Ředitel ostravské Arény Jakub Tichý: Sezonu stavíme na našich ženách v souboru

Začátkem srpna jste oslavil pátý rok v pozici Komorní scény Aréna. Jak byste zhodnotil tu skončenou pětiletku?

Zdá se to jako dlouhá doba, ale dobrou polovinu mé pracovní existence v Aréně zabral covid, takže mi to zdaleka tak dlouho nepřipadá. Řekl bych, že až od začátku roku 2023 je pro nás situace v dobrém smyslu slova normální. A zatím nemám dojem, že už bychom vyčerpali všechno, co ještě můžeme v divadle udělat a že bych v něm byl přesčas. Naopak se na to přicházející těším.

Aréna získala v době covidu i ocenění za streamy, které jste produkovali…

Ano, dostali jsme Cenu Jantar. Minimálně to pro nás bylo vykročení z jakési komfortní zóny a okolnosti nás donutily dělat něco podstatně jiného. Na jednu stranu to bylo zajímavé, zároveň se ale definitivně potvrdilo, že to nefunguje, protože živé divadlo je kvalitativně úplně jiná zkušenost pro diváka i samotné tvůrce, takže upřímně doufám, že se už podobná cena nikdy nebude udělovat. Byla to zajímavá etapa, která už je naštěstí za námi.

Kam se za dobu vašeho ředitelování KSA posunula a posouvá?

Je vtipné, že zrovna dnes, kdy tento rozhovor děláme, má naše paní emeritní ředitelka Renata Huserová narozeniny.

Tak to přeji za Ostravan na dálku všechno nejlepší! A teď ten posun…

Jedna věc je, kam se posouvá celé české divadlo, ale hlavně když jsme se střídali s Renatou ve funkci, tak zrovna začala doznívat ta velkolepá éra, kdy Aréna získávala všechna myslitelná ocenění a mně bylo už při nástupu jasné, že nutně budu ředitel, za kterého to skončí. Nastalo pak období přechodu, což je přirozené. Obecně se dá říci, že v divadle se uskutečnila postupná generační obměna i v rámci různých úseků, které nejsou zvenčí vidět. Proměnila se celková struktura Arény, vzniklo plnohodnotné marketingové oddělení a podobně. Vlastně se toho změnilo více než dost, i když to pro diváka třeba není tak do očí bijící. Dost jsme investovali, obměnila se velká část jevištních technologií a hodně se proměnilo zázemí divadla. Co se nemění, je samotný profil divadla. Což je po mém soudu dobře.

Na začátku myšlenky jste zmínil posun českého divadla. Kam se podle vás posouvá?

Je to asi otázka nějakých cyklů, ale myslím, že se dnes klade mnohem větší důraz na vizuální aspekt inscenací a obrážejí se různé formální slepé ulice – často poněkud na úkor vyprávění. Klasická činohra postavená na textu a příběhu vychází z módy. V tomto ohledu se ocitla Aréna mimo hlavní proud a stala se vlastně docela starosvětským ústavem, ale dějiny jsou sledem renesancí – návratů – takže to s námi a vyprávěním příběhů nevidím nijak černě.

Neodmyslitelnou tvůrčí dvojicí KSA je tandem Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek. Jak moc zásadní bylo dojít k nějakému kompromisu během vaší společné pětileté cesty?

Na kompromisy dojde skoro vždy, když se potkají lidé, kteří spolu mají začít spolupracovat a navzájem se nevyhnat, potažmo rovnou nezabít. Nemohu mluvit za Ivana a Tomáše, ale i když třecí plochy byly a budou, spolupracuje se nám dobře a já osobně mám oba moc rád. Je prostě dobře, že v Aréně jsou – oni jsou Aréna. Už při svém nástupu jsem jasně říkal, že nechci měnit umělecké směřování divadla, protože myslím, že se v něm dělaly a dělají skvělé věci, které mají co říct ke světě a k naší situaci v něm. Ivan Krejčí jeden čas určitě zvažoval odchod, když se třeba hledal ministr kultury nebo umělecký šéf činohry Národního divadla, ale zůstal a mám radost, že Arénu něžně umělecky formuje dál.

Podtitul nadcházející sezony zní Rok neklidných žen a poklidných revolucí. Co si pod tím máme představit?

Sezonu stavíme na našich ženách v souboru, který se s novou sezónou trochu proměnil. Ženský element zkrátka bude v nové sezoně podstatný a snad více přítomný než obvykle.

Má v tom čtenář vnímat nějaký feministický rozměr?

Ne, to spíše ne, ačkoliv už jsme se dočetli i něco o toxické maskulinitě v Aréně, ale tohle skutečně není reakce na tento výrok… (smích)

Dobrá, to máme neklidné ženy, ale co znamená ten termín poklidná revoluce?

Nějaké revoluce vidíme kolem sebe docela často, některé jsou i poměrně nezřetelné a rozeznáváme je až zpětně. V tomto ohledu jsou tedy poklidné. Ze čtyř připravovaných inscenací jsou dvě více ženské a dvě více revoluční. Krom toho revoluce je samozřejmě žena. Když Tomáš Vůjtek s tím názvem přišel, všichni jsme si hned vzpomněli na ten známý Delacroixův obraz.

Pojďme diváky navnadit, na jaké premiéry se mohou těšit?

Jak už jsem nakousl, začne režisérka Kateřina Dušková titulem Yerma od Simona Stonea podle Federica Garcíi Lorcy. Opět se k nám do Arény vrátí i režisér André Hübner Ochodlo, což je už takový náš tradiční host. Ten bude mít na starost Děti slunce od Maxima Gorkého. Čili vyloženě revoluční kus. Třetí titul jsme měnili. Nakonec u nás pozoruhodný mladý režisér Tomáš Loužný nastuduje Historku o sv. Magdě, což je text německé dramatičky Johanny Captain. Z pohledu premiér vše zakončíme Gagarinovou ulicí, revoluční groteskou v režii Ivana Krejčího.

V posledních letech se herecký soubor docela často proměňoval. Pokračuje se ve změnách?

Jádro se nemění, ať už je to Josef Kaluža, Michal Čapka či Marek Cisovský, ale některé změny budou. Do Prahy nám odešel Adam Langer a do Národního divadla moravskoslezského Alena Sasínova-Polarczyk. Oba se ale u nás budou dál objevovat jako hosté. Přicházejí Anna Čonková a Michaela Bajgarová. Takže jak vidíte, i v hereckém souboru se nám zvyšuje podíl žen.