Colours 2023, kapitola třetí: Primadona z Nigérie nestihla svůj koncert, o dobrou muziku ale nebyla nouze

Manýry hvězd nejsou nic nového pod sluncem. Jejich story by bez problémů naplnily obsah celé knihy. Burna Boy měl na svůj koncert přiletět soukromým letounem. To, že tak chtěl učinit až na poslední chvíli, je podivné. To, že nesehnal náhradní dopravní prostředek v metropoli Paříži, kde je možností přehršel, je ještě podivnější. Do třetice to, že se na rozdíl od frustrovaného festivalu za bezprecedentní situaci fanouškům veřejně jediným slovem neomluvil, je naprosto necitlivé a smutné. Je mi líto organizátorů Colours of Ostrava, kteří zažili tuto situaci letos už podruhé, byť v prvním případě se jednalo o zdravotní indispozici, kterou lze pochopit. Za primadonu z Nigérie opravdu nemohou, ale není špatné si připomenout výrok: I kdyby se tvá sláva nebes dotýkala, krychlový metr hlíny jí dokáže přikrýt.

Obviňovat festival z jakéhokoli selhání je hloupé. Takovou situaci si nepřeje zažít žádný organizátor na světě. Za dvacátým ročníkem Colours zůstane hodně různorodých emocí. V tom humbuku by se však nemělo ztratit to nejdůležitější. Festival nebyl a není o dvou ani o čtyřech populárních jménech. Vystoupení celé řady dalších kapel a umělců si zaslouží vyzdvihnout, protože patřilo k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti u nás i ve světě slyšet.

Haze´evot. (Foto: Petr Piechowicz)

Sobotu jsem zahájil na Liberty Stagi Vypsanou fiXou. Ze zvědavosti, jestli tato eklektická pop-punková formace přijde s něčím, co třeba překvapí. Po několika písničkách jsem to vzdal a vydal se na izraelské Haze´evot. Tady musím vložit poznámku o prvním zážitku dne. Byla to totiž pořádná divočina, kterou nekompromisně servírovaly z pódia čtyři úžasné muzikantky s bubeníkem. Jejich vystoupení bylo perfektně sehrané a instrumentálně vybroušené. Po celou dobu je provázel hutný zvuk a nasazení, kterému nešlo odolat. Festival avizoval Haze´evot jako rockovou kapelu, ale nespoutané dámy naživo připomínaly spíše crossoverové Gaia Mesiah.

Ben Cristovao. (Foto: Aleš Honus)

Ben Cristovao s doprovodnou kapelou své fanoušky nezklamal. Rozumím jeho potřebě něco k tomuto světu říct, ale mám asi jiné favority. Navíc nemám tanečky s publikem rád. Když někdo žádá publikum o obrovský potlesk pro svoji mega úžasnou kapelu ještě před tím, než zahraje první písničku, obvykle odcházím. Irští alternativně post-punkoví The Clockworks mě zaujali mnohem víc. Mám slabost pro takové to britské kouzlo, které vždy myslí na písničku, namísto blábolů a zpěvák James McGregor s kapelou ukázal, že to prostě umí.

Korejská zpěvačka Ohelen není součástí davové mantry jménem K-pop. Možná proto její subtilní hlas a mystická aura dokázaly uhranout festivalové publikum. Její písně plují v experimentálním prostoru s různými stopovými prvky alternativy, rocku a folku. Výsledný dojem byl ovšem velmi konzistentní a lidé Ohelen ani po nádherném baladickém přídavku nechtěli pustit z pódia.

Tomáš Kočko. (Foto: Aleš Honus)

Výtečný koncert odehrál také Tomáš Kočko & Orchestr. Bard rozkročený mezi Frýdkem-Místkem a Brnem dokáže lidovou píseň prošpikovat rockovými i metalovými postupy, přitom nepustí akustickou kytaru z ruky. Špičkové vokály a instrumentální výkony, které na mezinárodním festivalu nezapadnou, ale naopak ukážou svou sílu.

Tokyo Drift a Viah pro mě byla dosud neznámá jména, ale po včerejšku si je budu docela přesně pamatovat. Program Full Moon Stage je málokdy bez zajímavosti a tyto dva koncerty mě hodně zaujaly svou aktuální tematikou v hudební, textové i občanské rovině.

Viah. (Foto: Aleš Honus)

Zlatým hřebem pátečního odpoledne byly koncerty Lenky Dusilové s kapelou a australského dívčího rodinného tria Little Quirks. Dusilová obklopená kapelou s doprovodnou vokalistkou Alen zahrála famózní set plný emotivní muziky, která se vyhýbá jakékoli konformitě a pohodlnosti. Během jejího koncertu jsem si uvědomil, že je jednou z mála českých muzikantek, která soustavně přichází s něčím novým a neotřelým. Hledá spodní vody, stopuje prameny a nepodléhá rutinnímu konzumu.

Lenka Dusilová. (Foto: Aleš Honus)

Doslova zázračnou atmosféru mělo vystoupení australských Little Quirks. Během jejich koncertu padaly dokonce slzy dojetí, přičemž nešlo o pouhý sentiment. Koncert Little Quirks měl v sobě auru legendárních Fleetwood Mac. Jejich písně mají podobně neodolatelné charisma, jsou zdánlivě jednoduché, ale najdete v nich všechno. Podlehnete jim okamžitě, protože není pochyb, že tohle je správná a přirozená cesta.

Little Quirks. (Foto: Aleš Honus)

Není jen všechno růžové a zlaté. Vystoupení Toma Grennana mne příliš neoslovilo, ačkoli nijak nerozporuji fakt, že je to skutečně dobrý zpěvák. Jeho hudba má pro mne ovšem nádech sezónní nabídky, která bude za pár let omšelá. Více, než předvedli, jsem si sliboval také od britských Sleaford Mods.

Tom Grennan. (Foto: Aleš Honus)

Ani déšť nevzal mnohým chuť přivítat legendu brazilské hudby Gilberta Gila s rodinou. Osmdesátiletý nestor afro-brazilské hudby odehrál skvělý a srdečný koncert. Bez pozlátek, zato s nádhernými písněmi a fantastickými vokály. Jeho muzika zní jako genetický kód veškeré populární hudby. Gilovy melodie a harmonie mají takovou svůdnost a barvu, která se v evropském kontextu hledá jen stěží. Škoda, že nepřízeň počasí značnou část publika rozehnala hledat přístřeší a dav pod pódiem byl poměrně prořídlý.

Colours of Ostrava. (Foto: Aleš Honus)

Déšť nepřestal padat ani během koncertu Vlasty Redla a kapely AG Flek. Spojení dvou moravských legend nebylo vždy doslovné. Obě formace se na pódiu střídaly, případně kombinovaly. Nechyběly písně jako Husličky, kterou si lidé kolektivně zazpívali, AG Flek potěšil nejen starými peckami, ale i novějšími písněmi z posledního alba. Závěrečná perla Carpe diem, kterou Redl okomentoval půvabně slovy „náš čas ještě nevypršel“, byla skvělou tečkou za kapelami, bez kterých by muzika byla o hodně chudší.

Dál už to znáte sami. Čekání na Burna Boye a hořký závěr dne v podobě koncertu Danger, na který ale spousta lidí už čekat nechtěla, podobně jako na marnou snahu festivalu nabídnout divákům hodinu po půlnoci znovu Bena Cristovao. Co přinese poslední den Colours, se dozvíme už za chvíli. Snad bude závěr festivalu takový, abychom na letošní ročník vzpomínali v dobrém.