Colours 2023, kapitola čtvrtá: Velkolepá show i ostrovy hudebních pokladů z celého světa

Svést dohromady sofistikovanou hudbu, jejíž ambicí není komerční úspěch, s okázalou taneční párty, je vždy ošemetné. Dostaví se totiž lidé, zvyklí poslouchat zejména náročnější muziku, s těmi, kteří se přišli nezávazně pobavit. Málokdy se najdou tací, kteří mají pochopení pro obě kategorie, ale mám pocit, že jich i díky festivalům jako jsou Colours of Ostrava přibývá.

Značnému počtu lidí je v podstatě celkem jedno, na co budou tančit. Stačí, když je to atraktivní, rytmické a hodně kontaktní. Tyto atributy se podařilo bezezbytku splnit americkému raperovi Macklemore, který se postaral o jednu z největších show v historii festivalu.

Macklemore. (Foto: Aleš Honus)

Příznivci jiných žánrů si mohou myslet své, mají na to právo, byť má čtyřicetiletý raper na svém kontě několik Cen Grammy. Nicméně fakt, že Macklemore dokázal přilákat na prostranství pod hlavní scénu největší dav letošního festivalu, se nedá jednoduše obejít. Hvězdný raper to navíc s lidmi perfektně umí a dokázal zaujmout a vyhecovat roztančené zástupy až do poslední chvíle.

Nabuzené publikum se nemělo k odchodu a počkalo i na posledního headlinera Purple Disco Machine. Poměrně vkusně zkompilovaná taneční muzika ani neměla jiné ambice než být regulérní diskotékou bez živých instrumentálních a vokálních výkonů, zato s fešnou tanečnicí, aby se na pódiu kromě světelných efektů něco hmatatelného dělo. Během vystoupení Purple Disco Machine ale na festivalu nezůstal snad nikdo, koho by to uráželo.

Purple Disco Machine. (Foto: Zdenko Hanout)

Zvažoval jsem, jestli na festivalu ještě zůstat, už po koncertě Janáčkovy filharmonie Ostrava, která v Gongu vystoupila s aboridžinským zpěvákem Grantem Ngulmiyou. Slyšet hudbu, která je odpovědí na otázky života i smrti, je povznášející. Australský umělec se svým synem, doprovodnou kapelou a Janáčkovou filharmonií pod taktovkou dirigentky Aleny Hron odvedl publikum do tajných osobních míst, kde se hudba setkává s posvátnem. Jeho strhující emotivní hlas překračoval vertikální hranice a dotýkal se nejhlubšího nitra. Bez váhání na tomto místě píšu o jednom z nejhlubších zážitků v dějinách festivalu, k němuž přispělo i citlivé minimalistické aranžmá a zainteresované provedení všech muzikantů. Potěšilo i to, že si Ngulmiyu do zaplněného Gongu přišlo poslechnout tak početné obecenstvo.

Ngulmiyia a Janáčkova filharmonie. (Foto: Aleš Honus)

Návrat domů jsem si po tomto vrcholném zážitku přece jen ještě rozmyslel, bez tří jmen by totiž má cesta festivalem nebyla úplná. Ukrajinský pianista Lubomyr Melnyk byl festivalem poněkud bombasticky avizován jako nejrychlejší klavírista planety. Jeho koncert však byl v naprostém protikladu k nějaké technické ekvilibristice. Melnyk ze svých časově rozsáhlých kompozic představil pouhé úryvky, které i tak přesáhly často deset minut, ale pro pochopení jeho osobního stylu to stačilo. Nekonečné vlny akordických rozkladů v jeho pojetí připomínaly minimalistické a ambientní plochy. Pohyb oceánu. Bylo v nich tolik emocí, něhy a melancholie! Pianista rozhodně neměl v úmyslu předvádět extrémní tempa a bezchybnou interpretaci. Naopak jeho mluvený i klavírní projev byl neokázalý, srdečný a jemný.

The Comet is Coming. (Foto: Aleš Honus)

Další jméno, které nesmíme opomenout, je The Comet Is Coming. Britské post-jazzové rave trio svou výbušnou muziku servíruje s drtivým útokem na smysly. Ačkoli jejich skladby z ceněných alb Trust in the Lifeforce of the Deep Mystery a Hyper Dimensional Expansion Beam mám solidně naposlouchány, osobní zkušenost mě vystřelila do astrálních sfér, odkud zvolna padáte dolů na melodických obláčcích geniálního saxofonisty Shabaka Hutchingse. Zkoumání, proměna vlastní identity a odvaha hledět do neznámé budoucnosti kometě nechybí, stejně jako přirozená schopnost oslovit a strhnout. The Comet Is Coming nedělají ze svých kosmických hudebních vizí elitářskou záležitost, ale dokázali intenzitou své produkce strhnout. Jejich koncert byl jedním z temných a podstatných momentů festivalu.

Podobnou naléhavost mělo i vystoupení tureckých Lalalar. Tato artilerie elektronických rytmů a zvuků, kterou prostupovaly vokály a kytary, se zrodila v městě měst Istanbulu. Mám slabost pro frenetickou punkovou energii, temnou elektroniku a tradiční tureckou instrumentaci, smíchanou do jedinečného zvuku. Lalalar přesně tohle umí a jejich nakažlivé orientální motivy, sevřené strmými kytarovými riffy, byly přesně to, co jsem v závěru festivalu potřeboval slyšet. Žhavou a nepoddajnou hudbu, která odráží turbulentní atmosféru současnosti.

Tarante Groove Machine. (Foto: Zdenko Hanout)

Co mě ještě během posledního dne Colours of Ostrava potkalo a neminulo? Tarante Groove Machine z Izraele, kteří proměnili brzký odpolední čas jednoznačně ve svůj prospěch a dokázali roztančit publikum. Fredy & Krasty, kteří se svým maskotem opicí a dalšími proprietami drsnou funk-metalovou náloží připomněli, že Ostrava je „big big City.“ Půvabná Karolina Beranová s texty a muzikou, kterou stojí za to opakovat v klidu doma.

Fredy & Krasty. (Foto: Aleš Honus)

Ale také jedineční Monkey Business, kteří se vrátili ve velkém stylu na Colours po předlouhých sedmi letech a dokonale si podmanili publikum. Zpěvák Matěj Ruppert citlivě připomněl i narozeniny Davida Stypky a poslal mu do nebe za masivní podpory diváků písničku. Nádherná chvíle.

Monkey Business. (Foto: Aleš Honus)

Brněnská kultovní formace Dunaj v nové sestavě představila úžasnou loňskou desku Za vodou, jejíž texty jsou jako perly plné moudrosti a poznání. Australští The Teskey Brothers, kteří ukázali, že bluesová muzika je nestárnoucí věc, která v každé nové generaci najde své vynikající posly a emotivní hlas vždy bude znamenat víc než jakékoli náhražky.

The Teskey Brothers. (Foto: Aleš Honus)

A samozřejmě i legendární Interpol, jehož pust-punkové melodie na Colours najdou vždy pochopení, stejně jako Cimarrón z Bolívie, kteří předvedli fascinovanému publiku až dechberoucí jihoamerickou muzikalitu a instrumentálně-performativní uragán plný rytmických parádiček a bleskurychlých kytar. Dalším vrcholným vystoupením byl koncert Seuna Kutiho s kapelou Egypt 80, který dokonale předvedl, proč je africká hudba stále tolik populární.

Seun Kuti. (Foto: Aleš Honus)

Samozřejmě, že se člověk potká i s něčím, co ho mine. Slovenská Malalata mě svými trapnými grimasami, nízkou kvalitou smíchané produkce a výhradně reprodukovanou hudbou bez jediné živé interakce neoslovila. Nejsem ani cílová skupina superstar Macklemora, jehož bombastická audiovizuální show a místy poněkud vtíravé průvodní slovo nepatří k mým prioritám, ačkoli nezpochybňuji jeho úspěch a potěšilo mě jeho poděkování lidem, že neposlouchají muziku jen přes sociální sítě, ale dokážou se sejít. Technická civilizace je v mnohém přínosná věc, ale osobní kontakt nelze ničím nahradit.

Když se nad právě skončeným festivalem zamyslím, rozhodně neztrácím naději. Zajímavé a nesmírně hudby a povznášejícího umění bylo letos na Colours of Ostrava nepočítaně. Osobně bych si přál, aby festival zval vedle mladších tváří hudebního showbyznysu ve větší míře i kultovní osobnosti. Předražený Burna Boy, který nestihl přijet na svůj vlastní koncert, zcela jasně ukázal, že někdy je lépe vsadit na osvědčené hodnoty než na samozvané mesiáše. Doufám, že další ročník Colours of Ostrava přinese opět nejen pozoruhodnou hudbu z různých končin světa, ale také legendy formátu Radiohead, Nicka Cavea, Roberta Planta, Stinga i dalších, kteří oslovují nejen nejmladší, ale i střední nebo starší generace. Právě festival podobných rozměrů by měl myslet především na to, že přítomnost není nic jiného než správně pochopená minulost. Bez ní nelze budoucí časy pochopit.