Fotka ukrytá ve hmotě. V ostravské Fiducii nalezneme krajní polohy nakládání s médiem

První část výstavy tvoří tekoucí barevné struktury levitující v prostoru, které jsou ale zároveň pevně spojeny tyčovitými vertikálními liniemi se stropem a podlahou. Jsou tak k mání dvě energetické polohy. První je rozvolněná, expanzivní, a druhou, uzemňující polohu, pak tvoří ona lineární konstrukce. Vystavené objekty svou strukturální povahou demonstrují neuspořádanost a chaotičnost.

Co je podstatné, jsou vizuální kódy ukrývající se ve své hmotné základně. Autorka totiž užívá pro jejich vznik staré fotografie, z nichž utváří lakovanou barevnou hmotu a tedy výsledný umělecký objekt. Podobným způsobem pracoval v 80. letech Eduard Ovčáček se svými papírmašemi, v nichž užíval jakožto výchozí surovinu dobové tiskoviny, letáky, noviny a magazíny. Jejich mletím vznikala dále autorsky zpracovávaná papírová hmota. Zatímco u Ovčáčka, jenž tyto práce tvořil v období normalizace, lze vzít v potaz kritiku nedůstojnosti informací dobového tisku, u současné mladé autorky, která podobné postupy aplikuje na médium fotografie, lze mluvit o latentní kritice převizualizovaného reklamního světa plného balastu fotografických obrazů. Ty dnes slouží jako všudypřítomný marketingový nástroj, prostředek k upevňování cílené, tím pádem prodejné pozornosti a k budování (ne)vlastní virtuální identity.

Z výstavy Lenky Glisníkové. (Foto: Aleš Honus)

Slévání a strukturování původně konkrétních fotografických informací do amorfní hmoty evokuje jednak samotné prostředí internetu, může také odkazovat na lidský mozek překotně sycený vizuálním balastem. Naše pozornost a vitalita těžkne pod nánosem této vizuální hmoty. Ta je ve své podstatě neurčitá, stává se tak trochu monstrózní strukturou.

Neurověda potvrzuje, že lidský mozek si ukládá všechny (nejen) obrazové informace, k nimž sice na vědomé úrovni nemáme okamžitý přístup, v databázi našeho podvědomí ovšem uloženy jsou a formou například hypnózy je můžeme reaktivovat. V tomto úhlu pohledu je možné objekty Lenky Glisníkové vnímat i jako obrazy cloudových uložišť nebo archivních kartoték informací, emocí, situací, scenérií, subjektů či míst, které kdysi existovaly v podobě petrifikovaných záznamů odehrávajících se v konkrétním čase a prostoru. Licencí umělkyně se z nich stává amorfní hmota = paměť, v níž jsou původní narace slity v neurčitý útvar.

Z výstavy Lenky Glisníkové. (Foto: Aleš Honus)

Prostorová instalace výstavy svou povahou konstituuje sociální strukturu, v níž se hypoteticky potkávají bytosti, entity, obecně energie jednotlivců, nesoucích své vlastní vizuální archivy. Jejich formální podoba pak může odkazovat k filmovému vetřelci v jeho nedospělé fázi (facehugger). Jejich strukturovanost rovněž připomíná mycelia nebo lišejníky. Obojí má pro mé vnímání charakter spíše něčeho parazitického, invazivního, a doplňuje představu maligního bujení vizuálních (mysli fotografických) vjemů. Na druhou stranu levitující instalace utváří emoci něčeho zranitelného, něčeho co prostor neopanuje, nýbrž se v něm křehce vznáší.

Prostorová instalace výstavy svou povahou konstituuje sociální strukturu, v níž se hypoteticky potkávají bytosti, entity, obecně energie jednotlivců, nesoucích své vlastní vizuální archivy. Jejich formální podoba pak může odkazovat k filmovému vetřelci v jeho nedospělé fázi (facehugger). Jejich strukturovanost rovněž připomíná mycelia nebo lišejníky. Obojí má pro mé vnímání charakter spíše něčeho parazitického, invazivního, a doplňuje představu maligního bujení vizuálních (mysli fotografických) vjemů. Na druhou stranu levitující instalace utváří emoci něčeho zranitelného, něčeho co prostor neopanuje, nýbrž se v něm křehce vznáší.

Z výstavy Lenky Glisníkové. (Foto: Aleš Honus)

Strukturované objekty jsou v komplexní instalaci doplněny jinou formou plošnějších objektů z transparentního plexiskla. Mají ostřeji vyřezané, fragmentarizované okraje a na svém povrchu nesou obrazové záznamy softwarového charakteru. Jejich forma může na první pohled připomínat hmyz nebo láčkovce. Jejich expanzivní pohyb opět mírní levitující instalace.

Zatímco první typ objektů ukrývá informaci jako již nerozklíčitelnou, skrytou ingredienci, druhý typ ji nese jako průhledný film na povrchu. Výrazným motivem obou typů objektů je pak, v současném umění obvyklé, propojení přírodního a digitálního světa. Povrchové zpracování digitálně manipulovaných fotografií na plexisklech připomínajících, jak již bylo řečeno, živočišné či rostlinné motivy má charakter hybridního kompozitu, k němuž naše civilizace stále rychleji dospívá, tedy k hraniční existenci mezi přírodním životem a životem definovaným umělou inteligencí.

Z výstavy Lenky Glisníkové. (Foto: Aleš Honus)

Je to surreálný ekosystém, který Lenka Glisníková spolu s kurátorem připravili pro prostory Fiducie. A rozhodně je potěšující, že se fotografická galerie pouští do výstav tak hraničního užití média fotografie.

*

Lenka Glisníková: Have you finished everything on your to-do list? Fotografická galerie Fiducia, Ostrava. Výstava je k vidění do 27. července 2023.