Nový Protimluv je výrazně básnický, ve verších rezonují bolesti Ukrajiny, Polska, Slezska i Sudet

Druhé letošní číslo časopisu Protimluv, které vyšlo na počátku července, je věnováno převážně poezii. Rozhodl se snad šéfredaktor Jiří Macháček doručit pořádnou básnickou nálož i do prázdninových letovisek? Možná. „Jdu obilím. Jak tiše v slunci zraje! / jdu, s každým klasem cítím, jak to pálí,“ napsal Jaroslav Vrchlický v básni Sonet v červenci roku 1884. A proč začínáme Vrchlickým? Zažíváme v těchto dnech podobné hice, až to pálí. Básník má navíc ostravské kořeny, Vrchlického matka Marie Frídová provozovala v Mostní ulici (u dnešního mostu Miloše Sýkory) obchod s moukou a kroupami.

Obilí a kroupy. Nyní je ukrajinská obilnice Evropy kropena ruskými raketami. Některé střely zabíjejí i ve Lvově, což je pouhých 400 kilometrů od ostravské redakce Protimluvu. „Jde o téma, které mnou smýklo,“ říká v rozhovoru pro letní číslo revue básnířka Irena Šťastná. Smýkla s ní válka i uprchlická vlna. „Námraza na lidech – na kufrech / zatuhlé šíje – přelomeni v bedrech / v ruce telefony – kořeny jazyka bolaví / ať se pohybují nebo netečně leží,“ popisuje autorka bolest vyčtenou na tvářích běženců. V jejich nepřirozeném chování a okamžitém strachu. Běžencem nikdo nechce být, ovšem stane se jím v řádu dnů, někdy i pouhých hodin.

Z českých Němců se stali běženci záhy po skončení druhé světové války, když je prezident Edvard Beneš prostřednictvím dekretů zbavil ze dne na den občanství. Následky divokého a posléze organizovaného vyhánění 2,5 milionu sudetských Němců jsou v pohraničí patrné podnes, stačí chvíli vandrovat třeba zanedbaným Osoblažským či Šluknovským výběžkem. Jizvy se nezacelily ani 77 let po válce a vidí je i mileniálové, básníci narození po roce 2000.

„A za mnou se rozpadal Wittine. / V tědlech / roklinách se kroutěj slizký kořeny / a ptáci se zalykaj, / v tědlech roklinách rajbuju / chalupy, myslim na kokety ze vsi. / Před knajpou sem frajeřil / v mundúru z rajchu,“ líčí Sudety děčínský básník Alexandr Pech (2002). Syrovým jazykem, jako by to bylo nějaké lokální německé nářečí, které autor hned překládá do češtiny.

Z Československa se vyhánělo i utíkalo, třeba před komunistickým režimem. Vladimír Fišera se narodil v roce 1948 v Paříži, k rodnému řeči rodičů se pak porůznu vrací celý život. „Jazyk předků / vracející se jako příliv, / kdy ve snech voláme své mrtvé, / jazyk vdov v exilu, / když zpívají, / náboženství dítěte převážené / poštovní lodí / kastrolem z papíru / vezoucím pocity po cizích mořích,“ dumá Fišera v básni Paříž – exil. O láskyplném vztahu k češtině svědčí i jeho básnický pseudonym Claude Vancour, podle Vladislava Vančury.

Podobně působivé jsou i reakce básníka a kardiochirurga Radovana Jursy na ruské zlo rozsévané po Ukrajině. „Odehrávají se na dvou místech současně, ve mně a na březích Dněpru,“ rozpolceně říká k otištěným textům. Válka je vůl, zvláště pro lékaře, kteří zachraňují životy. Na líci obrovské pokroky lékařské vědy, na rubu pořád stejné praktiky chlapů ve válce. Bum, bum, bum! Marnost. „Pochopit / že krev splétá kruh z fontán a pramenů / které stoupají jako obrácený vodopád / nám trvalo tisíce let / dokonce i odběr a našití jednoho srdce / je stále zápas / na celou noc,“ zvažuje Jursa v Protimluvu.

Polskou básnířku Joannu Oparek (1967) přeložila Lenka Kuhar Daňhelová (1973), laureátka moravskoslezské Ceny Jantar v kategorii literatura. Opět nic optimistického, stejně jako u Šťastné, Pechy a Jursy. Polská poetka kroutí hlavou nad domácím násilím, sousedskou nevšímavostí a vůbec zavíráním očí před konkrétním zlem, které se ovšem děje za naším prahem. Vybavujete si ještě rakouského Josefa Fritzla, jenž čtvrt století věznil a sexuálně zneužíval vlastní dceru? Joanna Oparek si to dobře pamatuje:

„Existuje také nepříliš známá / místní kopie Fritzla ze vsi u Poznaně / ženu kterou ve sklepě dávali k dispozici bratrům a kamarádům / nutili jíst chleba s vodou a spermatem obviněného / se svázanýma rukama a vkleče / ale nechceme se vměšovat do rodinného života v Polsku / v každém případě / co země to Fritzl / ovšem Rakušané se podobně jako Američané přece jen / zdají být obzvlášť nadaní / k přivírání očí / hledění skrz prsty / na život svých sousedů a na mrtvoly v záhonech.“

Chléb a hry. Kdo si hraje nezlobí a nekouká k sousedům. Kdo má po ruce dost jídla a k tomu nějaký ten truňk, toho už netrápí domácí ani vesmírná politika. Elli Tiliu Motýlová (1968) to v básní Žravost smrti je jediný jednoznačný výsledek vesmíru vidí následovně: „Dva slepí maníci spěchají přes náměstí / na zámku čeká je vinobraní / kelímky klobása hudba / lehce prokazatelná hmota / odťukávání holí / vedou je jejich dívky / možná a lépe asistentky / žravost a kvasící ovoce / z vesmírných hlubin / bobule očí.“

Tohle byl Frýdek, básnířka právě vydala sbírku Troska Frýdku kostra Místku. Teď ze Slezska do krajského města. Výtvarník a spisovatel Marek Pražák (1964) ve vzpomínkovém cyklu Kabaret Brutal cituje svůj ostravský hymnus ze sbírky Relace rádia hitů: „Byla to hluboká jáma. / Kopali ji nesčetně roků. / Tisíce lidí. / Ruce měli na kost odřené od krumpáčů. / Neodpočívali. Kdo už nemohl, toho shodili dolů. / Nikdo nevěděl, jak je hluboká. Nikdo nedohlédl na dno. / Všichni tam zůstali. Nemohli vylézt. / Jejich pot vytvořil na dně moře. / Bylo slyšet dunění vln…“

Ostrava je ďura. Ale to úsilí při jejím kopání dává městu i křídla. Dokud se ve Vítkovicích vyrábějí z oceli alespoň ty trubky, a dokud koksovny a kunčická huť budou bafat na město smrtonosné zplodiny, zůstane Ostrava pořád i fantazijní inspirací pro básníky z jiných regionů. I pro umělce zpoza hranic. Básník a redaktor Protimluvu Petr Ligocký připomíná v novém čísle polského autora, který část života prožil v Těšíně i Bohumíně. Jmenuje se Julian Przyboś (1901–1970) a mezi válkami patřil k předním představitelům polské avantgardy. „Rván soukolími strojů, plameny hutí ryt, / v řeřavé tlamě fabrik spěchovaný nápor, / lid, / bolestí tavenou paži ve vrták, v dláto, v břit / prodloužil, / on, trýzní nabitý / akumulátor,“ vylíčil Przyboś průmyslovou éru Slezska, dnes značně vyhaslou.

Poezie v nesčetných podobách, přesně o tom je druhé číslo letošního ročníku Protimluvu. Avantgardní básně z meziválečné éry se střídají třeba s lidovou balkánskou poezií. S docela exotickou, neboť Pavel Straka (s pomocí bosenské písničkářky Aidy Mujačić) přeložil pro Protimluv takzvané sevdalinky. Vesměs jde o žalostné písně o nenaplněné lásce, ovšem tyhle texty také souvisejí s věčným chlapským řinčením zbraní. „Sevdalinka je poslovanštělé arabské slovo Sevdah, doslovně černá žluč, které se přes turečtinu dostalo na Balkán spolu s osmanskou administrativou,“ vysvětlují překladatelé.

Stará vojno, dřevo javorové,
voda padá, javor-dřevo hyne,
mladá vojno v polích tulipánů,
déšť, tulipány se zelenají,
slunce hřeje, velkou radost mají

Nový Protimluv svým způsobem nabízí něco jako poetický guláš či dokonce eintopf. Fotbalista a pedagog David Lauda (1989) z Ostravy tiskne v revue envirorýmy pro děti: „Tibeťan s teletem / toulá se tiše / radši má zvířata / v srdci než v břiše // V minulém životě / mohlo být tele / talířem, tužkou / či snad učitelem // Tibeťan kouká se / do očí telátku / nikdy se nepoddá / žádnému pozlátku.“

Dobrá poezie musí alespoň trochu bolet. Obloukem se vraťme k Jaroslavu Vrchlickému: „Jak město v žáru slunce, moje duše, / jak mroucí den se ona taví v ohni,“ napsal básník v knize Kytka lyriky z roku 1898. Vedro, neúprosné vedro, ovšem i vyhořelá mysl. Protimluv nevychází, aby v aktuálních parnech nějak bavil a rozptyloval. Už z názvu časopisu vyplývá, že básně v letním čísle mají čtenáře také nějak vyvést z rovnováhy, prostě přimět k přemítání.