Ředitel PLATO Marek Pokorný: Nejednoznačnost současného umění svádí k jednoduchým soudům

V Ostravě už působíte téměř deset let, do tehdejší městské galerie ve vítkovickém Gongu, která předcházela PLATO, jste přišel v listopadu 2013. Jak se podle vás za tu dekádu Ostrava změnila? Dlouhá léta jste byl ředitelem Moravské galerie v Brně, ale vlastně jste Pražák. Teď proto čekám nějaké shrnutí i očima dvou největších měst v republice, Ostrava je až třetí v pořadí.

Ostrava je pro mě stále tím nejdynamičtěji se proměňujícím městem v republice. Brno je kulturně a sociálně nasycené město, tak trochu spokojené samo se sebou. A Praha má dlouhodobě tendenci se cyklit a pošilhávat po městech, jejichž významu nedosáhne, dokud se neotevře novým myšlenkám a nezačne systematicky modernizovat svou infrastrukturu. Těch deset let tady prožívám jako jeden velký flow. Jsem vždy alespoň část týdne mimo, takže vidím pozitivní změny asi daleko ostřeji než lidé, kteří jsou tady úplně doma. Pořád se tady všichni tak trochu známe a hádáme, ale zároveň intenzivně pracujeme a něco chceme. PLATO prostě nemohlo vzniknout nikde jinde. A nejde teď o dům, který máme k dispozici. Jistý typ velkorysosti, který tady je, postrádám jak v Brně, tak i v Praze. Velkorysost je něco, co umím ocenit.

Všechny dosavadní výstavy od zářijového otevření PLATO v bývalých jatkách souzněly s tím, jak „výtvarno“ prezentují prestižní galerie současného umění v zahraničí. Držíte prst „na tepu doby“, což dělá z Ostravy i zásadní galerijní zastávku. Výstavy typu Optimalizované bajky o dobrém životě nebo aktuální souborná expozice britského umělce Dana Walwina s názvem Úleva musí lákat kunsthistoriky a galeristy z celé republiky i zpoza hranic. Jaké jsou jejich ohlasy?

Zahajovací výstavu Optimalizované bajky o dobrém životě zařadil mezi highlighty podzimní sezóny Mousse, italský časopis s globálním dosahem, a trilogie výstav ze začátku letošního roku se dočkala nadšeného ohlasu od recenzentky v nejdůležitějším polském uměleckém časopise Szum. U příležitosti reprízy naší výstavy současného ukrajinského umění v partnerské instituci v Dnipru nedávno publikoval extrémně vlivný britský časopis Frieze rozhovor s jejími dvěma kurátory. Vyžádaná recenze na výstavu Měli nás za živé a prchali s křikem se bohužel z časových důvodů nedostala do rakouského specializovaného časopisu Springerin, ale fakt, že o ni stáli, za zmínku stojí. Budeme-li schopni častěji inzerovat, což je dnes nikoli nezbytná, ale důležitá podmínka toho, aby se o nějakých projektech psalo, dosah našich aktivit a zviditelnění Ostravy jako dobré destinace pro umění se ještě zvýší. A upevní to naši pozici.

A dojmy zahraničních návštěvníků?

Návštěvníků ze zahraničí sem samozřejmě tolik nejezdí, Ostrava je přece jen poněkud z ruky. Především jsou to zájemci z Polska, což se netýká jen umělců a kurátorů, ale když jsou v Polsku svátky, tak i běžných návštěvníků, kteří míří za kulturou. Důležité je, že plánování jakéhokoli výjezdu za uměním z Prahy nebo Brna se dnes neobejde bez zvážení toho, jak projet i Ostravou a zastavit se u nás.

Pro mě byla přímo srdceryvným zážitkem právě zmíněná výstava ukrajinských umělců s názvem Nechť dlouhá. Cesta. Vede. Ke. Schodům v. Nebesích. Třeba také proto, že na Ukrajině už někteří výtvarníci zahynuli v bojích nebo po raketových útocích ruského agresora. Co jste si z výstavy odnesl v duši vy osobně? Teď mi jde opravdu o osobní pocity, vnitřní dojmy… A jak pokračuje spolupráce s ukrajinskou výtvarnou scénou?

Výstava je vlastně důsledkem naší snahy nějak pomoci. Hned od začátku ruské agrese jsme zvažovali, co vlastně můžeme. Nakonec jsme se spojili s Centrem pro současnou kulturu Dnipro, jehož provozovatelům jsme nabídli zázemí na práci, a hlavně na odpočinek v našich rezidenčních pokojích. Odtud už byl jen krok ke společnému projektu, který – jak jsem zmiňoval – má nyní reprízu na Ukrajině. Jedno dílo z výstavy jsme odvezli do Rakouska, kde je nainstalováno ve veřejném prostoru v okolí Vídně. A jeden z ukrajinských uměleckých kolektivů, s nimiž jsme v kontaktu, s námi bude spolupracovat na dlouhodobém rozvíjení permakulturní zahrady v okolí našeho sídla.

Pro mě osobně bylo ale nejdůležitější to, že se v centru našich debat octla otázka, jak vůbec máme či můžeme o válce mluvit my, kteří v ní bezprostředně nejsme. Pokud se podíváte na sociální sítě, tak je to extrémně citlivé a důležité téma. Ani ti, kdo jednoznačně stojí za Ukrajinou, si vždy neuvědomují, že některá jejich prohlášení mohou být problém.

Městská galerie PLATO, což je příspěvková organizace města, by nemohla vzniknout bez podpory městské rady na čele s již bývalým primátorem Tomášem Macurou (ANO). Když letos v dubnu došlo na „odcházení“ Macury, osobnosti kultury sepsaly výzvu na jeho podporu, v níž také zaznělo, že když ANO nepodpoří Macuru ve funkci primátora, tak by „náhlá změna ve vedení města mohla zkomplikovat dokončení rozdělaných rozvojových projektů“. Mimo jiné novou koncertní síň pro Janáčkovu filharmonii a rekonstrukci kulturního domu, ale dost možná i současné směřování PLATO. Jsou nějaké náznaky, že se tak již děje? Anebo se to může stát v průběhu volebního období současné koalice?

Každá změna ve vedení jakéhokoli města s sebou nese rizika, a to i v případě, že existuje dlouhodobá shoda na celkovém směřování města a prioritách jeho rozvoje napříč politickým spektrem. Změna vedení města ale může ovlivnit dynamiku některých procesů, zpomalit rozhodování v klíčových okamžicích, anebo stačí, když se změní akcenty či pořadí priorit. V roce 2015, kdy se začalo jednat o tom, zda se PLATO stane příspěvkovou organizací města a budeme se snažit o rekonstrukci historických jatek, byla za kulturu zodpovědná ČSSD, konkrétně Lumír Palyza. Tomáš Macura o PLATO na začátku nevěděl vlastně vůbec nic. Paradoxně po výměně ČSSD za hnutí Ostravak a příchodu Lukáše Semeráka do rady se všechno zrychlilo. Takže změny mohou být i k lepšímu. Poslední dvě volební období, bez ohledu na osoby a obsazení, se podle mého soudu vyznačovaly systematickou podporou inovativních projektů a budováním náležité kulturní infrastruktury, kterou považuji za naprosto zásadní pro to, jak bude Ostrava vypadat v budoucnu.

Proč vznikl ten dopis?

Především měl upozornit na to, že podle nás jde město správným směrem. Samozřejmě, může to vypadat sobecky, většina z podepsaných jsou aktivní aktéři v kulturním sektoru, ale pracují pro Ostravu. Nepamatuji, že by někde jinde právě kreativní obec takhle intenzivně podporovala přístup vedení města ke strategickým záležitostem kultury. Může se změnit dynamika, samozřejmě, ale ty cíle by se neměly potichu vytratit. Ostrava by na to doplatila. Dívejme se prosím alespoň po očku na sousední Katovice… Mám na mysli především koncertní sál.

Ten je úžasný. Už jsme se v rozhovorech několikrát mluvili o tom, jak snadné je, aby zřizovatel zničil koncepci nějaké galerie. Dnes PLATO otvírá okna do světa toho nejlepšího, co se globálně odehrává v současném vizuálním umění. S nadhledem řečeno, je to taková malá londýnská Tate Modern, ale za rok to klidně může být galerie okresního formátu. Takto třeba před časem skončil skvěle nastartovaný Dům umění v Opavě pod vedením Martina Klimeše, když tamní páni radní usoudili, že je pro ně podstatnější vystavovat Rumcajse (Radka Pilaře) než třeba konceptualistu Jiřího Valocha. Od té doby opavský Dům umění tápe a tápe…

Myslím, že Radek Pilař je nedoceněný umělec. Takže objevná výstava jeho díla – vedle ilustrací také jeho rozměrné akrylové malby či videoart – je přesně to, co by v takovém opavském Domě umění mělo být. V každém případě ta instituce existuje a o jejím směřování lze vést debatu či spor. Naštěstí se mi zdá, že tendence politických reprezentací v českých městech a krajích přímo zasahovat do dramaturgie muzeí a galerií je stále méně populární. Ne že by se to nestávalo. Kupodivu málokdo si troufne zasahovat do dramaturgie operní či divadelní nebo koncertní. Současné umění ale mluví o aktuálním stavu světa a jeho nejednoznačnost svádí k jednoduchým soudům, takže se snadno stává terčem různých útoků. Nicméně je to právě současné umění, které zároveň tvoří ve světě gró trhu s uměním a institucionálního provozu. To jsou paradoxy. Obvyklými „argumenty“ bývá to, že mu nikdo nerozumí a nikdo na něj nechodí. Ty ale obvykle vycházejí z prosté neznalosti dat a obtížné dovednosti interpretovat je v kontextu.

No dobrá, Pilaře možná podceňuji, ale jeho kvality asi spíše dokazovala předloňská výstava v pražské Ville Pellé, nikoliv ta před lety v Opavě. Obecně je mi prostě vždycky líto, když nějaký skvělý projekt skončí kvůli snaze radnice „být blíže lidu“. Aniž by si páni radní uvědomili, jak se svět rychle mění a co vlastně touží zažít v galeriích třeba generace patnáctiletých až třicetiletých návštěvníků. Že už to není jen o obrazech na stěnách… Není problém také v tom, že osvícení lidé z kultury nechtějí vstupovat do komunální politiky?

Politika je řemeslo. A většinou nepříliš vděčné. Je navíc iluzorní, že lidé z kultury ho dokáží dělat lépe než kdokoli jiný. I jim mohou unikat souvislosti, protože tady nejde o podporu toho, co mám rád a čemu rozumím, ale o formování daleko širších vztahů a jejich projektování prostřednictvím politických dohod a legislativy či administrativních procesů do budoucnosti. Podle mého jsou primární politické cíle, v našem případě jasná či vágní představa o tom, jak se má v Ostravě žít za takových dvacet třicet let, a pak se hledají přiměřené nástroje k jejich realizaci. Nevěřím tomu, že by takovým nástrojem mohla být snaha likvidovat něco, co má evidentní význam pro velkou část kulturní obce, co je inovativní vzdělávací alternativou a co Ostravě přináší body v celostátním i mezinárodním měřítku. Být blíže k lidu chce i PLATO, protože si myslíme, že řada věcí, které děláme, nějak souvisí s potřebami lidu, ale prostě to trvá. Nicméně jsou to právě galerie našeho typu, které se vytrvale, neříkám že vždy úspěšně, pokoušejí o zprostředkování produktivního setkání mezi současným uměním a co možná nejširší veřejností. A když říkám produktivního, pak to neznamená že nutně harmonického.

Doma není nikdo prorokem, říká se. Cenu ministerstva kultury „za přínos v oblasti výtvarného umění“ čili státní cenu jste loni v říjnu přebral v Praze právě s přihlédnutím za vybudování nové galerie PLATO. Svým způsobem se na skeletu jatek podařilo realizovat galerijní novostavbu na zelené louce, což je v českých poměrech zázrak. Směřování galerie sice tleskají současní umělci z celého světa, ale v Ostravě jsou také slyšet hlasy, že aktuální výstavní projekty nejsou úplně srozumitelné. Jak jim čelit?

Současné umění je současné umění. Srozumitelnost není jeho hlavním kritériem. Žijeme v době, kdy rozumět znamená být schopen něco někomu vysvětlit tak, aby byl schopen to reprodukovat dál. Rozumění je však daleko širší pojem, a dokonce ani nemusí být tím, co máme od umění vždy očekávat. Já v tomto smyslu například vůbec nerozumím artificiální hudbě, ať už staré, nebo té soudobé, ale nemůžu bez ní žít. Například představa, že lze dělat kvalitní dramaturgii tak, že budeme postupně své návštěvníky zasvěcovat a že budeme postupně přidávat na složitosti, je zavádějící. Buď to nebude současné umění, anebo se každá komplikovanější věc stejně setká s určitým odporem.

Nejlepší cesta je vystavovat opravdu současné umění a intenzivně hledat způsoby, jak do jeho smyslu a schopnosti si ho užít uvádět návštěvníky. Například většina frekventantů a frekventantek našich vzdělávacích programů nemá se současným uměním, byť se s ním setkávají poprvé, větší problém. Bohužel se můžeme v naší snaze opřít jen velmi málo o dobrou praxi odjinud. A posloužit si vzory ze zahraničí by znamenalo personálně výrazně posílit celou vzdělávací sekci. Takže na tom stále pracujeme. Ono to ale souvisí s velkým problémem celé naší společnosti, kterým je obecná nedůvěra v instituce. A v instituce našeho typu samozřejmě také. Na odstraňování této nedůvěry bychom ale asi neměli pracovat sami…

PLATO zatím provozuje i prostory bývalého hobby marketu Bauhaus, ze kterých se stala jakási otevřená ostravská alternativní scéna. Pro výstavy, koncerty, performance, kurzy, přednášky, vlastně pro cokoliv, co tvoří platformu nějak souznějící s východisky PLATO. Co se tam všechno děje, a co se tam naopak dít nemá?

Programová náplň bývalého hobby marketu Bauhaus podává poměrně plastický obraz toho, co se děje s ostravskou kulturní scénou. Tedy nejen jaké jsou její podoby a polohy, ale také jaké jsou její potřeby. My tady dramaturgii nijak neurčujeme, vlastně to je tak, že kdo dřív přijde, ten také mele. Ať už jsou to výstavy, nebo charitativní či komunitní akce. Jediné omezení je, že nepůjde o propagaci fašismu a netolerance. Zájem o využití prostor a zázemí včetně kina či stage a zahrady nás až zaskočil.

Kolegyně Livka Škutová, která se perfektně stará o naše partnery, je na roztrhání. Jestliže si v bývalých jatkách hlídáme určitý typ kvality nebo ambicí, pak je bývalý Bauhaus především místem různorodosti a sociálních kontaktů různého typu. Přesně tak jsme si to představovali a máme velkou radost, že něco, co jsme budovali jako kulturní infrastrukturu s významnými umělci, teď slouží jako běžné zázemí pro lidi, kteří už to ani nemusí vnímat jako umělecká díla. Je zjevné, že v Ostravě je spoustu iniciativních lidí a aktivit, které potřebovaly právě takové zázemí. To je vlastně ta nejlepší zpráva.

V Bauhausu letos proběhla i prezentace výtvarníků na Cenu Jantar, kterou nakonec dostala Lenka Klodová. S oceňováním je to dnes všelijaké, výtvarná Cena Jindřicha Chalupeckého už třeba nerozlišuje pořadí, zvítězí všichni nominovaní. Jak se díváte na Cenu Jantar? A jak prezentace nominovaných z Jantarů „sedla“ v Bauhausu, stane se akce tradicí?

Cena Jantar je pro sebevědomí kultury v regionu důležitá iniciativa. Možná bych byl při jejím udělování přísnější, ať to nakonec nedopadne tak, že nejzajímavější bude ten, kdo ji nedostal. Nicméně výstava nominovaných je výborný nápad a myslím, že se povedla. Minimálně příští rok s ní v Bauhausu počítáme, pak záleží na tom, jestli bude objekt ještě v provozu.

Na to jsem se chtěl také zeptat, jak dlouho se podaří Bauhaus udržet? Je to provizorium, svým způsobem chatrná stavba, navíc na lukrativním pozemku. Už má město s tímto prostorem konkrétní plány?

Od začátku bylo jasné, že se jedná o naše dočasné zázemí a objekt půjde k zemi. S tím počítáme. Potřebujeme jen vědět tak rok dopředu, že Bauhaus končí. Je samozřejmě na vedení města, pro jaké využití pozemku se rozhodne. V tomto smyslu nemáme žádné ambice, i když bychom samozřejmě rádi co nejdříve znali své budoucí sousedy. Od začátku považuji investici do konverze městských jatek pro potřeby PLATO za spouštěč důležité proměny celé části centra mezi ulicemi Nádražní, Českobratrskou a 28. října. A to se potvrzuje. Viz také development chystaný na pozemku, který přímo sousedí s bývalými jatky. Podle posledních informací se na místo po Bauhausu znovu diskutuje o administrativní budově pro město s dalšími funkcemi občanské vybavenosti v parteru. Myslím ale, že není kam spěchat. Zrovna tahle investice bude hodně důležitá pro to, jak se velká část Ostravy bude vyvíjet v příštích letech.

Z Bauhausu opět do PLATO na jatkách. Obligátní otázka, co návštěvníci uvidí v galerii do konce roku? Poprosil bych opět o odpověď s osobním nátiskem, za každou výstavou mohou být „ohromné maličkosti“, jak říká Gilbert Keith Chesterton.

Těch maličkostí je celá řada. Na výstavě Uprchlá, našel skrýš, stále uniká, kterou chystáme na letošní podzim, se podílí kolem pětadvaceti umělců pod vedením kurátorky Edith jeřábkové a umělkyně Evy Koťátkové. Ta bude navíc příští rok reprezentovat Českou republiku na Benátském bienále. Téma se týká života zvířat ve městě a pro výstavu vzniká pro ni celá řada nových uměleckých děl a intervencí vycházejících z průzkumu přímo v Ostravě. Výstava sama bude hodně vyprávěcí a zapojí se do ní také některé ostravské školy a komunity.

Nejdůležitější pro nás ale je, že jsme převzali nově vzniklou zahradu v okolí jatek, o kterou se budeme starat spolu s veřejností a umělci či umělkyněmi. To je dlouhodobý projekt, kolem něhož se teď točí většina debat v galerii. Je to velký závazek a velká radost. Zahrada má totiž obrovský potenciál také pro zpřístupnění a porozumění tomu, co to současné umění je. Já už teď s potěšením pravidelně sleduju zajíce, který si zahradu osvojil, ač původně bydlel na pozemku Střední umělecké školy.

Vyrůstal jsem kousek od PLATO, na rohu Českobratrské (tehdy Revoluční) a Poděbradovy ulice, ušáci tam byli vždycky. Rodiče mi ale vždycky říkali, že to jsou divocí králíci. Kdo pravidelně navštěvuje PLATO, má pochopitelně chuť cestovat za současným uměním i mimo Ostravu. Začalo léto, jaké výstavy doporučujete navštívit v České republice i v zahraničí? Chápu, že na tomhle prostoru to bude jen malý výběr, ale poraďte, prosím.

Určitě bych doporučil novou dlouhodobou expozici Národní galerie v Praze věnovanou sbírkám umění od roku 1939 do roku 2021. Je to asi nejinteligentnější expozice svého druhu u nás, která se navíc elegantně vypořádala se sbírkovým deficitem galerie a kolísáním mezi kánonem a důležitými projevy výtvarného umění, které z něj obvykle vypadávají.

Tak dobrá, letošní výtvarné léto se vyplatí začít v Praze. Děkuji za rozhovor.