Nová hudba pro sto let staré harmonium. Ostravské dny učarovaly zvukem a spiritualitou bez hranic

Něco takového kostel sv. Václava za svou mnohasetletou historii ještě nepoznal. Na koncertě Ostravských dnů se může přihodit cokoli. Třeba že se kostelní zvony stanou součástí hudební kompozice. Není vyloučeno ani setkání s nástrojem, který se živě podaří vidět a slyšet jen párkrát za život.

Něco podobného bylo realitou během prvního koncertu festivalu Ostravské dny, který nese podtitul festival hudby dneška. Je to velmi příznačný název. To, jestli je hudba stará, či nová, je velmi subjektivní záležitost. Hudba zaznívající v přítomnosti má naopak jasné časové určení, bez dalších rozlišujících kritérií.

Z koncertu Miroslava Beinhauera. (Foto: Martin Popelář)

Ostravské dny ve čtvrtek započaly sérií dvou koncertů. Hlavní roli v první části večera sehrál pianista Miroslav Beinhauer, který zahrál na šestinotónové harmonium sedm nových kompozic. Připomeňme, že tento typ harmonia je světový unikát, který vytvořil hudební vizionář a skladatel Alois Hába. Využil ho ve své utopistické opeře Přijď království Tvé, jejíž světová premiéra zazněla před pěti lety v Ostravě právě za doprovodu Beinhauera. Z mladého pianisty se postupem let stal výhradní specialista ve hře na tento nástroj, který proniknul do jeho tajů a obtížností. Také proto mu byly svěřeny nové skladby současných autorů k prvnímu veřejnému provedení.

Možná stojí za to vysvětlit, aby nedošlo k mýlce: šestinotónové není totéž, co šestitónové.  Šestinotóny jsou myšleny vzdálenosti mezi dvěma tóny, které jsou menší než konvenční půltóny. Vlastně jsou to distance ještě nepatrnější než čtvrttóny hojně používané v arabské a východní hudbě.

Z koncertu Miroslava Beinhauera. (Foto: Martin Popelář)

Beinhauer zahájil svůj sólový recitál dílem Taftal íránského skladatele Idina Samimi Mofakhama. Název kompozice je odvozen od perského termínu pro magma. Interference jakoby roztavených intervalových shluků, které neustále měnily svou podobu, bylo velmi působivé. Skladba plynula v asymetrickém, neurčitém metru a volnějším tempu, které skutečně připomínalo pomalou tekutou hmotu.

Druhou skladbu s názvem Not the same, not different napsal Ian Mikyska, který se označuje za československého skladatele. Mikyska se ve svém díle inspiroval rytmem rázů, které vznikají mezi šestinotóny. Jeho skladba se neodvíjela v jednom kontinuálním sledu, naopak součástí byly proměny zvuku a hudební barvy za důmyslného použití různých rejstříků.

Třetí dílo napsal Milan Guštar. Hudebník, programátor a konstruktér hudebních elektronických nástrojů se ve své skladbě 36 pohledů na Edo soustředil na zkoumání témbrových vlastností šestatřicetidílného systému dělení oktávy. Jeho skladba zpočátku evokovala typický zvuk varhan, postupně však oscilovala spíše směrem k sonickému využití jednotlivých intervalových segmentů.

Čtvrtou skladbou bylo dílo Not one and not two rakouského skladatele Klause Langa, známého názorem, že hudba není médium, které by mělo vyjadřovat mimohudební obsah. Langova kompozice prozradila zkušenosti s varhanní interpretací rafinovaným využitím rejstříků a širokou sazbou. Neotřelé souzvuky provázela zaoblená glissanda a hutná mikrointervalová tkáň působila fyzikálně neprostupným dojmem.

Z koncertu Miroslava Beinhauera. (Foto: Martin Popelář)

Jako jediná žena mezi skladateli se vyjímala americká autorka Judith Berkson, která bohužel nebyla provedení své kompozice Ohnuté významy přítomna. Její dílo se zabývá otázkou, zdali je zvuk nositelem významu. Delší zvukové vrstvy mikrotonálních shluků se měnily jen pozvolna a nabývaly nových podob, které zněly vždy nesmírně poutavě a objevně.

Nejdelší kompozici ze všech zúčastněných připravil americký doyen intermediálního umění Phill Niblock, který i ve svých devadesáti letech zavítal do Ostravy na festival. Jeho dílo Harmonius je v kontextu Niblockova rozrůzněného díla poměrně ojedinělé. Materiál skladby byl organizovaný jako přeznívání vyšších souzvuků za současných modulací dalších tónů. Výsledný vjem byl intenzivní a hutný.

Poslední skladbu pro Beinhauera napsal Bernhard Lang. Loops for Hába byla v podání mladého interpreta strhující záležitostí, která nepostrádala pointu a naraci. Lang v ní vyhloubil prostor také pro hudební nadsázku a dramaturgii v důsledné práci s gradací a kontrastními prvky. Zařazení této skladby na samotný závěr bylo velmi příhodné: měla napínavý průběh a střihovou technikou docílila v akustice kostela velkého efektu.

Z koncertu Miroslava Beinhauera. (Foto: Martin Popelář)

Miroslav Beinhauer si zaslouží obrovské poděkování a respekt. Je jisté, že koncertu z jeho strany předcházela několikaměsíční náročná přípravná fáze, která obnášela spolupráci se skladateli, konzultace, korektury a zevrubné studium nových kompozic. Některé skladby si vyžádaly i značné fyzické vypětí, kdy z mladého umělce doslova prýštil pot. Beinhauer se ovšem všech skladeb ujal naprosto zodpovědným a znamenitým způsobem.

Je možné, že na živém koncertě posluchači dosud nikdy nemohli slyšet šestinotónové harmonium v tolika zvukových variantách a rozličných představách sedmi skladatelských osobností, jako ve čtvrtek v měkké a tvarovatelné akustice kostela sv. Václava. Tento festivalový počin má skutečně primární hodnotu a význam, jak pro současnost, tak pro další hypotetické zkoumání tohoto nástroje. Šestinotóny jsou jako hudební atomy, můžeme si s trochou fantazie představit jakési kořeny, z nichž vyrůstají jednodušší hudební výhonky. Každopádně jde o nedocenitelnou zkušenost.

*

Druhou část čtyřhodinového hudebního večera vyplnilo dílo dokonale kontrastní. Jestliže se předešlé kompozice vyjímaly smyslem pro zvukovou stránku a byly inspirovány akustickými premisami, případně budhistickou zkušeností, Pavel Zemek Novák zůstal pevně rozkročen ve své křesťanské spiritualitě. Jeho téměř hodinové dílo Adorace Nejsvětějšího srdce Ježíšova bylo zahájeno zvukem kostelního zvonu, do kterého se postupně vpašovaly perkuse v podání Martina Opršála a dalších instrumentalistů. Užitím specifických nástrojů vyplynulo odlišné utváření hudební struktury, která spočívala spíše v doznívání než v soustavném generování hudebního tvaru.

Z druhé části večera. (Foto: Martin Popelář)

Kompozice byla spojena s konkrétním duchovním textem a měla hluboké vyznění. Zpočátku se rozvíjela spíše asociační metodou rozeznívání jednotlivých vyladěných perkusních bloků, posléze ale její spád prudce vygradoval a získal naprosto odlišné, spíše hudební a dramatické než čistě sonoristické provedení. V závěrečné části se objevily ještě housle Terezy Horákové a kontrabas, uplatněný Opršálovým osobitým perkusivním způsobem.

Z druhé části večera. (Foto: Martin Popelář)

Po doznění posledních tónů publikum bez jediného tlesknutí dlaní na přání skladatele povstalo a chvíli setrvalo v tichu. Působivý moment a magická kompozice, jakou dokáže napsat jen autor, jenž v sobě nosí osobní a žitou zkušenost s křesťanskou religiozitou.