Jak jste si užili dvacátý ročník festivalu Colours of Ostrava? Zeptali jsme se vybraných osobností

Štěpán Kozub (herec): Hrálo se skvěle. Colours of Ostrava vnímám jako skvělý hudební festival ve městě, které je mým domovem, s lidmi, které mám rád. Za vrchol festivalu považuji sobotní vystoupení Macklemora. Bavil jsem se. A to je to nejdůležitější.

Lada Bělašková (herečka): Festival Colours of Ostrava mám moc ráda. K mému létu prostě patří a je skvělé, že ho v Ostravě máme. Utekl mi snad jen první ročník, takže jsem byla devatenáctkrát! A je vždy těžké popsat v pár větách všechny zážitky a poznatky. Mě vždy zajímá více aspektů – od ekologie přes dramaturgii až po samotnou atmosféru festivalu. Ale ve zkratce tedy takto: Letos jsem měla z několika situací lehce rozporuplné pocity, ale to by bylo na delší povídání. Ale stejně vždy vyhraje ten celkový zážitek, který z festivalu mám. Letos mě pohltil muzikál Lazarus v hlavní roli se skvělým Igorem Orozovičem, který mě opravdu nadchnul. Mám moc ráda sekci Meltingpot, letos mi utekla například diskuze s Rastislavem Maďarem, tak doufám, že příští rok také nějaká bude. Také jsem ocenila poetické oddávací místo, které mě párkrát dojalo až k slzám… Ale stejně jsou Colours pro mě hlavně o setkávání se s přáteli a novou muzikou, což se zatím stále daří. Doufám a ráda bych zase v příštích ročnících viděla některé své oblíbené zahraniční kapely. Tak děkuji festivalu za zážitky a ať se daří!

Anna Mašátová (promotérka a hudební publicistka): Návrat na Colours po covidové pauze byl pro mě osobně zkouškou, zda si zvládnu velké festivaly ještě užít, neb ruku na srdce – přes covid jsem jistojistě zlenivěla, zkritičtěla a davy mi nedělají úplně dobře. Colours coby dlouholetá srdeční záležitost? Nepochybně. Naštvání, že nepřijeli headlineři? Nulové, ráda bych je viděla, ale více mě zajímaly jiné stage. Kauza security? Je mi to nesmírně líto, edukace je nutnost. Je dobře, že se nemlčí, zároveň bych po letech na akcích všeho druhu o špatných zkušenostech s ochrankou napsala román. Co je pro mě obecně těžké odfiltrovat, jsou řvoucí diskotékové stánky a na můj vkus přemíra cetek. Nadšená odjíždím z koncertů Lalalar, Sleaford Mods, Širom, Moimir Papalescu and the Nihilists, ´Ndiaz, Tramhaus, Niky, Lenky Dusilové, post-hudby nebo Lubomyra Melnyka. Pár nových objevů, pár setkání se starými známými, s vyhlášením ročníku 2024 už bookuji ubytování.

Petr Kazík (manažer a prezident Sborového studia Permoník): Coloursy jsou pro mě již mnoho let rodinným zážitkem léta. Byl jsem několikrát na těch úplně prvních na Černé louce. Pak dlouho nic, až mě mí dospívající synové přemluvili, ať jdu s nimi.  Program a jména kapel mi většinou nic neříkaly, ale chtěl jsem být se syny a poznat, co vlastně poslouchají, jaká hudba je pro ně zajímavá. Naučil jsem se chodit po Dolních Vítkovicích a ochutnávat a vnímat vše všemi smysly. Velký zlom nastal, když se objevil Meltingpot, což je formát, který je mi profesně nejbližší. Najednou jsem pochopil, že už vždycky budu trpět pocitem marnosti, že se nedají věci stihnout. Přesto ta každodenní pestrost prožitku je nejvíc. Jsem fascinován tím, že poslouchat Sedláčka, Taberyho a Špidlu (a mnoho dalších) chce tolik lidí, že se nevejdou na stage. Jen Colours dokážou naplnit Gong a přimět poslouchat propojení aboridžinského zpěvu se symfoniky… Je mi jedno, kdo příští rok přijede, nebo nepřijede. Vím, že tam zase budu sdílet se svými dětmi, přáteli a neznámými tipy a doporučení, co poslouchat, nad čím přemýšlet, co ochutnat, co vidět, a budu neustále překvapován. Po čtyřech dnech budu odcházet s pocitem, že bych jich potřeboval alespoň dvanáct, abych stihl to, co jsem chtěl. To totiž není hudební festival, to jsou Colours…

Jiří Krhut (písničkář a hudebník): Mé emoce a dojmy z 20. ročníku Colours? Radost, svoboda, energie, únava, volno, úsměvy, čekání, zklamání, nadšení, překvapení, pláč, hlad, žízeň, láska, úžas, horko, mokro, profíci, amatéři, objetí, mazlení, polibky, přirozenost, laskavost, trpělivost, respekt, celý svět, ale hlavně milovaná Ostrava.

Michael Rozsypal (novinář): Letos to byl můj čtrnáctý ročník. Festival se za tu dobu hodně posunul. Co na něm ale zůstává po všechny ty roky stejné, je atmosféra, potkávání lidí a poznávání nové hudby. Muziku a koncerty si nechávám doporučovat od přátel. Takže jsem rád, že jsem objevil poklady jako ‚Ndiaz, Teskey Brothers, The Longest Johns nebo Jacoba Colliera. Fantastická byla Nika, což je zjevení na české hudební scéně. Nadchli mě One Republic, ani jsem dopředu netušil, kolik písniček jsem znal a jak umí vytvořit skvělou show. A přidaný náhradní koncert Chinaski? Mělo to prostě něco do sebe. Tak příští rok po patnácté!

Dan Sywala (hudební publicista): Byl to jeden z nejsilnějších a nejvýraznějších ročníků. Vynikající žánrová rozmanitost a pestrost v programu. Od různých forem jazzu, přes řemeslně špičkově zvládnutý pop pro všechny, až po naštvaný synth punk v podání skotských Vlure. Právě ti znovu a znovu potvrdili, že i když je na hlavní stagi jeden z hlavních taháků, tak se pořád dá najít špičkový program. Pokud jde o headlinery, takto podivné chování těch, kteří zrušili své koncerty, dlouho nepamatuji. Burna Boy je tím vyhlášený a u Ellie Goulding se opravdu snažím zdravotní důvody pochopit. Je možné, že mezi doporučeními od lékařů byl i mentální detox. Spontánní účast na Chinaski byla také zážitkem. Organizačně a v rámci zázemí, včetně gastronomie, se festival pořád výborně posouvá. Jen jako autor studie věnující se krizové komunikaci pro ministerstvo školství, v rámci projektu IPN Kredo, věřím, že nepříjemnosti, ve kterých pochybí jednotlivci z najaté agentury, lze odbavit s větším nadhledem. Poslední den to s informací o fyzické přítomnosti všech aktérů hravě dokázali.

Nika (zpěvačka a skladatelka): Letošní Colours pro mne byly naprosto zlomovými. Festival navštěvuji déle než deset let, ale až letos se mi poštěstilo být jeho součástí jakožto vystupující. Kartička „Artist“ kolem krku mi byla opravdu splněným snem. Jsem vděčná, že mou tvorbu přišlo podpořit tolik dušiček a že jsem si tak koncert mohla užít a prožít opravdu naplno – kéž by takových příležitostí bylo víc! Zároveň na tomto ročníku vystupoval hudební mág, génius, naprostý mimozemšťan, Jacob Collier, ke kterému vzhlížím již řadu let. Byť to zní neuvěřitelně, naživo Collier hraje, zpívá a působí ještě lépe než na nahrávkách – nemluvě o jeho vynikající kapele. Když jsem se dozvěděla, že máme hrát ve stejný den, vysílala jsem veškeré mé signály nahoru, abychom vystupovali v jiný čas, protože jsem nestihla jeho koncert v Brně několik měsíců zpátky. Jaká radost, povedlo se! I přes veškerá negativa, která je díky množství článků a názorů v médiích už netřeba zmiňovat, se upřímně těším na další ročník a tajně si myslím na to, jaké by to asi bylo, vrátit se v budoucnu na festival opět jakožto vystupující.

Martin Jiroušek (novinář a publicista): Po všech stránkách typické Colours, dramaturgicky sporné, megalomanské, eklektické, kde vedle jednoznačných propadů vždycky nakonec objevíte přece jen nějakou tu perlu. Kde vás zasáhne duha i svastika. Aby ne, při 110 účinkujících se prostě nelze minout. Akorát tentokráte to bylo, pravda, o něco těžší. Výběr interpretů se za ta léta, zdá se, na možnosti Colours hodně zúžil a v podstatě se opakuje stále tentýž model, kvantita tady absolutně neznamená kvalitu, žasnete nad většinovým „vkusem“ a nad tím, jak neskutečné poklady zapadají do nánosu obrovské hlušiny.  Přesto je za tento model chytré horákyně Ostrava nesmírně vděčná, kde jinde přece najdete takové publikum, které dokáže čekat hodinu na silném dešti, aby si poslechlo, že hlavní hvězda prostě nenakopla tryskáč a nepřijede? Trochu to připomíná tu legendární historku se zmizením ostravské radnice, napětí do poslední chvíle, to už dneska moc nezažijete. A pak třeba slavný ostravský básník hledající na poslední den, vlastně už jen čtvrt den, volný vstup pro přátele, to je k nezaplacení. I ty nejlepší koncerty tady provází vždy silné rozpaky: Moimir Papalescu and The Nihilist v neskutečné elektronické formě na poněkud utopené Full Moon Stagi, proti nim na velké scéně elektromág Kavinsky, koho by to napadlo? Co na to říct? Nihilisti, kteří opakovaně prokazují, že jsou jednou z nejlepších českých kapel s bezkonkurenční choreografií, obrazem i zvukem, měli na Colours premiéru, po dvaceti letech. Čtyřicet omamných minut, kosmický přídavek a před půlnocí zkrátka dost! Z dalších pak třeba famózní Sleaford Mods, dva týpci s laptopem, kde plešatý fousáč celou dobu nepromluví, vehementně ládují, týpek v upoceném triku se nakrucuje jako páv s plastovkou na hlavě. Drsně jim to odsejpá jak pořádně nasraným horníkům na poslední šichtě a jak za starých dobrých časů politických kabaretů. Colours v základu sází na neskutečně snobský hudební vkus, to poznáte na hlavní scéně, a pak dokáže vypálit nečekaně od boku. Nebo spíše do vlastního těla. Po Nihilistech se svou elektronickou jazzovou kládou lavírovali hluboko do vesmíru opět britští The Comet Is Coming. Co na tom, že asi před měsícem jejich živé vystoupení vysílala česká Vltava, tohle překvapení vidět s celým vesmírným cirkusem, hypnotickým saxíkem, vynahradí jakoukoliv kosmickou Odysseu. Jenže kdo o nich věděl?

Tomáš Kočko (hudebník): Na začátek mám jednu velkou výtku k prodeji merche. Centrální prodej je k prdu. Nebudu se vláčet někam na druhý konec areálu s merchem a nebudu to nechávat na nějakých lidech neznalých kontextu, zvlášť když s prodejem merche máme spojeno focení s fans a případné podpisy na CD a podpisové karty. Jeden stánek u každé stage by to vyřešil. Takže jsem na merch rezignoval. A teď chvála. Potěší taková drobnost v backstagi jako hořčík a vápník plus vitamíny v šumivých tabletách. Minerály lze doplnit i pivem (rovněž v backstagi přítomným), ale takhle je to luxus!  Stejně jako muzikanská restaurace – palec hore. Největším a velmi příjemným překvapením byli posluchači! Nepředpokládal jsem, že lidi, kteří volně přejdou z vedle dohravšího Cristovaa, či kdo tam zrovna dohrál, budou tak vnímaví a půjdou s naší muzikou! Přepočítal jsem se. Dokonce jsem před hraním upozorňoval natáčecí štáb našeho videoklipu, ať si natáčení reakcí lidí šetří na následný festival, kam jsme se po Coloursech přesouvali! Ale naštěstí byli ve střehu a vše natočili. Lidé byli báječní a režisér naznačil, že má vlastně hotovo! A musím ještě pochválit technické zajištění naší stage. Profi přístup, který vysoce ocenil i náš zvukař po setkání se zvukařskou osádkou, jakkoli ta želela, že si naši muziku neodzvučí. Příště musím na Barvy jako návštěvník. Ne jako vystupující. Tak jako jsem si letos užil Beatsy, chci si příští rok užít Coloursy!