Strhující oslava norské a české hudby. Dirigent Petr Popelka opět triumfoval na MHF Leoše Janáčka

Dobré vztahy norské a české hudby mají poměrně letité kořeny. Griega v tuzemském kontextu podporoval a prosazoval Josef Bohuslav Foerster. Za pozornost stojí Foersterova esej ve vzpomínkové knížce Co život dal. Přátelské vztahy nejslavnější norský skladatel navázal také s Antonínem Dvořákem, s nímž jej spojoval dar charismatické melodiky. Dramaturgická linka koncertu nicméně mířila ještě jinam, a to k Bedřichu Smetanovi, který během svého pětiletého působení ve švédském Göteborgu napsal tři znamenité symfonické básně. Jako poslední vznikl Hakon Jarl, jejž český mistr dokončil 24. března 1861. Během Smetanova života zazněla skladba pouze dvakrát, což je s ohledem na hudební kvalitu díla nepříliš povzbudivý fakt. Dlužno podotknout, že v Ostravě se na progresivní ranou tvorbu Smetany nezapomíná. Hakon Jarl zazněl naposledy před třemi lety v podání Janáčkovy filharmonie, kdy orchestr řídil estonský dirigent Risto Joost.

Z koncertu Norského rozhlasového orchestru. (Foto: Jan Vlček)

Norský rozhlasový orchestr naposledy pod taktovkou svého šéfdirigenta Popelky zahrál famózně. Přitom neměl rozhodně optimální podmínky: divadelní sál je pro velký symfonický orchestr jednoznačně větší provizorium než azyl Janáčkovy filharmonie ve Vesmíru. Navíc panovalo úmorné dusno. Jenže když mezi orchestrem a dirigentem jiskří alchymie, na všechno se dá zapomenout. Na muzikantech bylo jasně vidět, že si poslední koncert se svým „šéfem“ užívají plnými doušky.

Úvodní Smetanovu skladbu rozezněl orchestr s dokonale přesnými nástupy. Spolehlivě, stroze a nekompromisně. Náročná sólová role basklarinetu vyzněla do poslední noty procítěně, podobně muzikální fráze s výraznou agogikou přednesla vzápětí harfa. Popelka má neomylný instinkt pro vystižení charakteru konkrétní skladby. Ani Hakon Jarl nebyl v tomto ohledu výjimkou, český dirigent jej vystavěl velkolepě v jeho neúprosné gradaci, melancholii i závěrečné hudební katarzi. Zvlášť se sluší vyzdvihnout skvělé rytmické cítění hráčů orchestru, zejména pak kontrabasové sekce.

Z koncertu Norského rozhlasového orchestru. (Foto: Jan Vlček)

Druhou skladbou večera orchestr vstoupil do země tisíce fjordů. Klavírní koncert a moll op. 16 napsal Edvard Grieg v pouhých šestadvaceti letech. Jako doklad jeho fenomenálního talentu by to bohatě stačilo, ale jak účastníci tohoto koncertu zjistili, ani v případě skladatele, od jehož narození uplynulo 15. června 180 let, není nouze o překvapení a zázraky. Nyní ovšem zpátky ke klavírnímu koncertu, jednomu z nejpopulárnějších děl klasické hudby vůbec. Očekávání na podání sólisty Christiana Ihle Hadlanda byla značná. Jak naznačil moderátor Vilém Veverka, přední norský pianista by v díle svého národního skladatele mohl podat referenční výkon. Usměvavý norský pianista přišel na pódium stylově – během úklony držel jednu svou ruku na klopě saka, což působilo jako milá přiznávka a vyjádření respektu ke Griegovu typickému zvyku.

Christian Ihle Hadland. (Foto: Jan Vlček)

Samotný začátek první věty Allegro molto moderato nevyzněl úplně podle představ. Hadland chyboval hned v úvodních akordech. Jistotu spíše hledal, než pevně nacházel také v rychlejších bězích. Lyrickou druhou větu zahrál pianista s větší přesvědčivostí, jeho ztvárnění hlavní melodie bylo rytmicky poměrně pevné a barevně mnohotvárné. Také třetí větu  s pověstnými lidovými názvuky pianista vystavěl noblesně a s nehledanou vitalitou. Stále však jeho hře podle mého názoru chyběla vyrovnanost a plastické fráze. Jinak řečeno potěšil některými detaily, ale jakoby nedotáhl plošnější celky. Ve srovnání s dalšími provedeními Griegova koncertu (vzpomeňme například nedávného Lukáše Vondráčka) je třeba konstatovat, že referenční výkon norský pianista v Ostravě nepředstavil. V Griegovi, ani v následujícím přídavku z díla českého Leoše Janáčka. Jeho hra kolísala od pěkně zahraných a artikulovaných momentů až k nekonkrétním a nejasným interpretačním formulacím, jakoby pianista hledal a začasto nenacházel s klavírem spřízněnou řeč. Aura populárního díla a dobrosrdečné vzezření Hadlanda však podnítily bouřlivou odezvu publika, které připravilo i přes konkrétní nedostatky pianistovi srdečné přijetí.

Hru Norského rozhlasového orchestru lze jen vyzdvihnout. Orchestr má v Griegově koncertu podobnou důležitost jako sólový nástroj. V jednotlivých pasážích zněly výtečné výkony v žestích a dřevech. V půvabné melodice zazářila violoncella a vyšší smyčce. Popelka ani ve druhé kompozici večera neztratil ze zřetele kontrolu nad tempovou a dynamickou výstavbou. Co víc, orchestr pod jeho vedením hrál vláčně, naprosto precizně a odhodlaně.

Petr Popelka. (Foto: Jan Vlček)

Vitální provedení nechybělo ani závěrečné skladbě, jíž byly Griegovy Symfonické tance. Mimochodem toto dílo je názorným příkladem, že není nutno bezpodmínečně věřit tomu, co se říká a píše. O Griegovi se například dlouho tradovalo, že neuměl dobře skladby větších forem. Kdo slyšel jeho čtyři Symfonické tance, může ho podobné tvrzení spíš pobavit. Symfonické tance jsou nabité úžasnou melodikou, fascinujícími rytmickými finesami a udivující harmonií. Skladba je skvěle instrumentována a četné nástroje orchestru jsou koncipovány s virtuózním akcentem. Rozhodně jde o setkání posluchačsky nejzajímavějších a nejatraktivnějších partitur hudebního romantismu.

Popelka s norskými symfoniky ani v posledním díle nenechal nikoho na pochybách, že má své řemeslo v malíčku. Jeho výbušné pojetí se tentokrát zrcadlilo v širokém spektru fascinujících dynamických zvratů, instrumentálních vyhrávek a jednolitých gradací, že to lze stěží vyjádřit slovy. Z provedení nezůstal jen pocit spokojenosti, ale s trochou nadsázky intenzivní fyzický prožitek, který je během poslechu klasické hudby velmi vzácný.

Petr Popelka. (Foto: Jan Vlček)

Samotný závěr koncertu se stal strhující a dravou oslavou české a norské hudby, ale také nezkrotné muzikality českého dirigentského fenoménu. Potlesk neustával a Popelka se rozhodl s orchestrem přidávat. Nejdřív zazněl sedmý Slovanský tanec Antonína Dvořáka, poté se ozvaly zlověstné basové tóny V síni krále hor ze suity Edvarda Hagerupa Griega. Pokaždé se strhující odezvou obecenstva. To by zřejmě poslouchalo do pozdních nočních hodin, kdyby evidentně vyčerpaný, ale šťastný Petr Popelka nedal koncertnímu mistru signál, že je čas poděkovat a opustit pódium.

Je čas poděkovat Petru Popelkovi za jeho inspirativní působení u Norského rozhlasového orchestru. Na tvářích jeho členů bylo vidět dojetí, vděk a náklonnost. Je zřejmé, že budou na spolupráci s tímto českým dirigentem rádi vzpomínat. Koncert Norského rozhlasového orchestru se zařadil ke světlým bodům MHF Leoše Janáčka. Ačkoli v některých ohledech nepřinesl ideální výsledky, lidskostí a hřejivou atmosférou zastínil veškeré nedostatky.