Chtěli jsme zůstat na severu, Islanďany střídají Norové, tvrdí organizátoři Měsíce autorského čtení

Proč padla po Islandu volba na „sousední“ Norsko? Možná diváci čekali větší geografický skok, třeba do Albánie anebo do Vietnamu.

Petr Minařík: V dlouhé historii festivalu, který pořádáme od roku 2000, nebylo výjimkou, že jsme zvali právě takové navazující dvojice. Po Rumunech v roce 2019 jsme třeba hned v následujícím roce pozvali sousední Maďary, takže návštěvníci dostali pořádný přehled o tom, jak se píše na Balkáně. Anebo po Gruzíncích v roce 2017 přijeli o rok později Turci. Není to sice žádné pravidlo, ale když představíme nějakou zemi, často se nám nechce ten geografický prostor hned opouštět.

Pavel Řehořík: Chtěli jsme ještě chvíli zůstat na severu, což neznamená, že se teď chystáme na celou Skandinávii.

Takže švédské, dánské a finské spisovatele zatím nemáme na MAČi čekat?

Řehořík: Příští rok určitě ne, i když třeba Švédsko nás také hodně láká.

Minařík: Návštěvníci MAČe už vědí, že Island je zemí s neuvěřitelným množstvím spisovatelů, ač v celé zemi žije méně lidí než v Brně. Hlavní proud skandinávského exportu literatury do světa ovšem míří z Norska, což se dobře ví i v České republice. V tom je Norsko neuvěřitelné, prostě in. I když má Norsko ve srovnání s námi jen polovinu obyvatel, je to literární mocnost. Světová literární velmoc.

To jsou silná slova.

Minařík: Je to tak…

Řehořík: Svědčí o tom i nekonečné množství českých překladů z norské beletrie. Na rozdíl od islandské literatury, ta se překládá o poznání méně. Máme u nás neuvěřitelné množství nordistů, v podstatě každý významnější norský autor už má alespoň jednu knížku v češtině.

Minařík: Norsko je ve srovnání s Islandem více trendy, čtenářsky přístupnější. Chtěli jsme letos diváky přilákat na něco, s čím mají větší zkušenost. Island je pořád objevitelská záležitost, Norsko je literární jistota.

Minimálně od Nory Henrika Ibsena. Mimochodem, Noru má zrovna na repertoáru Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Vůbec poprvé v českých zemích Noru uvedlo Prozatímní divadlo v Brně, už v roce 1887, o dva roky dříve než Národní divadlo v Praze.

Řehořík: Karel Čapek v Cestě na sever upozornil i na problémy norské literatury. Dovolím si citovat (nad pivem otvírá Cestu na sever v digitální knihovně Moravské zemské knihovny v Brně, pozn. red.): „Ještě jedna otázka mi vrtala hlavou; týká se také literatury, ale hlavně jazyka. Podívejte se, vždyť těch Norů nejsou ani tři miliony; a přitom píší dvěma nebo třemi jazyky, z nichž žádný vlastně není docela živý. Riksmål je městský jazyk, je to stará dánština a historická, úřední a literární řeč; landsmåal je stará norština a selský jazyk, ale jen z jihozápadních okresů země a nadto uměle vypracovaný; doopravdy se mluví pár tucty různých landsmålů, v každém údolí jiný; a je tu hnutí bymål, které chce sjednotit riksmål a landsmål; a je navržena reforma pravopisu, podle níž by se riksmål psal landsmålsky.“

Tohle jsem asi při četbě Čapkova cestopisu přeskočil, nejspíš mi problémy riksmål vs. bymål vs. landsmål byly šumafuk. Jak to Norové nakonec vyřešili?

Minařík: Otázku bych nechal našim četným zvídavým divákům MAČe, určitě už ji mají připravenu. Norové rádi odpoví a bude zajímavé, jak problém vidí starší literáti v porovnání s nejmladší literární generací. Sami se na to těšíme…

Řehořík: Mimochodem, diváci se na MAČi setkají také s kvenštinou čili kvenskou finštinou, což je ugrofinský menšinový jazyk, kterým mluví Kvenové v severním Norsku. Tuhle menšinu bude zastupovat mladý autor M. Seppola Simonsen.

Čapek píše o hledání norského literárního jazyka, který bude odpovídat řeči ulice. V Česku přitom máme dodnes podobný problém, mnohým Pražákům se těžce píše ve spisovné češtině, není to jejich rodný jazyk… Ale ještě se vrátím k Pavlově poznámce, proč máme tolik nordistů?

Minařík: Norsko má určitou nezaměnitelnou atraktivitu, takže více mladých lidí touží studovat raději norštinu než třeba makedonštinu. Norsko navíc o vývoz své národní literatury až neuvěřitelně pečuje, takže norská literatura je možná podobně zajímavý vývozní artikl, jaký v sousedním Švédsku udělali z prodejen nábytku Ikea.

Jak se Norové starají o literáty, je to velký rozdíl oproti Česku?

Minařík: Když to přeženu, tak suma, kterou český stát směřuje na podporu exportu literatury, odpovídá v Norsku několika recepcím, které se uskuteční na podporu expandujících norských literátů. Samozřejmě, že nejde pouze o objem těch peněz, je to spíše o celkovém přístupu. Na takovou otázku je snad lepší vůbec neodpovídat, protože teď mluvíme o dvou nesrovnatelných světech. Norsko je v úplně jiné kondici než Česká republika.

Řehořík: Jak nedokážeme podpořit české autory při jejich cestě do světa, o tom výmluvně svědčí fakt, že v Norsku jsou asi dva překladatelé, kteří pracují se současnou českou literaturou. My tady máme už zmíněné zástupy nordistů. O bohemistiku v Norsku česká strana prostě nikterak nepečuje.

Četl jsem, že Norové si nejeden český překlad dokážou i sami zaplatit, respektive poskytnout honorář českému překladateli.

Řehořík: Jistou nadějí je, že se norským autorům v České republice líbí a někteří tu už dokonce žijí, další mají české motivy ve svých dílech. A tohle norsko-české prorůstání může znamenat, že o české literatuře bude více slyšet i v Norsku. A letošní MAČ k tomu může významně přispět.

Je to i naopak, vynikající český autor Jiří Váňa Stigen žije v Norsku. Mimochodem, jak jste dávali dohromady ty dvojice vystupujících. Hledáte nějaké souvislosti mezi norskými a českými autory a podle toho je k sobě přiřazujete?

Řehořík: Někdy se o to pokoušíme, ale má to svoje organizační limity. Každý autor má jiné volné termíny, záleží i na leteckém spojení, to jsou ovšem nezajímavé vnitřní organizační věci, kterými nechci zdržovat.

Ke Stigenovi třeba připadl do dvojice básník Alexander Fallo. Neznají se, teď mi ovšem Stigen napsal, že Fallo má kancelář jen asi dvě stě metrů od místa, kde se odehrává Stigenova kniha Jař. „Takové souhry mám rád,“ poznamenal k tomu český spisovatel žijící v Norsku.

Minařík: Takové souhry máme rádi i my.

Do Brna, Ostravy, Bratislavy a Košic přijede během července jednatřicet norských spisovatelů. Když byste teď měli jmenovat pouze jediného…

Řehořík: Lars Saabye Christensen, který celý festival zahajuje. Ačkoliv vždycky stojím spíše za literárními outsidery, a tohle je doslova norská literární hvězda, nadchl mě románem Beatles. Ten má samozřejmě i český překlad.

Minařík: Malá domů, těším se na spisovatelku Helgu Flatlandovou, které jsme v našem nakladatelství Větrné mlýny vydali v roce 2015 knihu Když můžeš, zůstaň když musíš, odjeď.

Řehořík: Je to silný příběh o misi čtyř mladých lidí z nějaké norské vesničky, kteří s norskou armádou slouží v Afghánistánu. Tři z nich tam zahynou. Aktuální věc i vzhledem k válce na Ukrajině. A když už jsem jmenoval autora, který festival zahájí, rád bych zmínil i toho, kdo MAČ zakončí, skvělý písničkář a spisovatel Stein Torleif Bjella.

Zmínili jste Ukrajinu, několikrát se MAČ odehrával ve Lvově, to je letos asi opět nemožné?

Minařík: Úplně nemožné to není, 27.  a 28. června ve Lvově proběhne speciální edice MAČe. Série čtení a setkávání českých, slovenských a ukrajinských spisovatelů, přičemž naším snem je, že by to mohl být počátek nějakého česko-ukrajinského fondu budoucnosti v kulturní sféře, hlavně tedy v literatuře. Měla by to být i výzva pro českou stranu, abychom třeba nějak výrazně posunuli dopředu stav tuzemské ukrajinistiky na českých univerzitách, který je toho času docela tristní. Ono to není jen o tom, kolik dokážeme na Ukrajinu odvézt neprůstřelných vest, ale i o jakémsi kulturním týlu. Měli bychom být silní právě v podpoře ukrajinské kultury, aby veřejnost přestala vnímat Ukrajince především jako levnou pracovní sílu. Ukrajina je silný kulturní národ, v České republice se o tom ale pořád moc neví.

Tak na zdraví norské u ukrajinské literatury. Na půllitry jste si právě nalepili samolepky, které propagují letošní MAČ.

Řehořík a Minařík: Na zdraví!

Kdo bude hostem MAČe příští rok? Vietnam? O téhle zemi už se mluvilo mnohokrát.

Minařík: Vydáme se kousek jinde, na Tchaj-wan.

Tak snad do příštího léta nepadne současná česká vláda, Babiš anebo Okamura u moci tady asi tchajwanské literáty nebudou zrovna vítat.

Řehořík: Na české vládě nejsme nijak závislí, tchajwanští literáti přijedou za všech okolností.

Minařík: Fiala nepadne.

Proč Tchaj-wan?

Řehořík: Ještě jsme na MAČi nikdy neměli asijské spisovatele, turecké autory považujeme spíše za Evropany.

Minařík: Tchaj-wan se nám jeví jako vstup do čínské literatury tou sympatičtější stranou, jaksi zadními dvířky. Je to takový čínský Západní Berlín, anebo jak to říct. Na Tchaj-wanu se dělá velká světová literatura, ale vzhledem k literatuře na čínském kontinentu je to pro nás ještě poměrně přehledná záležitost. Na průnik do světa současné čínské literatury si zatím netroufáme.

Tak co ten Vietnam? Vzhledem k silné vietnamské komunitě v České republice by to mělo velký smysl.

Minařík: Uvidíme, třeba to bude taková další dvojice s Tchaj-wanem, podobně jako Island s Norskem.

Řehořík: Mně by se to moc líbilo.

Ale jak vás znám, tak to bude Egypt anebo Arménie. Děkuji za rozhovor.

PROGRAM MĚSÍCE AUTORSKÉHO ČTENÍ ZDE: https://www.autorskecteni.cz