhem o vině a odpuštění. Obrysy tohoto dramatického díla bylo možné sledovat v postupné proměně temnějších barev ke světlu a naději. Sugestivnost Schönbergovy skladby je však natolik přesvědčivá, že bohatě stačilo nechat se vést explicitní intenzitou hudby.

Janáčkova filharmonie pod taktovkou Sinajského zahrála zmíněné dílo s optimálním rozvržením jednotlivých aspektů provedení. Její výkon zde působil živelně, upřímně a samozřejmě. Intuice je někdy prospěšnější než zevrubné analýzy a intelektuální sondy. To ale filharmonikům nemusí nikdo vysvětlovat.