Havlův rukopis, plachty undergroundu i ruské dezinformace. Norsko-český MAČ míří do finále

Mluví se nejen o svědomí národa, ale i o hlásné troubě totalitních režimů. Spisovatelé jsou různí. Lidstvu více svědčí, když jsou tím svědomím, než když kolaborují s diktátory. A třeba tlačí na politiky, aby mluvili pravdu a bránili svobodu a demokracii: „Evropa demokratická, Evropa národů svéprávných a svobodných jest Evropou zítřka a budoucnosti. Národ žádá po Vás pánové, abyste byli s touto velkou dějinnou chvílí, abyste jí věnovali všechny své schopnosti, abyste jí obětovali všechny jiné zřetele, abyste v té chvíli jednali jako mužové nezávislí, mužové bez všelikých závazkův a prospěchův osobních.“

Diváci na MAČi v Ostravě. (Foto: Patricia Grundzová)

Toť citace ze známého Manifestu českých spisovatelů z května roku 1917, který vyzýval české politiky v Říšské radě (rakouském parlamentu) k odvaze a hlásání pravdy. Petici signovali Karel Čapek, Viktor Dyk, Alois Jirásek, Josef Svatopluk Machar, Karel Scheinpflug, František Sokol-Tůma a dalších 196 spisovatelů, podpis pod manifest odmítl přidat třeba Petr Bezruč. V roce 1917 zmítala Evropou Velká válka, jak se říkalo první světové, dokud nevybuchla ta druhá. I teď je Evropa v plamenech, dokonce většina kontinentu, neboť rozloha evropské části Ruské federace společně s Ukrajinou je větší než plocha Evropské unie. Bude z toho třetí světová?

Klub Provoz v Ostravě v průběhu MAČe. (Foto: Ivan Mottýl)

Z Evropy je v každém případě bojiště, na což by asi měli hlasitě reagovat právě spisovatelé. Pokud od nich dnešní čtenáři pořád čekají to, co dostali v roce 1917. Odvahu! „Ruská invaze na Ukrajinu je i u nás velkým tématem, ale pokud vím, žádné literární dílo, ve kterém už by válka rezonovala, zatím norští autoři nevytvořili,“ vypráví v ostravském klubu Provoz norský host MAČe, spisovatel Erlend Wichne. Dříve či později ho vytvoří, aktuálně se v zemi strhla lavina ukrajinských překladů.

„Nazval bych to překladatelskou mobilizací. Ještě nikdy nevycházelo v Norsku tolik ukrajinských knih anebo reportáží. Snažíme se celou tu válku vnímat očima obětí ruské invaze,“ líčí Wichne. Ukrajinistů je v Norsku nedostatek, tamní asociace překladatelů proto hledá posily. Hodně se tak z ukrajinštiny tlumočí i přes třetí jazyk, prostřednictvím anglických, německých či švédských překladů.

Erlend Wichne v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

Erlend Wichne diskusi o ruské invazi na Ukrajinu mimoděk rozviřuje románem, ze kterého předčítá, jmenuje se Sankthans. Svatý Jan. Jeho hrdinou je norský nacista Wenzel Hermann Weiss, spisovatelův pradědeček. Wichne cítí odpovědnost vyrovnat se veřejně s minulostí předka, který se mimo jiné podílel na vyslýchání norských odbojářů v centrále gestapa v Kristiansandu. Hned po válce byl zatčen, život si vzal ve vězeňské cele.

Je to paradox, zatímco pravnuka trápí válečná zvěrstva předků, nové zločiny proti lidskosti páchá ruská armáda. Tedy vojáci ze země, která nad polárním kruhem sousedí s Norskem. Evropa je malá, všichni si vidíme do kuchyní. Z Norského království se koukají do Ruské federace a zmiňovaný norský nacista Wenzel Hermann Weiss se narodil v Mařenicích v okrese Česká Lípa, tedy v Grossmergthalu. Psal se rok 1887, do Norska ho po první válce odvál byznys. Za té druhé vsadil na špatnou kartu, načež prohrál. Nory ten příběh hodně zajímá, Weiss už byl „hrdinou“ jiné prózy, Wichne měl potřebu odpovědět i na toto dílo.

Norsko ruskému sousedovi dlouhodobě nedůvěřuje, i proto asi režisér a scenárista Erik Skjoldbjaerg mohl v roce 2015 natočit seriál Okupace (Okkupert), který líčil aktuální okupaci Norska ruskou armádou. Námět k celé sérii vymyslel oblíbený spisovatel Jo Nesbø. Norové si díky seriálu živě představili invazi, Kreml zuřil a žádal omluvu. Seveřané si od Moskvy udržují odstup, proto se v této skandinávské zemi příliš nedaří proruským dezinformátorům. „Kremelským dezinformacím věří asi jedno procento Norů,“ informuje na MAČi spisovatel Arne Ruset (1951). Podle průzkumu Českého rozhlasu podléhá kremelské propagandě v Česku asi 11 procent občanů. Květnový průzkumu agentury Globsec Trends uvedl, že 15 procent Čechů věří, že za válku na Ukrajině může Západ, který vyprovokoval Rusko (na Slovensku se totéž domnívá dokonce 34 procent občanů). Čísla možná budou ještě horší, jen málokdo má chuť veřejně vyprávět, že je fanouškem Putina.

Arne Ruset v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

Norský spisovatel Arne Ruset se v předčítané próze také obrací do dějin druhé světové války. „Narodil jsem se v roce 1951, jen šest let poté, co jedné noci ukončil svůj život v bunkru Adolf Hitler,“ začíná jeho festivalová ukázka z letos vydaného románu Eg kom ikkje heim før det vart natt (Domů jsem se dostal až v noci). Sedím v sále ostravského Provozu a kladu si podivné otázky. Co se to děje, potřebuje snad Evropa jednou za čas pořádnou válku, aby bylo o čem psát celá další desetiletí? Zhruba po osmdesáti letech, když zemřou poslední pamětníci minulých  bojů…

Ruset i Wichne píšou i poezii. „Po celý čas je ve mně moře,“ recituje Wichne. Válka a moře, to jsou zásadní literární témata po staletí. A také prozrazují, co je to ten člověk vlastně zač. Nic moc, hlavně válečník, a při té příležitosti někdy objevitel. Poslední sbírka básníka Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář vypráví o tomtéž. Letos si básně z této knihy vyslechlo publikum MAČe s undergroundovým doprovodem kapely Ťovajz a spol.

Petr Hruška na MAČ v Ostravě. (Foto: Patricia Grundzová)

„Venku strměly stromy a / čekaly, / až se stanou stěžni, kýly, ráhny. / Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával / palubní prkna,“ píše Hruška v jedné z básní, které jsou básnickým dialogem s kronikářem cesty kolem světa Antoniem Pigafettou. V tomto případě vede poeta rozhovor z hospody, i od piva ale dokáže sugestivně zobrazovat stejná místa a příběhy, jaké prožívali účastníci první výpravy kolem světa z počátku 16. století. Průkopnické cesty, které velel mořeplavec Fernão de Magalhães.

Ťovajz a spol. v Ostravě. (Foto: Patricia Grundzová)

Hruška převypravuje setkání s domorodci, často cituje původní Pigafettův text, skoro se stává novým členem námořnické výpravy. A tohle vše proměňuje brněnský undergroundový saxofonista Ťovajz (Vít Holata) po několik měsíců v hudební kompozici, v níž klarinet vrže jak lodní stěžně a saxofony jako ráhnoví, zatímco takzvaný holatofon dodává meluzínu do plachet i mořskou vichřici.

A slyším v tom i sténání stovek domorodců, které výprava cestou povraždila. Děsivá záležitost i po pěti stech letech, kterou Hruška odsuzuje, nicméně ho zajímají pohnutky k tomu dávnému zlu. Je to zatím jeden z nejsilnějších momentů české části Měsíce autorského čtení. Zeměkoule byla obepluta po třech letech, v září 1522. V červenci 2023 pluje Antonio Pigafetta po Ostravici až na hranice Moravy a Slezska. Zatím domorodce nevraždí…

Z rukopisu Václava Havla.

MAČ vyvrcholí 31. července v Huse na provázku v Brně. Čtením z rukopisů. „Jest zapovězeno předčítat z již publikovaných prací,“ tvrdí organizátoři. Přednášených textů se dosud nesměla dotknout tiskařská čerň, dokonce by neměly projít ani sociálními sítěmi. Zazní skutečné rukopisy, byť jsou z technologického hlediska uloženy třeba v mobilu autora.

Básník Pavel Petr v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

Vystoupí třeba Kateřina Koutníková, Robert Fajkus, Radovan Jursa, Jan Vrak, Vít Slíva, Marek Toman nebo Norbert Holub a Janusz Klimsza. V rubrice Z pozůstalostí představí básník Pavel Petr rukopisy Jiřího Kuběny, Václava Havla a Jiřího Veselského. Už v předstihu ukazuje Havlovu báseň z dopisu pro Jiřího Kuběnu z poloviny padesátých let:

To zní přece krásně
to slovo: „Mé básně“!“

Ostravu čeká jiný konec, 1. srpna se do klubu Provoz nastěhuje kus Brna. Název pořadu tvoří přesmyčka: „Bo tady sjede vor Nor.“ Není těžké ji vyluštit. Podmínkou pro literáty jsou texty o Brně, byť je napsali třeba Pražáci, Valaši anebo i Ostraváci. Speciální brněnskou sadu chystají třeba básník Vít Slíva a poetka Anna Mrozinská, rodné listy těchto dvou autorů se odlišují o 48 let. Oba dnes žijí v brněnské metropoli.

Brněnské i ostravské finále musí být hlavně norským happyendem. Obstará ho prozaik a písničkář Stein Torleif Bjella. „For eg skal kysse so jezu gret,“ zpívá v jednom ze svých songů. „Budu se líbat tak, aby to rozplakalo i Ježíše.“ Správná tečka za Měsícem autorského čtení, protože na počátku přece bylo Slovo. A na rtech milenců je často i víra, že láska chodí suchou nohou po moři a mění vodu ve víno.