Vila Vilekula skutečně existuje. V Háji ve Slezsku v ní ožívají nové příběhy a písně

Mám rád staré domy. V jejich oprýskaných zdech spí marnost věků. Dávno zmizelý čas nikam nespěchá, uvnitř člověk najde klid a prostor pro vlastní fantazii. Jeden takový starý dům se nachází v pomyslném trojúhelníku mezi Opavou, Ostravou a Hlučínem v obci, kde se před 132 lety narodil spisovatel Vladislav Vančura. Dům má jméno Vila Vilekula podle imaginárního obydlí, v němž sídlila extravagantní Pipi Dlouhá punčocha, známá postavička oblíbených knížek Astrid Lindgrenové a stejnojmenného švédského seriálu pro děti.

Do nedělního rána jsem neměl tušení o jeho existenci, dokud nepřišla na můj mobil esemeska: „Víš, o tom, že ve Vile Vilekula dnes vystoupí Jana Vébrová?”

Vila Vilekula. (Foto: Aleš Honus)

Podivuhodná Vila Vilekula a jedna z nejoriginálnějších českých zpěvaček a autorek současnosti na jednom místě? To přece nemůže být samo sebou. Dosud všední nedělní den nabral úplně jiné obrátky a směr… Nejdřív nás upoutalo velké červené srdce umístěné na střeše domu jako obrovská vlajka. Zdaleka viditelná jako vlídný maják a signální bod.

Zahrada Vily Vilekula. (Foto: Aleš Honus)

Samotný rozlehlý dům je starodávnou vilou, která donedávna zela prázdnotou, než jí parta mladých lidí dala nový smysl. Zkultivovala její rozlehlé prostory, vyčistila prázdné pokoje a svou přítomnost vtiskla do mnohotvárných výtvarných a řemeslných projevů: od malovaného nábytku, který připomíná pokoj umělce v Arles, přes obrazy volně instalované v půdním prostoru až po nenásilné úpravy venkovního terénu. Ano, domy se vždy chovají podle toho, jak s nimi zacházejí jejich obyvatelé. Knihy, šachy, barvy, staré trámoví. Obyčejné věci…

Z koncertu Jany Vébrové a Petra Tichého. (Foto: Aleš Honus)

V neděli odpoledne do vily přijela Jana Vébrová, její hlas a akordeon. A Petr Tichý s kontrabasem a brašnou plnou efektů. Jejich koncert měl začít v pět hodin, ale Vilekula a její panstvo neměří čas podle toho, co je kdesi psáno, ale podle toho, jestli už nastala pravá chvíle. Francis Bacon řekl, že kdo začne u pochybností, skončí u jistoty. S jistotou můžeme říct, že Jana Vébrová a Petr Tichý skutečně vystoupili. Nebylo to nakonec v domě, ale venku pod baldachýnem podepřeným větví. Bez nazvučení a elektronických kulis, zato s doprovodem okolních zvuků, které náhodou letěly kolem a rozplynuly se.

Z koncertu Jany Vébrové a Petra Tichého. (Foto: Aleš Honus)

Jana Vébrová je zvláštní bytost. Chvílemi se zdá, že není skutečná, ale vzápětí odhalí svůj nezkrotný temperament. Když Vébrová zpívá o stromech, o vodě nebo o lidech, čas běží jinak. Její hlas promlouvá něžně i naléhavě, akordeon hraje vábně i znepokojivě. Občas zní jako šelest trávy, jindy slyšíme kakofonní shluky, bičované jejím pronikavým vokálem ve výškách.

Vébrová samozřejmě není víla z českých luhů a hájů, ale žena z masa a krve. Jen si hlouběji všímá věcí, na které pro všudypřítomné technologie zapomínáme.

Z koncertu Jany Vébrové a Petra Tichého. (Foto: Aleš Honus)

Sedět na koberci v trávě a poslouchat písně z úžasné desky Kameny ze dna byl magický zážitek. Umění může vzniknout kdekoli, když je vůle naplnit čas a prostor něčím autentickým. Lukáš Kleberc a Vila Vilekula jsou dostatečným důkazem.

Z koncertu Jany Vébrové a Petra Tichého. (Foto: Aleš Honus)

Nevěřte vnějškovým obrazům. Lesklá fasáda může často skrývat citovou prázdnotu. Stará vila Vilekula naopak živě svědčí o tom, že děje dávno minulé mohou mít nové začátky.