Údery kladivem i předloktím. Ostravské dny uvedly další várku nových i kultovních skladeb, které má smysl slyšet naživo

V úvodu koncertu zazněla nejdelší skladba večera. Story Teller dirigenta a skladatele Johannese Kalitzkeho je koncipován jako dramatický dialog sólového violoncella a orchestru. Má šest vět, které nesou vizuálně stimulující názvy jako Houpačka, Železná panenka, Postel ve světle apod. Upřímně ale tyto pomocné prostředky nebyly zapotřebí. Kompozice německého skladatele hovořila sama za sebe. Sólové violoncello svádělo s rotující masou orchestru úporný zápas. Zvuková stránka skladby neskrývala analogii k vídeňskému expresionismu, který dával dílu sveřepý, drsný a ponurý výraz. Extrémně obtížný sólový part ztvárnil Andrej Gál obdivuhodným způsobem. S obrovským nasazením, mohutnou dynamickou tenzí a nádhernou kantilénou se vydal ze všech svých sil. V závěru byl violoncellista skrznaskrz promáčený potem, ale v jeho pohledu šlo číst radost a spokojenost.

Andrej Gál. (Foto: Martin Popelář)

Iannis Xenakis je autor, který má na Ostravských dnech nezastupitelné místo. Tentokrát Ostrava New Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra nastudoval a provedl Shaar. Dílo spektakulární viskozity, plné obousměrných glissand a zajímavých instrumentálních gest připomínajících slova, se odvíjelo nevypočitatelně. Přesto se v jeho uspořádání a průběhu zračila precizní myšlenková koncentrace. Živá zkušenost s dílem Xenakise je vždy překvapující, šokující a jedinečná.

Následující kompozice Tensor amerického skladatele Timothyho Page byla inspirována fyzikálními a matematickými principy, přesto v ní nechyběla hudba, která dokázala připoutat pozornost. Poutavým sólovým partům flétny, klarinetu a žesťů nechyběla barevnost, která byla konfrontována s víceméně disonantními souzvuky orchestru. Pageovo dílo bylo osobitě strukturováno, nechyběla tichá odmlčení a záhadné pauzy, které umocnily působivé vyznění.

Z koncertu v Trojhalí. (Foto: Martin Popelář)

Příběhem japonského spisovatele Rjúnosuke Akutagawy se inspirovala čínská autorka Zihan Zhao. V bambusovém háji líčí smrt mladého samuraje a následný výslech sedmi svědků, kteří události popisují z vlastní perspektivy. Podobnost s filmovou klasikou Rašómon je nasnadě, důležitější ale byla hudba mladé skladatelky, která byla fascinující. Plná záhadných a napínavých souzvuků, vysoké vertikality a tajemných náznaků. Rozvíjení jednotlivých příběhů sedmi svědků bylo psychologicky přesvědčivé a nezaměnitelné.

První půli koncertu zakončil Mýtus o jeskyni II. Františka Chaloupky. Rodák z Moravskoslezského kraje patří k nejvýraznějším skladatelům současnosti a jeho nové dílo jeho pověst stvrdilo. Inspirace antickým příběhem o jeskyni je sice návratem k počátkům řecké filozofie, jeho myšlenky jsou však v přítomnosti, kdy je skutečnost deformována dokonalými konspiračními hypotézami, překvapivě aktuální. Chaloupkova kompozice vyvolává v posluchači niterný zážitek. Jeho umělecká fantazie jde instinktivně po barevných témbrech z orchestru. Doslova si podmaňuje zvukové možnosti jednotlivých nástrojů, nebojí se intimní melodiky ani mysticky zbarvené harmonie. Všechno v jeho skladbě má výsostný řád a jakousi vznešenou posvátnost. Provedení Mýtu o jeskyni bylo skvělým vyvrcholením první části programu.

Dirigent Jiří Rožeň a skladatel F. Chaloupka. (Foto: M. Popelář)

Po přestávce zazněla už jen dvě díla. Divoká barva skladatelky a vizuální umělkyně Georginy Bowden začala izolovanými tóny dechových nástrojů, které střídaly zvukově drsné orchestrální nánosy. Skladba podle slov autorky má nést dávku před-pandemického optimismu, který prožila během procházek přírodou Nového Zélandu. Skutečnost ovšem zněla úplně jinak. Divoká barva působila prudce a nespoutaně. Vyznění bylo spíše strohé a orchestrální témbry hutné a temné. Jakoby na každém kroku číhalo nebezpečí, nikoli bohaté barvy. Ale taky je možné, že divoká nespoutanost novozélandské přírody vyvolala v autorce podobné pocity nezadržitelného růstu a procesu. Každopádně to byla omamná zkušenost, kterou Bowden vizuálně zvýraznila abstraktními prvky promítanými z jejího mobilu na stěnu za orchestrem.

Závěr koncertu patřil dílu A Long Time Man jedné z nejvlivnějších postav americké hudební avantgardy Frederika Rzewského. Sólový klavírní part ztvárnil excelentní interpret soudobé hudby Daan Vandewalle. Podle očekávání si klavírista vedl výtečně. Neztratil ze zřetele náročnou kinetiku a rozehrál svůj nástroj v podivuhodně ušlechtilé zvukovosti, která zněla sofistikovaně i při technice klastrů a vypjaté dynamice. Rzewského dílo v sobě koncentruje zkušenost s hudbou minulých věků a s jeho jedinečným darem osobitosti. Forma čtyřiadvaceti volných variací obnáší kontrastní projevy disonantních i ryze melodických pasáží v podání klavíru, hoboje a dalších nástrojů. Nechyběly ani rytmicky ostře vykrojené pasáže v nepravidelných taktech. Výraznou gradační roli sehrály perkuse.

„Orchestr tu prostě je a jeho účelem je vytvářet nádhernou hudbu. Má skladba je pokusem vyjádřit fungování orchestru v jeho rozporuplnosti.“  Tuto premisu se podařilo Rzewskému naplnit vynikajícím způsobem. Málokterá skladba v sobě koncentruje tolik emocí, které připomínají hudbu romantických velikánů Roberta Schumanna a Fryderyka Chopina, aby je vzápětí přehlušila artilerie perkusí, mezi nimiž nechybí kladiva a kovadliny! Největšího kladiva se příznačně chopil sám Petr Kotík…

Kladivová sekce – Petr Kotík v popředí. (Foto: Martin Popelář)

Hudba je svobodný prostor, který autorská imaginace může zaplnit po svém. Třeba neprakticky a rozporuplně. V tom je Rzewského velký přínos a nezávislost. Když jí pochopíme, dokáže prohloubit i naši vlastní svobodu.