Z okruhu Le Mans za Rumcajsem a přesýpacími básněni aneb Příliš pohodové léto v Domě umění v Ostravě

Vydechnout si. Letošní prázdninové výstavy v ostravském Domě umění jsou z určitého úhlu pohledu hlavně oddechové. V éře, která stojí na pokraji klimatické zkázy i třetí světové války (a navíc zřejmě jaderné), je to ovšem trochu bezhlavý útěk z temné reality. Po kurátorech tak významné instituce, jakou je Galerie výtvarného umění (GVUO), bych možná vyžadoval trochu angažovanější postoj ke světu vezdejšímu.

Z výstavy Martina Straky. (Foto: Roman Polášek)

Koně pod kapotou, automobilové závody, vavřínové věnce. V roce 2023 je to trochu retro svět, který patří hlavně do minulého století. „Snižování emisí už promlouvá i do motorsportu. Formule 1 zkouší ekologické palivo,“ sice čtu v jednom z motoristických časopisů, ovšem je to spíše úlitba pro zelené politiky. Pořadatelé slavného čtyřiadvacetihodinového závodu Le Mans dokonce mluví o soutěžním voze s vodíkovým pohonem již pro sezónu v roce 2025, ovšem ekologická zátěž není tím hlavním, co mě na motoristickém sportu vytáčí.

V době, která stále neumí utišit opravdové války, mi prostě závodění na život a na smrt přijde absurdní. A ty mrtvé z okruhu Le Mans považuji za úplně zbytečné oběti chlapské pýchy. Na slavném francouzském okruhu, který už má stoletou tradici, by už totiž mohl vzniknout středně velký vesnický hřbitov.

Nejznámější tragédie z roku 1955 si vyžádala nejen smrt pilota, mercedes Pierra Levegha tehdy zabil také dalších 83 diváků. V roce 2013 zahynul na trati dánský pilot Allan Simonsen, v nedožitých pětatřiceti. Pořadatelé tehdy spočítali, že je třiadvacátou obětí z řad pilotů. Kolik ovšem zahynulo na veřejných silnicích nevinných lidí jen proto, že si řidič hrál na závodníka z okruhu Le Mans, to asi nikdo nespočítá.

Bohužel, příklady táhnou. Ty negativní dokonce více, takže rozpálit auto na 200 nebo 250 na dálnici či dokonce obyčejné silnici, to je pořád vnímáno i jako milá frajeřina, kterou si chce leckterý řidič osobně vyzkoušet. Často s tragickými následky, jenže i pro šoféry, kteří ctili povolenou rychlost, za zatáčkou se ovšem zničehonic vyřítil samozvaný závodník z Le Mans.

Z výstavy Martina Straky. (Foto: Ivan Mottýl)

Při vší úctě ke skvělé práci reportážního fotografa a bývalého kolegy z novinářské branže v ostravské redakci Mladé fronty DNES Martina Straky nejsem úplně přesvědčen, že výstava Monsieur Le Mans je projektem pro ostravský Dům umění. Figurína závodníka, promítání komerčně úspěšného filmu, ale vlastně už i ten loajální název, to vše působí jako zadání od Mezinárodní automobilové federace (FIA) či firmy Dunlop, nikoli z výtvarného provozu. Monsieur byl původně titul pro člena francouzského královského domu, takže tahle výstava měla nést alespoň kontroverznější pojmenování. Místo Monsieur Le Mans třeba Meurtrier Le Mans.

Z výstavy Martina Straky. (Foto: Ivan Mottýl)

Kurátor Jiří Jůza také mohl klást větší důraz na sociální fotografii, kterou Straka ovládá až se štreitovskou machou. Expozici by určitě prospělo více snímků z odvrácené strany závodů Le Mans, jaké Straka například představuje v podobě zátiší s láhvemi a plechovkami od piva v diváckém sektoru. Právě tento typ snímků se mohl stát středobodem výstavy a všechny ostatní „závodničky“ a tváře populárních jezdců by tvořily jen jakýsi chmurný rám k něčemu niternějšímu.

Straka dokazuje, že umí dokumentovat i vnitřní krajiny závodu Le Mans, zároveň ovšem miluje i to oficiální naleštěné pozlátko. A když se kurátor nesnaží, proč by si výstavu neudělal po svém. Martin je spontánní tvůrce, ale zároveň trochu pohodář. „Je to pořád jedno a to samé, cítit to, vidět to a taky se na to těšit a bavit se tím,“ řekl nedávno fotograf pro podcast Auto moto svět Adama Eliáše. Jenže jsme v Domě umění, nikoli v Domě motoristického sportu.

Z výstavy ilustrátorů dětských knih. (Foto: Roman Polášek)

Pro výstavu ilustrátorů dětských knih, která je spojená s tvůrčí dílnou pro školáky, vlastně platí totéž: „Cítit to, vidět to a taky se na to těšit a bavit se tím.“ A děti to baví, což jsem zažil v přímém přenosu. Výstava Ilustrátoři s očima dítěte představuje třeba pohádku O slepičce a kohoutkovi ilustrovanou Olgou Čechovou, Šťastného prince Oscara Wildea s kresbami Oty Janečka nebo Obrázky z lesa Řáholce s ilustracemi Radka Pilaře. Výkvět oficiální tvorby pro děti socialistické éry, především z normalizace. Proč ne, je to kvalita ověřená dějinami. Kolo dějin se však už hnulo o kus kupředu a současnost také generuje skvělé ilustrátory pro děti, třeba kolem nakladatelství Baobab. Generační most by nebyl na škodu.

Rumcajs s odrazem oken malého sálu v přízemí. (Foto: Ivan Mottýl)

Jan Wojnar (1944-2014) byl konceptuálním panem Hračičkou. Nejlépe to odhaluje video, které doplňuje Wojnarovu výstavu, ve kterém tvůrce zabalí lžičku do papíru a vytvoří téměř figurativní objekt, aby se posléze rozbalený papír proměnil v originální a nenapodobitelnou muchláž. Wojnar tomu říkával „uchopování“, nejdůležitějším spolupracovníkem umělce byla plocha papíru. Rodák z Vendryně u Třince si celý tvůrčí proces dokázal až extaticky užívat, byť vzorně sedával za pracovním stolem. Vibrovala však mysl i srdce, z jeho očí i řečí lze vyčíst opravdovou víru v hlubokou pravdu konceptuálního umění.

Video s Janem Wojnarem.

Wojnar byl vizuální básník, autor obrazů, objektů, fotografických sérií, fotogramů i autorských knih, výstavu v Domě umění lze proto považovat i za zveřejnění dosud málo známé kapitoly z dějin experimentální poezie na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. Samovztažné, mřížkové anebo přesýpací básně Jana Wojnara, to jsou skvosty, které lze s klidným svědomím přiřadit k dílům Jiřího Koláře, Karla Trinkewitze, Ladislava Nováka, Vladimíra Boudníka či Jiřího Valocha.

Výstava Jana Wojnara. (Foto: Roman Polášek)

Pan Hračička, tohle lze samozřejmě o konceptualistovi Wojnarovi vyslovit i mnohem vznešeněji. „Dílo Jana Wojnara charakterizuje důraz na procesuálnost, komplexnost analýzy určitého problému a na detailně propracované provedení výstupů a estetické řešení finální realizace,“ píše o tvůrci kurátorka výstavy Helena Musilová.

Mřížková báseň Jana Wojnara. (Foto: Roman Polášek)

Mřížková báseň nalepená na válečku na těsto. Vlastně je vyříznuta z plátu těsta (papíru) s geometrickou básní postavenou na písmenu g. Toť dílo stejného rodu jako Antikódy Václava Havla či podobné experimentování s grafémy, které miloval Eduard Ovčáček. A když už je zmíněn velký ostravský lettrista, z dramaturgického hlediska je Wojnarova výstava v těsném sledu za jarní Ovčáčkovou bilancí poněkud nešťastným krokem. Dobou, povahou, vlastně celým tím nátiskem především do poetiky šedesátek.

„Když se Jan Wojnar v první polovině 60. let rozhodoval, kterou z možných cest vizuálního umění se vydá, vybral si záměrně tu méně divácky atraktivní, těžší a nevděčnější. Zvolil si cestu, která vedla skrze exaktní racionální vizuální kreace, v nichž prozkoumával dialektickou vztahovost a vzájemnou závislost a souvislost jednotlivých přírodních, materiálových či jiných realit,“ píše o Wojnarovi ostravský kurátor Martin Mikolášek.

Přesýpací básně Jana Wojnara. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstava vznikla ve spolupráci s rodinou po zesnulém Janu Wojnarovi a s Museem Kampa, už v roce 2020 byla představena v Praze. Ostravská expozice je komornější, s důrazem na autorova díla ze sbírek Domu umění. Líbí se třeba dětem, kteří chodí do základních uměleckých škol. „Mami, proč neděláme ve výtvarce taky něco takového?“ zaslechl jsem v dialogu asi čtrnáctileté dívky s matkou. U přesýpacích básní. Pro učitele výtvarné výchovy je Wojnarova výstava nepřebernou studnicí nápadů.

Z výstavy Hudba v nás. (Foto: Roman Polášek)

K výstavě Hudba v nás v malém sále na mezipatře (za Juditou mistra Klimta) jen krátká poznámka. Počátkem roku jsem asi špatně pochopil koncepci letošních projektů a tuhle expozici si mylně představoval jako vrchol výstavního roku, kdy budou v celém Domě umění vystaveny práce nějak spojené s hudbou. Včetně současných malujících muzikantů, namátkou se nabízejí jména jako Petr Nikl, Vladimír Kokolia či Vladivojna La Chia. To vše v rámu klasiky, hudba je v mnohých výtvarných dílech obsažena již od starověku.

Výstavu Hudba v nás proto zatím vnímám jako závdavek k něčemu většímu, byť je škoda, že se tak nestalo hned o prázdninách. Tento typ expozice by totiž kurátorům snadno umožnil i onen angažovaný přesah, po kterém v souvislosti s letošními letními „retro výstavami“ v Domě umění tak zoufale volám.

*

Aktuální výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě:
Martin Straka: Monsieur Le Mans (do 20. srpna 2023)
Ilustrátoři s očima dítěte (do 1. října 2023)
Jan Wojnar (do 1. října 2023)
Hudba v nás (A. Dürer, J. Callot, J. Bergel, O. Gutfreund, A. Procházka, V. Tikal a další) (do 10. září 2023)