Slunovrat v pátek ovládli Tata Bojs: Na jejich „opavování“ fanoušci asi ještě dlouho nezapomenou

Možná jste si na Slunovratu už loni všimli polské kapely MØW s charismatickou zpěvačkou Aniou Bratek. V jejím velkoplošném hlasu se mísí emoce plné naléhavých, palčivých a současných problémů a otázek. V loňském roce se stali objevem Welcome scény, letos vystoupili v kostele sv. Václava a jejich set nejednomu posluchači učaroval. Post-jazzová estetika MØW je komunikativní a srozumitelná, přitom se opírá o sofistikované hudební nápady a vynalézavý zvuk, který baví objevovat.

Z koncertu MØW. (Foto: Aleš Honus)

Z koncertu českého dua Dva jsem slyšel pouze tři písně, takže nemohu hodnotit celý koncert. Jisté však je, že si je publikum do poslední chvíle užívalo. Jan Kratochvíl a Barbora Ungerová to umí na pódiu dobře rozpálit. Ačkoli se ve své muzice opírají Dva z velké časti o samply, dokážou svým aktivním přístupem učinit z koncertu strhující zážitek. Specifický zpěv se střídá s vyhrávkami saxofonu, taneční tempo nepolevuje a člověk nemá moc šancí se jejich energetické náloži ubránit. Škoda jen nepříliš atraktivního zvuku, který provázel písně, jež jsem slyšel.

Barbora Ungerová z kapely Dva. (Foto: Aleš Honus)

Na další koncert podivuhodného Františka Skály a Třaskavé směsi jsme se vydali do kostela sv. Václava. Bohužel se nakonec odehrál s více než půlhodinovým zpožděním, které na velkém festivalu nebývá zvykem. Proto jsme čekání vzdali a zamířili na Welcome scénu, která našla po loňském roce nové zázemí v parku pod Ptačím vrchem. Její program i letos potěšil žánrovou rozmanitostí, v níž defilovaly folkové, post-folkové i undergroundové formace. Nejdřív jsme slyšeli pražské My3.avi, kteří odehráli velmi příjemný koncert. Jejich písně provázely příjemné aranže s participací sólových houslí a vtipné průvodní slovo zpěváka a frontmana Jana Špalka.

Z koncertu My3.avi. (Foto: Aleš Honus)

Také následující kapely na Welcome scéně sklidily pozitivní odezvu publika. Živo s talentovaným autorem a zpěvákem Ivošem Cicvárkem sází na neotřelou kombinaci instrumentální a elektronické hudby s vynikajícími texty. Po nich vtrhli na pódium čtyři šílenci v maskách pod názvem Kabaret Dr. Caligariho. Jejich obskurní vystoupení plné syrových undergroundových riffů a rebelských textů potěšilo nejednoho vyznavače alternativní kultury. Spojitost s americkou legendou The Residents je ovšem povýtce vizuální. Kabaret Dr. Caligariho hraje spíš drsný hardrock a projevem se hlásí spíš k Pražskému výběru, samozřejmě v daleko jednodušší a zemitější formě, které vévodí punkové slogany typu „Zapálíme tramvaje“ apod.

Kabaret dr. Caligariho. (Foto: Aleš Honus)

Polsko-ukrajinská Dagadana ukázala na hlavní scéně, jak otevřená je současná mezinárodní hudební scéna: popové, folklorní a jazzové postupy se v jejich muzice mísily s experimentováním, elektronikou a svobodnou improvizací. Kombinace ženských vokálů, samplů a reálných bicích fungovala živě výborně. Méně už byly zapotřebí různé výzvy směrem k publiku v podobě zpěvu. Podobné „aranžování“ by se mohlo dělat s mírou a citem pro situaci.

Dagadana. (Foto: Aleš Honus)

Vynikající koncert na Slunovratu odehrál Vilém Spilka Quartet. Skvadra kolem známého brněnského jazzového kytaristy přivezla do Opavy sofistikované úpravy písní Honzy Nedvěda a Brontosaurů. Jejich melodie vstoupily do srdcí generacím posluchačů a kvartet je ve Václavovi rozezněl působivě. Melodie písní zůstaly zachovány, provázely je však dechberoucí improvizační pasáže, ve kterých se porůznu vystřídaly zúčastněné nástroje: soprán saxofon, kytara, kontrabas a perkuse. Vilém Spilka Quartet nezapomněli ani na ochutnávku své autorské tvorby a jejich koncert provázel komfortní zvuk, který postrádal snad jen občas silnější slyšitelnost kytary.

Vilém Spilka Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Po brněnských jazzmanech se dostal v kostele sv. Václava ke slovu kytarový pop se stopovými prvky new wave a postpunku. Pražská Dukla navazuje ve své tvorbě hlavně na éru nové vlny. Jejich písničky jsou jednoduché, ale dávají smysl. Kapela upoutala sympatickým a skromným projevem, který se vyhýbá častým manýrám některých umělců. Jejich set se bohužel křížil s vystoupením Tata Bojs, proto jsme si Duklu nemohli vychutnat celou.

Na oblíbenou formaci z pražské Hanspaulky už čekal nedočkavý dav a Tata Bojs na scénu vlítli, jako by jim bylo dvacet. Písně Velký třesk, pt. 1, Filmařská, Pěšáci a mnoho dalších patří k pilířům české populární muziky. Jsou prostě nenahraditelné, stejně jako tato kapela, která se na pódiu dokáže bezezbytku rozdat. Milan Cais se vůbec nešetřil, hecoval dav, chodil mezi lidi a občas vystřídal u bicích pravidelně hostujícího Tomáše Neuwertha. Cajsovo „Opavování“, kterým překřtil refrén jedné z písní, vstoupí do dějin Slunovratu jako zářivá vzpomínka na nespoutaný hudební večírek.

Z koncertu kapely Tata bojs. (Foto: Aleš Honus)

Během něj Cais stihl popřát k narozeninám dívce z publika a vyzvat během svatojánské noci ke koupání v opavských kašnách. Jestli jeho slovům následovaly skutečné činy, je na fantazii čtenáře. Každopádně je jisté, že Tata Bojs odehráli na Slunovratu znamenitý koncert. Jejich set měl bezchybnou dramaturgii, nasazení a feeling Tata Bojs může být ikonickým příkladem, jak to má vypadat. Bylo by snadné a možná i uspěchané napsat, že to byl nejlepší koncert, který na tomto festivalu letos zazněl, Tátáči totiž s podobným nasazením vystupují vždycky. I proto jsou jednou z nejlepších českých kapel a jistotou, která z vlastního podnětu nemůže zklamat.

Z koncertu kapely Tata bojs. (Foto: Aleš Honus)

Druhý den Slunovratu se opět podařil. Festival dal letos Opavě dosud nevídaný interaktivní rozměr, který je velmi cenný a přínosný. Pár drobností by se ovšem dalo vyladit. Velké časové skluzy účinkujících nejsou příjemné a na prestižních festivalech se obvykle nestávají. Když už se přihodí, sluší se čekajícím divákům alespoň vysvětlit, proč se tak stalo a kdy asi koncert začne. Zvuk během vystoupení některých kapel nebyl občas ideální, chyběla základní deviza, a sice že má být bezpodmínečně rozumět zpívanému slovu. Další věcí je moderování, které by mělo být svěřeno výhradně lidem s praxí a zkušenostmi. Číst natěšenému davu, který už deset minut čeká na vystoupení největší páteční hvězdy, povídání z programové brožury, není úplně nejlepší strategie. Proto také skončila trapasem.

To jsou ovšem marginálie, které mají být pro dramaturgy festivalu nikoliv kritikou, ale podnětem k zamyšlení, neboť tyto podněty pocházejí od festivalových návštěvníků i jejich ohlasů, které jsme během svého putování druhým dnem festivalu zaregistrovali.