Colours 2023, kapitola druhá: Hlasy, které lámou skály, famózní world music i nečekaný triumf Chinaski

První zásah? Taneční performance Burkicom: Ostrov! Neskutečná práce s pohybem, prostorem a zvukem. Esoterický hlas vypravěče v úvodu inscenace sice nebyl můj šálek kávy, ale hudba Jiřího Konvalinky, choreografie a taneční výkony byly skutečně úchvatné. Kdo je zvíře a kdo je člověk? Nemění se role nejen v tomto představení, ale i ve skutečnosti? Stačí otevřít oči a dívat se.

Nika. (Foto: Aleš Honus)

Nadějná budoucnost ostravské hudby si říká Nika a její debutové vystoupení na Colours of Ostrava bylo symbolické. Smíchané s deštěm a sluncem, nestálé a neuchopitelné jako její hudba, která se prozatím vyhýbá jakémukoli klišé. Nebojme se mluvit o skutečném zrození nové hvězdy, když je nám předkládáno tolik falešných pseudo hvězd. Do hlasu Niky se nelze nezamilovat. Přirozenost bez manýrů a póz a přitom tak hluboká hudba, spektakulární zpěv a nádherné texty. Podobný talent se v české hudbě dlouho neobjevil.

Z koncertu Ewy Farne. (Foto: Aleš Honus)

Hvězdy se rodí, jiné vybuchují jako supernovy. To je případ Ewy Farne, která je na umělecké cestě mnohem déle než Nika a jejíž strhující show na hlavní scéně se zařadilo k vrcholům letošního festivalu. Farna je bezkonkurenční zpěvačka, na posledním albu Umami se jí podařilo vytříbit své texty a pojmenovat věci, které jí trápí. Konečně se našla a to je v současné populární hudbě docela vzácná věc. Farna zazpívala své největší hity, dostala publikum do varu a loučila se s diváky velmi emotivně pozváním na svůj podzimní koncert v O2 Areně.

Al-Quasar. (Foto: Aleš Honus)

Silné koncerty se odehrály i na menších scénách. Al-Qasar na Drive Stagi jako punkrockový arabský grunge? Všechno je možné, když se na pódiu spojí hudebníci pěti národností a dokážou se spolu domluvit. Nezapomenu hlavně na skvělého baskytaristu, jehož riffy si nezadaly s velkými jmény.

Grooves. (Foto: Aleš Honus)

Jihokorejské trio Grooves zavedlo posluchače v Gongu do labyrintu neuvěřitelně kombinovaných taktů, které zněly v jejich podání s obdivuhodnou lehkostí. Na evropské ucho a těžkou hlavu slušný příliv svěžesti a důvěřivé pokory.

Niall Horan. (Foto: Aleš Honus)

• Zpěváka Nialla Horana jsem měl dosud mlhavě spojeného s infantilním popem. Svůj omyl jsem si uvědomil po několika prvních písních, během nichž se Horan prezentoval jako obyčejný kluk a velký sympaťák s akustikou v ruce. Dav brečících a ječících fanynek pod pódiem se střídavě dojímal a rozvášňoval. Tentokrát měl k tomu opravdu důvod. S takovým hlasem a přirozeným projevem se není čemu divit. Mladý Ir odehrál možná nejemotivněji přijatý koncert letošních Colours.

Son Rompe Pera. (Foto: Aleš Honus)

Son Rompe Pera z Mexika ukázali, že folklor se dá křížit nejen s punkem, ale i s metalem. Jejich divoká show vibrovala jako horký mexický vzduch a nepolevila do poslední minuty. Perkusionista s tričkem Suicidal Tendencies naznačil, že kapela má opravdu široký záběr, což Son Rompe Pera doložili poslední zběsilou peckou v grindcoreovém tempu. Drtivý tlak.

Jacob Collier. (Foto: Aleš Honus)

Jacob Collier dostál své pověsti hudebního šílence, před kterým žádný nástroj není dost komplikovaný. Dokáže si podmanit všechno, co dostane do svých dlouhých a neposedných prstů. Jeho vystoupení na hlavní scéně bylo energické, ale místy trochu zbytečně uspěchané. Například, když se snažil rozezpívat zástupy a zadal několik různých tónů, trochu se s interakcí a možnostmi publika přepočítal. V hudbě zatím Collier víc hledá než nachází. Jeho živý koncert je show postavená na dynamické akci a performanci. Může bavit, ale pro svou příznačnou stylovou neukotvenost může také mnoho lidí zcela minout. Každopádně jde o fenomenální talent, který naživo ukázal svou sílu.

Jack Ladder. (Foto: Aleš Honus)

Jack Ladder na Full Moon Stagi to měl mnohem jednoduší. V hudbě nic nehledá a reprodukuje to, co je záležitostí elektropopové tradice už desítky let. Odkaz Davida Bowieho tento vysoký muž připomíná nejen svou vizáží a zpěvem, ale také konkrétními textovými narážkami. Ladder má hlas jako zvon a jeho písně mají charisma, i když se vám zdají neuvěřitelně povědomé. Je to ale důležité?

Nadupaná směs folkrocku, punku, blues a soulu, servírovaná britskými Holy Moly & The Crackers patřila k tomu nejživotnějšímu v programu letošních Colours. Skvělá muzika, charismatické vokály a taková normální atmosféra bez zbytečných řečí. Jadrně přiznané vlivy Boba Dylana, Carole King a kytarové riffy Jacka Whitea v pohodovém skupenství.

Holy Moly & The Crackers. (Foto: Aleš Honus)

Závěr večera provázel poněkud nešťastný souběh tří atraktivních jmen: Kavinsky, ZHU a Mojmir Papalescu & The Nihilists. Co dodat? Snad jen, že francouzský mág s cigaretou v ústech nezklamal, ale byl studený jako psí čumák, byť se kolem něj šířily plameny z vizuálně atraktivní performance.

Kavinsky. (Foto: Aleš Honus)

Elektronický set ZHU byl sice míň o hudbě a více o tanci, ale i tak ceněný americký umělec oproti Kavinskému ukázal, že dovede živě docela dobře zpívat. Mojmir Papalescu na Moonce zahráli asi nejkomplexnější set a mě osobně bavili svou syrovou muzikalitou nejvíc.

A kdo byl nečekaným vítězem druhého dne Colours of Ostrava? Budete se divit, ale jsou to Chinaski. Kapela, která neměla na festivalu vůbec být a na poslední chvíli nahradila indisponovanou Ellie Goulding.

Michal Malátný z Chinaski. (Foto: Aleš Honus)

Chinaski vystoupili na vedlejší Liberty Stagi a jejich koncert navštívilo víc lidí, než pořadatelé zřejmě čekali. Prostranství praskalo ve všech a řada lidí se tak na jejich koncert vůbec nedostala. Hlava na hlavě a burácející chorály, které publikum hromadně zpívalo. Kolikrát tohle člověk zažije? Dobrá písnička je pořád to nejlepší, co člověk může po sobě zanechat. Chinaski jich za několik desetiletí napsali celou řadu a ve čtvrtek ukázali, že právem patří na jednu z hlavních scén Colours. Po letošní zkušenosti už budou pořadatelé vědět, že rozhodně na tu největší.