Jen něco zůstává v odrazech výloh. Zamyšlení nad básnickým debutem Petyi Stach

V souvislosti s četbou Tetamu se mi vybavuje jedna silná cestovatelská vzpomínka, která se mi vynořila v paměti snad ne samoúčelně. Procházel jsem se zhruba před dvěma lety Českým středohořím a navštívil jsem horu Milešovku. Pod rozhlednou na vrcholu hory se nachází cedule, která oznamuje, že v sedmdesátých letech zde pracoval český básník Petr Kabeš. Věděl jsem o této životní etapě v životě českého experimentálního básníka, ale nějak mi ta informace bez kontextu v podobě přírodních reálií nezapadala do sebe. Plně věřím, že ta samota, kterou Petr Kabeš strávil zde jako pozorovatel počasí, silně ovlivnila to, jak psal. Kabešova poezie a poezie Petyi Stach mají v sobě jisté společné znaky. Když pominu samotný jazyk, tak musím vyzdvihnout jakousi výlučnost v podobě autorské izolace.

Petya stejně jako Kabeš, tak trochu ukrytá v posledních letech v ostravském antikvariátu Fiducia, musela být svým pobytem ve sklepě plném literatury ovlivněna. Byla ovlivněna prostředím své literární „rozhledny“. Sbírka Tetam navazuje na to nejlepší z experimentální poezie šedesátých let minulého století a zmíněnou poetiku rozvíjí. Jedná se o městskou poetiku – město je ústřední postavou knihy. Když pročítáme nové verše ve sbírce, je to, jako bychom doslova kráčeli městem. Texty zprostředkovávají destruktivní energii a atmosféru aglomerace. Při četbě se stáváme obyvateli a hlídači jakéhosi fikčního města, které je nám povědomě velmi blízké a známé: v ulicích hluk / slunce se ztrácí / za věžáky / nejprve nikdo – / pak se první osmělí / a další a jeden jak druhý / když zjistí – odvrací se / jen něco zůstává / v odrazech výloh.

Z předchozích veršů cítíme absurdnost, podobnou textovým obratům, které nalezneme například u Franze Kafky. Což mi došlo až nyní, při přepisu pasáže z knihy. Jazyková vycizelovanost textů vynikne až na druhé či třetí přečtení a o to se pak v paměti uhnízdí silněji. Kavky se vpletly do větví parku / skřehotavě rozchechtaly koruny / procházející zrychlili / na lavičkách sebou šijí / jako by se rozpomněli / jen dítě s míčem v podpaží / rozhání ty které slítly / rozklovat zemi.

Hra s jazykem je vytříbená; i obyčejná situace, kterou zřejmě každý v parku někdy viděl a zažil, je básnířkou zaznamenaná s notnou dávkou citu a temné imaginace. Na jiném místě v jedné bezejmenné básni lakonicky zazní: v děravém lavoru / klíčí tma / rozedma noci / vrací se okny…

Město, které je nám ve sbírce představeno, je město osiřelé a zkřehlé. Je to město bez lidí. Zdánlivě bez lidí. Lidé jsou ukryti uvnitř textu. V textu se potkáváme s hlídačem nebo recepčním, ale další konkrétní postavy zde pojmenovány nejsou. Přitom máme pocit, že v knize se v každé jedné básni mihne nějaká bytost. Možná to je jen stín něčí přítomnosti, jeho otisk v čase a prostoru. Sousední byty se po nocích stěhují / bouchání škrábání o parkety / pak zase chvíli bezvědomí.

Znovu se mi tady vtírá Kafka a jeho nadosobní pohled na lidskou existenci. Vzít to sebou / odnést to v sobě, zazní v jedné básni. Už jen ta kratičká pasáž vytržená z kontextu celé básně je nosná sama za sebe, téměř jako zenové moudro.

„Pro vše, co je mimo smyslový svět, lze užít jazyka jen náznakově, ale nikdy ani k nejmenšímu srovnání, protože jazyk, podobně jako smyslový svět, hovoří jenom o vlastnictví a jeho vztazích“. To napsal kdysi Kafka. Vlastnictví v podobě básnického textu Tetam je plovoucí. Kafka se svou citací ale nekončí, jistá metamorfóza se děje i na pozadí celého příběhu knihy. Nechte se ale překvapit, kdo se proměnil v co. Jestli se autorka proměnila v text, nebo naopak, nebo jak to bylo při tom dělení na animu a anima. Nakonec, literární svět je velmi subtilní působiště, které teprve poznáváme skrze naši řeč. Já jsem zde nakonec zcela zbytečný prostředník, básnířka vystihuje povahu celé knihy lépe svými vlastními slovy: Zbylí se hromadí kolem exegety / ten nic neříká / šedýma očima kmitá / po stěnách víček / prstem v hlíně obkresluje kružnici / do jejího středu pak táhne bod / z prázdné niky světa.

V kontextu soudobých básnických knih ostravských autorek a autorů je debut Petyi Stach unikátní svou originalitou a básnickým jazykem. Kniha má silný koncept, který je zcela naplněn ve třech po sobě jdoucích kapitolách. Autorka je ve svém psaní přísně disciplinovaná a právem její text strhává čtenářovu pozornost a nenechává ho klidným. V případě sbírky Tetam se jedná o svrchované literární dílo, které směřuje dovnitř, a čtenář musí hledat každou drobnou indicii, aby se v textu mohl orientovat a neztratil se na cestě za sdělením, které je ztíženo. Nakonec, je sdělení k něčemu? Nestačí nám pouze řeč samotná?

Petya Stach: Tetam. Ilustrace/fotografie Jan Valík. 64 stran. Vydalo JT’s nakladatelství (Jan Těsnohlídek) v roce 2023.