Herec Slezského divadla Richard Vokůrka: Jsem tady spokojen, baví mě opavský akcent

Máte neskutečně široký záběr. Kromě herectví jste vystudoval divadelní teorii a kritiku, píšete, děláte stand up comedy, jste sportovním komentátorem na Eurosportu. Nepřipadáte si jako takový všeuměl?

Máte jedničku s hvězdičkou za tu přípravu, protože normálně musím většinu věcí vysvětlovat. Co se týče toho slova všeuměl, tak ono má dvě polohy. Na jednu stranu je chvályhodné, že toho člověk dělá hodně, na druhou stranu se to dá brát i negativně, protože všeuměl taky nic nemusí dělat pořádně. Takže se za něj raději nepovažuju (smích)…

Myslel jsem to samozřejmě v té kladné rovině.

Jde o to, že mě nikdy moc nelákaly běžné profese, takže jsem kdysi sám se sebou uzavřel smlouvu, že budu v životě dělat jen věci, které mě baví. Díky tomu jsem v sobě schopen probudit nějakou ctižádost, touhu být co nejlepší. Zároveň je spousta věcí, které jsem ještě neprobádal a třeba by mě bavily. Cítím, že kdybych pracoval v kanceláři nějaké firmy, tak bych byl asi dost podprůměrný pracovník, protože by mě to zkrátka nebavilo. Tím, že toho mám tolik, a navíc věci, které mě baví, tak se mi moje práce jen tak nezprotiví.

 Je tedy nějaký nový obor, na který se teprve vrhnete?

Během covidu jsem začal trénovat. Vždycky jsem býval aktivní sportovec, pak jsem dokonce trénoval volejbal a tenis. Do budoucna bych se k tomu rád vrátil na nějaké vyšší úrovni, takže by to znamenalo pořádnou licenci. A potom mám taky jednou za čas nutkavou touhu něco napsat, což se mi už ale povedlo, takže se nedá hovořit o nějakém novém oboru.

Pochlubíte se?

Je to knížka Emy a Drak, která už je vydaná Albatrosem a mám z ní velikou radost. Je to takové moje nedivadelní dítě. Zároveň jsem napsal divadelní hru, kterou jsem tak různě rozeslal po svých známých a kamarádech divadelnících. Třeba si ji čtou, třeba taky ne, ale nijak se nepřipomínám, protože by se mohlo stát, že by se jim ta hra potom akorát zprotivila. Bylo by skvělé, kdyby se někdy hrála, ale na to už jsou moje prsty příliš krátké.

Proč jste nejprve vystudoval divadelní teorii a kritiku a až pak jste se vrhnul na herectví? Docela nestandardní postup, řekl bych.

Moje rodina předpokládala, že budu učitel, právník, lékař… Zkrátka něco pořádného. Jenže mě už od základky hodně bavilo divadlo, a tak jsem tyhle dvě tendence skloubil – šel jsem sice studovat divadlo, ale seriózně, vědecky. Poznal jsem legendy jako třeba Jana Císaře. Jenže když jsem na DAMU viděl, že ostatní studenti si o divadle nepovídají, že ho přímo vytvářejí, začalo mi to být líto a uvědomil jsem si, že bych  vlastně chtěl dělat herectví. Cítil jsem ale zároveň vůči profesoru Císařovi povinnost studium dokončit, takže jsem tomu věnoval tři roky bakalářského studia, postupně jsem se tak trochu potají připravoval na přijímačky na herectví a naštěstí mě pak znovu od prváku vzali… a rozjelo se to!

A co třeba divadelní režie?

Tu bych taky rád zkusil, ale je to podle mě velmi složitá disciplína. Navíc jsem primárně herec a začít režírovat třeba své kolegy ze souboru? To bych si taky mohl podřezat větev.

Richard Vokůrka. (Foto: archiv)

Fascinuje mě, že u herecké profese stíháte i komentovat sport.

Ano, doma mám své malé studio. Komentuji třeba tenis, zrovna nám startuje Wimbledon. Pro Eurosport komentuji už nějakých patnáct let a kromě tenisu dělám třeba golf, jezdectví, volejbal nebo šipky. V době covidu vznikla možnost komentovat na dálku, vymyslelo se to nějak technologicky a díky tomu můžu komentovat, i když jsem na druhém konci republiky. Naplňuje mě radostí, že tu práci můžu dělat.

A když se od sportu vrátíme přece jen k divadlu, je výhodou, že se dokážete jako absolvent divadelní teorie a kritiky odborně zkritizovat po výkonu na jevišti?

To je velmi zajímavé téma. Dokonce jsem na něj psal svou hereckou magisterskou práci. V lecčems je to veliká výhoda, protože si člověk vypěstuje jakýsi odstup, má řadu inscenací nakoukaných, jak se říká, umí určité věci pojmenovat. Nevýhodou pak je fakt, že v sobě máte takového vnitřního policajta, který vás hned hodnotí, kritizuje. Ono se to u mě pojí asi i s tím, že nejsem zrovna spontánní typ člověka, který by zahodil zábrany a rozproudil zábavu na večírku. Někdy cítím, že mi ta spontánnost trochu chybí i jako herci.

Hovoříte o vnitřním policajtovi či o menší míře spontánnosti, přesto děláte stand up comedy. Je to pro vás jakýsi výstup z komfortní zóny?

Je to velká výzva. Troufnu si říct, že pro každého komika je stand up výstupem z komfortní zóny. Je to tak extrémní forma performance, že to je asi na tom to rajcovní. V divadle nebo někde na koncertě se schováte za postavu, kostým, hudební nástroj, text, za někoho, kdo je s vámi na scéně. A když to bude stát za nic, pořád si můžu říct, že ta hra za moc nestála, mohlo to být blbě zrežírované a podobně. Jenže když se nepovede stand up, tak je to zpravidla jen moje chyba, takže je to adrenalin, ale o to sladší je pak pocit, když se lidi baví. Navíc jsem nenašel recept na to, jak univerzálně bavit různé publikum, takže neustále hledáte možnosti, skulinky a svoje limity. Cvičíte i svůj odhad a improvizaci, protože musíte odhadnout, kdy se hodí říct ten vtip z porodního sálu a kdy byste publikum totálně znechutil.

Působíte jako velmi aktivní člověk, vaše manželka Vladimíra Vokůrková je taky herečka. Zbývá vám vůbec nějaký čas na rodinu?

Moje manželka je proti mně jaderná elektrárna, která svou energií dokáže rozštěpit atom. Ono se to možná nezdá, ale já jsem v příjemném vleku. Ona je motorem naší rodiny určitě více než já. Když máme třeba volné odpoledne, tak Čapina vymýšlí, kam se půjde. Bez ní by byl můj život jistě daleko nudnější. S dětmi jsme každou volnou chvilku, a když zrovna oba pracujeme, tak vypomůžou prarodiče. Děti mají hodně nabitý program. Možná, že nám pak v dospělosti vyčtou, že se ani na minutu nezastavily. (smích)

A teď mi řekněte, jak jste se jako Pražák s tolika aktivitami ocitl v Opavě.

Divadlo je takový obor, že někdy nemáte na výběr. Když bych dělal nějakou kancelářskou práci, v Praze je úžasné uplatnění, ale s divadlem to takhle nefunguje. Lidi, kteří vystudují herectví a zůstanou v Praze, o sobě kolikrát tvrdí, že jsou herci, ale přitom pracují někde v kavárně, jednou za rok dostanou roli a kdoví, jestli ji mají aspoň zaplacenou. Takhle jsem fungovat nechtěl. Myslím si, že je mnohem lepší jít do oblastního divadla, proto jsem odešel do Jihlavy, kde jsem se navíc setkal se svojí ženou. Strávili jsme tam několik let, až během covidu byla změna v podstatě nevyhnutelná. Na dvě sezony jsme tedy šli do Prahy, kde já dostal angažmá a Čapina byla na mateřské. Potom, když děti povyrostly, tak jsme si říkali, že by bylo dobré, aby se k herectví vrátila, než se o ní začne mluvit jako o „bývalé herečce“. V tu chvíli přišla nabídka z Opavy a hodila se nám, protože manželka je z herecké rodiny Čapků. Bydlíme v Ostravě pár minut od její rodiny, takže jsme šli a já se pokusil za sebou nespálit všechny mosty, což se povedlo.

A jak se vám tedy líbí na Ostravsku?

Moc si na původu nezakládám, tak věřím, že ani na ostatní nepůsobím jako arogantní Pražák. I když žijete v Praze, tak stejně si vytváříte nějaký svůj malý okruh kolem místa, kde bydlíte a pracujete, neznáte pražská zákoutí na opačném konci, takže v tomto ohledu se cítím podobně. Mně ke spokojenosti stačí mít místo k bydlení, kde mám svoje nejbližší, a když se to spojí s útulným a milým městem, což Opava i Ostrava jsou, tak jsem spokojen. Musím říct, že mě vyloženě baví opavský akcent. Někdy se fakt musím v duchu usmívat, ale pohoda. (smích)

V inscenaci Pravda. (Foto: Lukáš Wodecki)

Vaše první velká premiéra ve Slezském divadle vlastně ani nebyla na prknech divadla. Pravda od Floriana Zellera se totiž hrála na komorní scéně v Klubu Art. Jedná se o milostnou komedii. Máte takové příběhy rád?

Obecně se dá říct, že komedie hraju rád. Vůbec to pro mě není nějak pokleslý žánr. Cítím se v nich herecky nejjistěji. Samotná hra Floriana Zellera je v tomto případě ale poněkud atypická, je to taková vztahová komedie, kdy těch opravdu hlasitých fórů je poskromnu. Je to spíše úsměvné a taky mám dojem, že autor chtěl poukázat na určité nešvary společnosti a zkritizovat je. Někdy tedy sám hledám balanc, kdy mám více tlačit na komedii a kdy řešit samotné téma hry.

Samotnou inscenaci jste už nakousl, ale jaká je vlastně vaše postava Paula?

Ústřední postavou příběhu je můj kamarád Michel, který naprosto nehorázně spí s Paulovou ženou. Paul se to dozvěděl už dávno, ale řeší to nestandardně. Nechal si vše pro sebe, žádné řvaní a scény, ale začal líčit obrovskou past, která se kolem Michela zavírá. Svou ženu v podstatě přiměl, aby v románku pokračovala, aby past sklapla. Přitom před Michelem pořád dělá, že nic neví. Až nakonec si ho úplně namaže na chleba.

Viděl jsem, že Pravda se bude do konce června hrát v Klubu Art ještě několikrát, tak to je asi ta nejlepší pozvánka. Prozraďte mi ale, kým by byl Richard Vokůrka, kdyby se nevěnoval všem aktivitám, kterým se věnuje?

To tedy vůbec nevím. Kdybych se třeba teď musel vrátit o třicet let nazpátek a někdo mi řekl, že to, co jsem dosud dělal, dělat nesmím, tak bych se věnoval nějakému sportovnímu odvětví na profesionální úrovni. Klidně by to mohl být třeba curling nebo něco podobného, abych měl co největší šanci se prosadit a reprezentovat třeba i na olympiádě.