Uhlí kde se našlo, kurňa? No v údolí Burňa, připomíná básník Milan Krupa 260. výročí nálezu uhlí

„Uhlí kde se našlo, kurňa? / No v údolí Burňa,“ tohle jsou dějiny těžby černého uhlí na Ostravsku v kostce. V jedinečné básni pětapadesátiletého veršotepce Milana Krupy, kterou by se měly už v prvé třídě učit všechny děti od Karviné přes Havířov a Ostravu až do Paskova a Frenštátu pod Radhoštěm. Bavilo by je to, a ta dvě slova už by si pamatovaly celý život. A s nimi i hornickou paměť rodného kraje. Kurňa a Burňa.

A pořád se těží – halda Dolu ČSM. Foto: Ivan Mottýl)

Nález uhlí na Ostravsku je oficiálně datován k roku 1763. Je to asi neslavnější letopočet z dějin regionu, uvádí ho každý průvodce krajem nebo populární i vědecké práce o historii těžby černého zlata. Bez uhlí by dnes Ostravsko asi zůstávalo venkovskou oblastí kdesi u pohraničních řek Odry, Ostravice a Olše.

Básníka Milana Krupu ostravský industriál vždycky zajímal. „Diplomovou práci jsem psal o nádherné cihlové architektuře někdejších chemických závodů v dnešním Hrušově, původně to tedy byla továrna na sodovou vodu. Slezská Ostrava mě vždycky přitahovala, už od sedmdesátých let, kdy jsem se tam s rodiči poprvé ocitl, někde u koksovny Trojice,“ vypráví Milan Krupa pro kulturní deník Ostravan.cz.

Údolím Burňa se poprvé procházel až jako dospělý. „Celý ten příběh nálezu uhlí mě vždycky zajímal a je to skoro neuvěřitelné, že už od té doby uplynulo 260 let,“ přemítá básník, který sám o sobě říká, že píše jen říkanky. „Ta báseň o nálezu uhlí byla původně delší, ale obstály jen tyto dva verše, které vyšly i knižně. Jinak to byla spíše slátanina, pamatuji si na rýmy typu ´na Slezské – tam je to hezké´ a podobně,“ vypráví. Krupa dodnes Slezskou miluje, nedá na ni dopustit. „Hospoda Plivanec, koleje, halda Ema, hřbitov, hrad, Důl Michal,“ připomíná kultovní místa.

260 let od nálezu uhlí na Ostravsku. (Ilustrační foto: Ivan Mottýl)

Pro sichr si zopakujme základní fakta. Uhlí v údolí Burňa na Polské Ostravě objevil roku 1763 klimkovický mlynář Jan Augustin. Naleziště oznámil hornímu úřadu v Kutné Hoře, a to s žádostí o vyslání zkušených horníků, kteří by jeho poznatek potvrdili. Žádosti bylo vyhověno a na Ostravsko přijel nejprve odborný horník z Kutné Hory a po něm šichmistr Jan Antonín Alis, který o uhlí z Burni podal zprávu Královskému úřadu v Opavě.

„Nález bohužel zapadl v zapomenutí, poněvadž se nenašel žádný podnikatel, který by se ujal těžby. Ani mezi obyvatelstvem zřejmě nebyl zájem o uhlí, jelikož v blízkých beskydských lesích bylo ještě dřeva dostatek,“ uvádí Encyklopedie města Ostravy, kterou postupně vytváří ostravský archiv. Nejnovější knižní vydání oficiálních Dějin Ostravy objev popisuje následovně: „Kamenné uhlí nalezl v údolí Burňa klimkovický mlynář Jan Augustin v roce 1763. Objev vzápětí potvrdil šichmistr Jan Jakub Lutz a v roce 1787 začal hrabě František Josef Wilczek s pravidelnou těžbou.“

260 let od nálezu uhlí na Ostravsku. (Ilustrační foto: Ivan Mottýl)

Cílená a smysluplná těžba začala na Ostravsku až v devadesátých letech 18. století, skutečný boom pak nastal v polovině století následujícího. Velká historie černého uhlí a drama havířské práce ale nyní, po 260 letech, míří do finále. V únoru 2021 byly uzavřeny dvě ze tří dosud činných šachet v revíru, doly Darkov a ČSA na Karvinsku. Těží už jen poslední Důl ČSM (ve dvou závodech), který měl loni také skončit v útlumu, energetická krize spojená s ruskou invazí na Ukrajinu ale jeho životnost prodloužila. Zatím do roku 2025.

Objev na Burni byl již před Krupou literárně zpracován nejméně stokrát. „Prvý na Ostravsku dobýval uhlí kovář jménem Keltička, a to na Polské Ostravě v údolí Burňa. Zda kovář ten je skutečně objevitelem bohatství Ostravska, je pochybno, neboť takový kovář-objevitel se vyskytá v tradicích skoro všech uhelných krajů,“ líčil třeba Moravsko-slezský sborník z roku 1919. Citované periodikum tehdy vedl prozaik a gymnaziální učitel Vojtěch Martínek, pro něhož byla těžba zásadním tématem.

Ostravská beletrie byla od svého počátku křtěna uhlím a rozžhavenou ocelí. Potoky slz, ale také radosti z výplaty, která se často prohýřila v hospodě, zatímco doma hladověla rodina. „Třicet putyk kolem cesty / stojí jako na číhané. / Nestavím se ani v jednu! / V třicáté však mlčky stane,“ popisoval básník Lev K. Karvinský návrat havíře ze šichty ve sbírce Písně horníka z roku 1919.

260 let od nálezu uhlí na Ostravsku. (Ilustrační foto: Ivan Mottýl)

Práce, kořala, násilí. Kapitalisti, komunisti a znova kapitalisti. Na počátku velké poezie inspirované hornictvím na Ostravsku stojí především Petr Bezruč, zatímco průkopníkem hornické prózy je František Sokol Tůma. „Denně po břiše soukali se jenom, lézti nemohli, lokty a hlavou se opírajíce, posunovali se ku předku. Konečně jsou na místě. Vleže na břiše tepali do ležaté vrstvy uhelné, stále ve stejné výšce 35-40 cm,“ líčil Tůma těžbu uhlí v nízkých ostravských slojích v trilogii Černé království.

„Ne že by se před ním hornické tematice v Ostravě nevěnoval žádný jiný prozaik, Sokol Tůma ale k tématu přistoupil opravdu důkladně. Se všemi sociálními jevy, které tuhle práci doprovázely. S těžkou dřinou souvisel alkoholismus, osudy hornických žen, důlní neštěstí. Tůma dokázal podat obraz Ostravska podobně naturalisticky až démonicky jako slavný francouzský spisovatel Émile Zola,“ přemítá Jan Malura z katedry české literatury na Ostravské univerzitě.

Malura připomíná, že Tůma viděl Ostravu jako příšerně krásné město, v němž doutná vztek bezmocných. „Tito lidé sem chodí každý den. Pět centimetrů nad nimi je smrt, jen o tři prsty může být horní vrstva snížena, ssednout a ulehne na tělo horníkovo a rozdrtí, rozmačká ho. K tomu ke všemu výdělek tak malý, nepatrný. A smrt tak blízko, blizoučko,“ popisoval Tůma havířskou bídu. Podle Malury se na jeho románové ságy nyní snaží navázat Karin Lednická karvinskou havířskou trilogií Šikmý kostel, ale jejímu dílu schází naléhavost předchůdce.

Důl ČSM-sever na Karvinsku, poslední v revíru. (Foto: Ivan Mottýl)

Jan Malura jmenuje ještě dva autory, kteří převážně v prvé půli 20. století dokázali stvořit hodnověrné prózy s hornickou inspirací: Vojtěch Martínek a Ladislav Třenecký. „Ostrava je velká a lidí tam potřeba mnoho. Přitékají z blízka i daleka a mizejí v ulicích. Bědní polští privandrovalci klopýtají v houfech, mají úžas ve vybledlých očích, uzlíčky se jim třesou na pomačkaných rukávech. Ostrava je všecky pohlcuje. Jedni se ztratí pod zemí, druzí ve fabrikách, třetí u roztaveného železa,“ popisoval Martínek industriální Ostravu v knize Stavy rachotí.

Martínek se zabýval i literární kritikou a teorií a již v roce 1913 nabídl recept, jak namíchat autentickou hornickou poezii: „A nelze jiné písně zapěti v tom kraji než tvrdou a drsnou melodii, jejíž zvuk duní jako balvany řítící se z hor, v níž chvěje se zašlapaný hněv a potlačená krev, melodii nestylizovanou a výbušnou, na níž by ležel černý prach uhelný.“

Krátce před první světovou válkou a posléze hluboko do třicátých let značná část básníků z Ostravska napodobovala až do omrzení Petra Bezruče, třebaže mnozí z nich srdnatě tvrdili, že Vladimír Vašek opisuje od nich. Za epigona svých veršů považoval Bezruče třeba básník Josef Holý, jenž vydal rozsáhlou skladbu Zasypaný horník.

Kritika rozhodný vliv slezského barda odhalila mimo jiné v díle Čechoslava Ostravického, M. Kurta, Fráni Richtera, už zmiňovaného Lva Karvinského nebo Jana Vrby. Nebylo to přitom čiré epigonství. Bezruč naznačil směr a citovaní básníci opisovali především z ostravské reality, k níž každý den patřil nějaký ten k smrti upitý či před hospodou ubitý Magdon. Tohle je třeba černá kronika z roku 1932: „Strašlivá smrt zoufalého horníka. 43letý horník František Moravec opásal se kolem těla šňůrami s dynamitovou trhací patronou, kterou pak přivedl doutnákem k výbuchu. Nešťastníkovo tělo bylo roztrháno. Pravou paži nalezli až ve vzdálenosti 50 kroků v poli. Moravec zanechává vdovu a tři nezaopatřené děti.“

Důl ČSA v Karviné, kde těžba skončila 27. února 2021. (Foto: Ivan Mottýl)

Po druhé světové válce se zrodil ostravský socialistický realismus. Budovatelské euforii na stavbě Donbasu (Nové huti Klementa Gottwalda), hornickým úderkám a hrdinství práce tehdy podléhali i mimoostravští spisovatelé, kteří přijížděli do černého města na podnět spisovatelského svazu. Kdo tak učinil, odevzdal jakýsi povinný desátek režimu a mohl se pak více věnovat skutečné tvorbě. O revíru takto zapěl třeba Jan Skácel nebo Milan Kundera.

Dělný lid v Ostravě nicméně Skácela anebo Kunderu příliš nečetl a zamiloval si spíš socialistickou satiru místního Frana Směji a údernické častušky Ericha Sojky: „Soudruh Gottwald do Ostravy pismo dluhe napsal / že pry u nas cely revir pětiletku zaspal / ja ja ja zaspali zme ale vstaněm zase / na Ostravsku buděm rubať jako na Donbase.“

Trvalo to pak celých jednačtyřicet let, než se literatura inspirovaná hornictvím zbavila všech vědomých či podvědomých direktiv komunistické ideologie. A snad až v románu Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, který vyšel v roce 1999 péčí nakladatelství Torst, se republika dozvěděla, jak žili havíři za Husákovy normalizace. Jak fedrovali, chlastali, ale třeba také psali na důlní vozíky hesla typu: „Komunisti jsou kurvy.“

Landsmannova próza patří k nejlepším reflexím hornického prostředí za posledních třicet let, byť je to víc dokument než román. „Po Pestrých vrstvách je pořád velká sháňka. Jak se kniha objeví, během pár hodin se zase prodá,“ potvrzuje Dana Struhalová z ostravského antikvariátu Fénix, že Landsmann je v Ostravě kultovním spisovatelem. „Jedina věc, co na haviře haže špatne světlo, je ten chlast. To je fakt. Ale viš, čemu to je? Protože když haviř nabere špičku a měl by spravně přestat chlastat, tak si řika, co by sem se haltoval, jak třeba už dneska piju naposled,“ napsal Landsmann.

Stejně jako v Pestrých vrstvách jde v podzemí o život i dnes. A zůstane to tak až do vytěžení posledního vozíku v revíru. Metan třeba vybuchl 20. prosince 2018 osm set metrů hluboko v útrobách Dolu ČSM u Karviné, kde v plamenech a obrovském žáru zahynulo třináct havířů. Těla některých z nich byla přitom vyproštěna až v květnu 2019.

Stále činný Důl ČSM na Karvinsku.

„Měsíc visí uprostřed tohoto večerního bytu, / kdy oheň bělí kosti mrtvých, nyní už zcela klidných horníků / a bude tam, zdá se, plát až do Vánoc / jako betlémské světlo kapitalismu,“ napsal bezprostředně po tomto neštěstí ostravský básník a pedagog Roman Polách. A touto tragédií poznamenaný Důl ČSM je teď vůbec poslední činnou hlubinnou šachtou v České republice. Nechť ji patronka horníků svatá Barbora ochrání před další tragédií.

Až se ovšem zavře i Důl ČSM, nebude v tom jen smutek, že něco velkého skončilo. Konečně si oddechnou i všechny ženy, milenky, děti či rodiče havířů. Doly už nikoho nepohřbí a vymizí i smutný status žen, kterým se říká hornické vdovy a s nimiž dokumentaristka Kamila Hladká sepsala v roce 2019 emočně vypjaté rozhovory. V roce 1955 na havířské vdovy pomyslel i brněnský básník Oldřich Mikulášek, a napsal tyto citlivé verše: „Ostravské uhlí na lomu / je černé a lesklé. / Byl by to krásný kámen do prstenu / všech vdov, jež lomí rukama, / všech vdov, jež u bran postávaly.“

Památky na těžbu však v hornickém kraji zůstanou ještě dlouho, v centru Ostrava to bude třeba těžní věž Dolu Jindřich, kterou ve svém letošním debutu Flavedo připomíná ostravský básník Vasilios Chaleplis.

VASILIOS CHALEPLIS
MORAVSKO-SKLESLÝ KRAJ

někdo zlomyslně namaloval
platónská tělesa v pohybu
na fasádu domu do kterého nejde vstoupit

podobně jako v gta
v ostravě jsou vchody často pouhý estetickým doplňkem
iluzí volby

těžní věž zpoza hotelového domu jindřich vypadá jako velká uřvaná r
ve větě pruh srsti ridžbeka roste v protisměru