Velký úspěch Divadla Sputnik Havířov. Jeho Mrzák inishamský šlape na paty i profesionálním scénám

Britský dramatik, filmový režisér a scénárista irského původu Martin McDonagh se proslavil hrami překypujícími scénami explicitního násilí, vulgarismy a černým humorem, který má místy nádech grotesky. McDonaghova tvorba může být zařazena k žánru britského divadla „in yer face“. Donaghovy hry jsou neustále překládány a uváděny po celé Evropě. Jeho nejúspěšnější hrou dodnes zůstává prvotina Kráska z Leenane, za kterou mj. obdržel Cenu londýnských kritiků pro nejslibnějšího autora. Hra je součástí tzv. Connemarské trilogie, do které patří ještě Lebka z Connemary a Osiřelý západ. Autorovo dílo pokračuje tzv. Aranskou trilogií, sestávající se z her Mrzák inishmaanský, Poručík z Inishmooru a Smrtky z Inisheeru. Dalšími hrami byly např. Pan Polštář, Ujetá ruka ve Spokane či Kati.

Dramaturgyně pražského Národního divadla Jana Slouková, členka poroty národní přehlídky, otevřela debatu ve Volyni slovy: „Stále znova a znova slyším stejná slova – tohle není McDonagh. Takže se ptám: co tedy je McDonagh?“ Další porotkyně, scénografka Kateřina Baranowská na to reagovala: „McDonaghovy hry obsahují krutost, bezohlednost, násilí, ale není v nich ani slovo o lásce. A přesto, je-li inscenace dobrá, na lásku v ní pokaždé také dojde. Havířovští se však té krutosti poněkud vyhýbají.“  V souhrnu se ovšem volyňská porota shodla na názoru, že to byl právě Mrzák inishamský v režii Jana Kroula, který nejnázorněji nabízí příklad i ukázku všeho, co se dá z této hry vytěžit.

Zprava Marcela Ráchel Šmídová, Daniela Hanušová a Dominik Rozbroj. (Foto Milan Strotzer)

Jan Kroul v rozhovoru publikovaném ve zpravodaji letošního Jiráskova Hronova na otázku Proč jste si z deseti McDoghových her vybrali právě Mrzáka inishamského odpověděl: „Protože jsme si říkali a chtěli poukázat na to, že život prostě není černobílý. Na to, že i největší hajzl může udělat dobrý skutek a že největší dobrák může páchat zlo. Kateřina Baranowská řekla, že by naší inscenaci prospělo více krutosti. Tak jsme se na tom snažili trochu zapracovat.“

Z dramaturgického hlediska lze říci, že havířovská inscenace nabízí snad nejvíce využitého komediálního potenciálu McDonaghovy hry. Výsledkem je velmi krutá komedie. Režijně je vedena pevnou rukou s důrazem na timing a důsledné vyjadřování point jednotlivých jevištních obrazů. Nejvíce však práci havířovských divadelníků zdobí jejích hravost. Po jevišti totiž nechodí ztělesněné postavy obsažené v textu, ale herci, kteří do těchto postav vtělili svoji vlastní lidskost, fantazii, kreativitu a především hravost. Divák pak před sebou vidí věrohodné povahy i charaktery, skutečné lidské radosti i bolesti, zasměje se a vzápětí ho zamrazí z toho, čemu se to vlastně smál.,

Andrea Kovářová a Dominik Rozbroj. (Foto Milan Strotzer)

Z hereckých výkonů lze vysoko vyzdvihnout Marcelu Ráchel Šmídovou v roli Kate Osbournové a Danielu Hanušovou v roli Eileen Osbournové, dále pak Martina Helmuta Šmída, který hraje Johnyho Pateenu Miku, a Martina Mifka v roli Bartleyho McCormicka.

Obě herečky, které hrají sestry Osbournovy, starající se mrzáka Billyho (Dominik Rozbroj), s půvabným humorným nadhledem zobrazují mírnou rozumovou nedostatečnost, kterou jim přisoudil autor hry v textu, ale hlavně dávají svým postavám naprosto přesnou míru lidskosti, jaká je pro zdárný výsledek zapotřebí.

Johny Pateena Mika je v podání Martina Helmuta Šmída velmi přesným vyjádřením novinářského hyenismu a mediální bezcitnosti. Vesnický zpravodaj Johny Pateena, který sice nemá k prodeji nic jiného než vlastními ústy pronášené všechny drby, ke kterým se dostává a které při svých pochůzkách po jednotlivých příbytcích obyvatel nuzného irského přístavního městečka vypráví vždy za bakšiš v podobě vajíček nebo kousku slaniny, se však nakonec dovtípí, že existuje i krutost, které se nechce zúčastnit.

Zleva Martin Helmut a Jakub Moldrzyk. (Foto Ivo Mičkal)

Dominik Rozbroj má nevděčný úkol ztělesnit titulní postavu, tělesně postiženého Billyho. Rozbroj pracuje zejména s důrazem na herecký minimalismus. Výjimečně dobře se mu daří vyjádřit sílu Billyho intelektu, s jehož pomocí mrzák s ochrnutou rukou i nohou velmi účinně bojuje s bezcitností a krutostí okolí. Musí si však o trochu hlídat přípustnou hladinu patosu i projevovaných emocí, aby to byl, s dovolením, „skutečný McDonagh“.

Velice zajímavá je postava jediné mladé dívky ve hře, Helen McCormickové, v podání Andrey Kovářové. Herečka, která by zajisté mohla sklízet nejvyšší možná ocenění, by však měla zapracovat na mluvní technice. To ostatně platí o všech účinkujících, kteří dohromady sice odevzdávají výsledek v mnohém kvalitnější než některá profesionální divadla v případě McDonaghových her, ale od profesionálů se liší nedokonalou artikulací a nedostatečnou prací s hlasem. Týká se to i těch, kteří ještě ve výčtu účinkujících nebyli zmíněni: Jakuba Moldrzyka v roli doktora McSharryho, Radima Heczka, který hraje Bobíka Bobyho, a Jana Hlaváče, představujícího otce Johnyho Pateeny Miky.

Sputnikovský a Kroulův Mrzák inishamský bude, jak lze po volyňském a hronovském úspěchu doufat, jistě v průběhu podzimu k vidění buď na domovské scéně v havířovském Domě kultury Petra Bezruče, nebo jinde v regionu. Každý, kdo se přijde podívat, nepochybí a skvěle se pobaví. Možná i poučí.